Svědectví Gabrielly Colins o prožitku Medžugorje

Poprvé do Medžugorje přijela, jak sama říká jenom kvůli své sestře:

„Vychovaná jsem a vyrostla jsem jako katolička, ale na nějakou dobu jsem přestala chodit do kostela. Potom jsem měla srdeční infarkt a musela jsem přestat pracovat, pak jsem většinu času trávila doma. Moje sestra již několikrát v Medžugorji byla a navrhla mi, abych příště jela s ní. Když jsme přijely, vnímala jsem to opravdu krásně, ale nemyslela jsem, že budu chtít opět přijít. Ale příští rok, už v únoru, jsem tu byla zase. Tady je hluboký pocit míru, tady je Matka“, říká Gabrielle, a dodává, že byla velmi nemocná a mnoho času trávila po nemocnicích: „Stejný scénař se opakoval dva týdny před výročím zjevení v Medžugorji, když jsem plánovala přijet. Dělali mi hodně prohlídek a stanovili, že hlavní tepna, která vede od srdce k mozku je ucpaná až na 70%. Řekli mi, že je operace obvykle jednoduchá, ale v mém případě, tomu tak není a že není mnoho naděje. V případě, že nepřistoupím k operaci, je jen otázkou času, kdy zemřu. Lékař mi navrhl, abych zavolala rodinu, aby jim mohl vysvětlit v jakém jsem momentálně stavu a že musím hned na operaci. Rozhodla jsem se jet do Medžugorje a až se vrátím, pak řeknu své rodině o svém zdravotním stavu a potom půjdu na operaci. Uvažovala jsem, že je to můj poslední týden života a jak se budu vyrovnávat se situací až příjdu domů. Když jsem přišla sem, cítila jsem úplný mír, ani na okamžik jsem nebyla ustaraná. Jedno odpoledne jsem se začala se sestrou modlit před kostelem. Ona se modlila a já jsem seděla tak uvolněná a užívala jsem si slunce a pokoje. Seděla jsem tak nějaký čas až jsem v jednom okamžiku pocítila jak na mne dopadají kapky deště. Podívala jsem se do nebe, slunce zářilo, ale na mne dopadaly dešťové kapky. Pokoušela jsem se chápat co se to děje, ohlížela jsem se kolem sebe a viděla jsem, že ten déšť padá jenom na mne. Zatahala jsem svoji sestru a zeptala jsem se jí, co se to děje, protože déšť padá jenom na mne, a ona uklidňujícně řekla, že je to požehnání. Více jsme o tom nemluvily. Vrátily jsme se domů a já byla tak klidná... Odešla jsem ke svému lékeři, který chtěl, abychom se domluvili na operaci. Požadovala jsem ještě jeden snímek, i když lékař říkal, že to není potřeba, protože jsou všechna vyšetření hotová a připravená. Velmi se na mne zlobil, protože jsem nechtěla ustoupit a proti své vůli mne objednal na ještě jedno snímkování. Když nález přišel, nemohl věřit vlastním očím, protože ucpání tepny zmizelo. Ptal se mne, co se to děje, co jsem dělala a kde jsem byla? Řekla jsem mu, že jsem byla v Medžugorji, a on odpověděl jen, že uložíme ty nálezy, jako jediný případ v historii nemocnice. Od toho okamžiku se v mém životě všechno proměnilo. V každém případě cítím ohromnou Boží lásku a radost o kterou se chci se všemi rozdělit“. (www.medjugorje.hr)