Aktuální zamyšlení k Roku milosrdenství

Bůh je (i není) jen milosrdenství

/některé rozporuplnosti k jubilejnímu roku milosrdenství/

Fra Ivan Dugandžić

Mimořádný jubilejní rok milosrdenství, jako i papežská bula „Tvář milosrdenství“, která toto jubileum provází, vyvolali veliký zájem veřejnosti. V tom všem jsou i téměř překvapující jevy.  Vyvolává to zejména dojem, že se rok milosrdenství setkává s větším nadšením u těch poněkud vzdálenějších věřících a dokonce i určité části nevěřících než u církevní hiearchie a takzvaných praktikujících věřících. Možná je důvod v tom, že právě církevní hiearchie a tzv. praktikující věřící ve svém životě a jednání někdy velmi málo projevují rysy milosrdného Boha, zatímco ti druzí právě potom touží. Jsou i ti teologicky méně rozvinutí, kteří pod pojmem milosrdenství chápou náklonnost k chudým a ohroženým, což papež František od počátku svého pontifikátu praktikuje. Někteří kněží měli příležitost vyslechnout si poučení, že by papež František jednal jinak než oni. Všechno jsou to důvody, abychom se v roce milosrdenství vážněji zabývali i teologickou otázkou skutečného významu Božího milosrdenství, zejména, abychom se ptali co o tom nacházíme v Bibli.

Přestože každý člověk je ve své náchylnosti k hříchu přirozeně odkázán na Boží milosrdenství, zdá se, že je dnešnímu člověku nějak bližší obraz Boha spravedlivého a přísného soudce než milosrdného Otce. Proč? Protože je člověku z krve a masa nějak přirozenější se mstít za způsobenou urážku nebo nespravedlnost než je odpustit. V antickém, pohanském světě milosrdenství nikdy není chápáno jako vytoužená ctnost. Pohanská božstva jsou buď bezcitná ve vztahu k lidské bídě nebo krutá ve vyrovnávání se jedněch s druhými.

Dokonce i největší pohanský myslitel, Aristoteles, nepovažuje milosrdenství za ctnost, ale slabost, která je vlastní jen dětem a starcům. „Člověk musí být svým rozumem nad milosrdenstvím, protože ono brání v tom, aby člověk jasně myslel a usuzoval“ (Aristoteles). V té Aristotelově větě bychom zbytečně hledali srdce jako centrum citů člověka. Všechno je zúženo na rozum a vůli a tam skutečně není místo pro milosrdenství, které je podle své definice ctností srdce.

Je milosrdenství Boží slabostí?

Milosrdenství je výslovně biblickou kategorií, vlastností Boha, který se zjevil člověku. Ale ani za nic jedinou vlastností, kterou bychom měli brát izolovaně a absolutně. I když prorok o Jahve říká, že je „něžnost sama a milosrdenství“ (viz Jl2,13), neznamená to, že bychom mohli zanedbat ta početná biblická místa, která mluví o jeho spravedlnosti a přísnosti, a ještě méně ta, která mluví o hněvu, kterým dokáže vzplanout proti svému lidu. Totéž platí o mnohých místech, která mluví o soudu a odsouzení. Slovní základ židovského slova raham z kterého je odvozeno i podstatné jméno milosrdenství a přídavné jméno milosrdný, což ve skutečnosti znamená „mateřské lůno“, „útroba“, a to mluví o mateřském pocitu v Bohu, tedy soucítění. Latinské slovo pro milosrdenství – misericordia – znamená: mít srdce pro cizí bídu. A také v chorvatském /i českém/ slově milosrdenství jako bychom slyšeli „milé srdce“.

Horlivý novověký protivník křesťanů a horlivý zastánce návratu k pohanství, Friedrich Nietzsche, také ostře kritizoval křesťanskou ctnost milosrdenství. Právě proto křesťanství považoval za náboženství bez krve a křesťanského Boha za ubožáka. Takový Bůh má být nahrazen mocným „Nadčlověkem“ (Ubermensch), který nebude projevovat žádnou slabost. V zákonech dnešních moderních států není místo pro Boha a není třeba se divit, že není místo ani pro milosrdenství. Zdůrazňuje se jen právo a spravedlnost. Nezřídka se setkáme s vyjádřením: „Zločince je potřeba předvést před tvář spravedlnosti“, aby na ně dopadla ruka spravedlnosti... A jednotliví státníci se nevyhýbají prohlášení jak v tom přivádění zločinců ke spravedlnosti budou nemilosrdní a využijí všech prostředků.

Jak v tomto ovzduší a kontextu přesvědčivě mluvit o milosrdném Bohu. Zatímco mocní tohoto světa rozmáchle hovoří o „nemilosrdné spravedlnosti“, nejeví-li se v jejich očích takový milosrdný Bůh opravdu „bezmocný a ubohý“ (Nietsche)? Na tu otázku papež František odpovídá větou svatého Tomáše Akvinského: „Milosrdenství je vlastnost Boha, jehož všemohoucnost spočívá právě v tom, že je milosrdný“. Dodává svůj osobní komentář: „Tato slova sv. Tomáše Akvinského ukazují, že milosrdenství není projevem slabosti, ale výraz Boží všemohoucnosti... trpělivý a milosrdný. Ta dvě slova se opakují v celém starém zákoně, aby popsala Boží přirozenost“ (tvář milosrdenství 6).

Bůh a Jeho vlastnosti

Abychom správně pochopili řeč o Božích prostředcích, musíme vždy vycházet od základní pravdy o Bohu, že je jeden a dokonalý, že je pro člověka nevýslovný a že o Něm důvěryhodně známe jen to, co nám On sám o sobě zjevil v Písmu svatém. Počínaje jeho Božskou podstatou, říká o Něm teologie, že je: duchovní, věčný, nekonečný, neměnný, nesmírný, nekonečně dobrý, láska sama, pravda... A vycházejíc z jeho úlohy Stvořitele všeho stvořeného, a z jeho vztahu ke stvoření, Bůh je: všemohoucí, moudrý, svobodný, věrný...

Bible není ani filosofie ani teologie, ale svědectví zjevení. Nezabývá se teoretickými úvahami o Boží bytosti, ale mluví o konkrétním Božím působení v historii s lidem, který Bůh sám sobě vyvolil a ve kterém se zjevuje. On s tím lidem uzavřel smlouvu a chce ho vychovávat k věrnosti sobě. Proto nemůže být lhostejný ke zlu, kterého se lid dopouští, zvláště na odpadnutí od smlouvy. Bůh na to odpovídá hněvem nebo zlostí, což nesmíme chápat jako opak jeho milosrdenství, protože v Bohu nejsou rozpory. To je jenom jeho odpověď na zlo a prostředky, kterými chce lid pohnout k obrácení. A navíc ústy proroka Bůh zaručuje, že ztiší svůj hněv a bude ho litovat, jestliže se lid obrátí: „Avšak odvrátí-li se onen pronárod od zla, jež páchal a proti němuž jsem mluvil, budu litovat toho, že jsem zamýšlel způsobit mu něco zlého.“ (Jr 18,8). Bible nabízí obraz Boha, který je láska sama (srov. 1 J 4, 16) a který nesmírně miluje svůj lid, jako ho z lásky vyvedl z Egypta, stejně tak ho z lásky vrací z babylonského zajetí, vzkazuje mu skrze proroka „ (Jr 31,3). Bůh dopustil trest svého nevěrného lidu, ale ten není konečný. Ve vztahu k lidu jsou neměnné jen prostředky lásky a věrnosti. Žalmista to Božím jménem uvádí do souvislostí: „Opustí-li jeho synové můj zákon, nebudou-li žít podle mých řádů, budou-li má nařízení znesvěcovat, nebudou-li dbát mých přikázání, ztrestám jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti, ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost... (Ž 89, 31-34). Hněv a milosrdenství v Bohu jsou jenom dvě stránky téže skutečnosti. Bůh je milosrdný i když se ve své spravedlnosti zlobí pro hříchy, i když hříšníkovi hrozí trestem, je spravedlivý v prokazování milosrdenství, z čehož nevylučuje ani největšího hříšníka, jestliže lituje a obrátí se. Nakonec není problém v Bohu, ale v člověku. Bůh nikdy neustupuje od lásky a věrnosti. Ale problém vzniká, když člověk ve svém svobodném rozhodnutí přehlíží a odmítá Boží lásku. V úctě k lidské svobodě může Bůh jen s pocitem bolesti ke svému milovanému stvoření přijímat jeho rozhodnutí přerušení vztahu s Bohem, který ho miluje. Ježíš to vyjádřil v konečném vyrovnání se s nevěrnými Židy. Přesvědčoval je, že přišel, aby je spasil a ne aby je odsoudil. Ale jejich soudce nakonec bude jeho slovo, které přehlíželi (srov. J 12,47).

Milosrdný Bůh v činnosti

Jako všeobecně platí o zjevení, že se pomalu šířilo, tak je to možné říci o obrazu milosrdného Boha. Milosrdenství jako jedna z nejvýznamnější vlastností Božské bytosti ve vztahu k člověku představuje základ celého zjevení. Při zjevení se Mojžíšovi v Hořícím keři, sděluje mu Bůh, proč se mu zjevuje. „Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti“ (Ex 3,7). Při příležitosti obnovy Smlouvy se Bůh zjevuje Mojžíšovi jako „Když Hospodin kolem něho přecházel, zavolal: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný...“ (Ex 34,6).

Lid svojí nevěrností často vystavoval zkoušce milosrdenství Boží a jeho trpělivost, ale nemohl ho zviklat a obrátit své milosrdenství v opak. Prorok Hoše Božím jménem vydává svědectví, že Bůh, který na okamžik i ustoupil návalu svého hněvu, toho hned litoval a rozpomněl se na své milosrdenství. Dojemně zní slova Jahveho k národu ústy proroka „ (Hoše 11,8).  I prorok Izaiáš podává svědectví, že hněv Jahveho je jenom chvilkový a pomíjející, ale jeho smilování je věčné: „Na maličký okamžik jsem tě opustil, avšak shromáždím tě v převelikém slitování.“ (Iz 54, 7). Boží milosrdenství se silně odráží i v modlitební praxi Izraele. Je důvodem a posilou žalmisty, že svojí hříšnost může svěřit Bohu a doufat v odpočinutí: „“ (Ž 51, 3) I ve velikém neštěstí, když je vystaven nátlaku hříšníků, může se starozákonní modlící člověk spoléhat na Boží milosrdenství a proto se k němu utíká: „Bože, povstávají proti mně opovážlivci, o život mi ukládá smečka ukrutníků, na tebe se neohlíží.Ty však, Panovníku, jsi Bůh slitovný a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný, věrný. Shlédni na mne, smiluj se nade mnou, dej svou sílu svému služebníku, vítězství synu své služebnice!“ (Ž 86, 14-16). Když se k Hospodinovu milosrdenství hlásíme, spolu s žalmistou, se stejnou důvěrou se budeme obracet k Bohu, budeme s ním sdílet i jeho zážitky Boží lásky a věrnosti.