Svědectví Immaculée, která přežila genocidu v Ruandě

Immaculée Ilibagiza v době genocidy v Ruandě v roce 1994 byla pronásledována protože je z kmene Tutsi. Tehdy bylo za sto dnů zabito více než milion lidí. Zahynula většina její rodiny. Vprostřed holokausta v Ruandě ona objevila Boha.

Vyrostla v Kibehu, místu, kde se Panna Maria zjevila v roce 1981, jako v Medžugorji.

Immaculée vyprávěla: „Panna Maria se snažila zachránit nás před genocidou, ale my jsme jí neposlouchali. Říkala, aby vizionáři říkali lidem tady a po celém světě, že se mají mít rádi, odpouštět jedni druhým. Ale my jsme neposlouchali, v roce 1994 bylo příliš pozdě“, řekla  Immaculée a pokračovala, že válka začala, když byla studentka. Velikonoční svátky prožívala doma se svojí rodinou, když přišla zpráva, že zemřel prezidnet jejich země: „V Ruandě jsme měli dva hlavní kmeny. Kmen ke kterému jsem patřila z politického hlediska nebyl oblíbený. Vláda uzavřela hranice a začali zabíjet lidi z mého kmene. Rodiče mne poslali k jednomu sousedovi, který patřil k druhému kmeni, ale byl dobrý člověk. Když jsem odcházela, otec mi dal růženec. V hloubi srdce jako by mi něco říkalo, že je už neuvidím, ale já jsem bojovala proti té myšlence. Soused mi ukázal jednu maličkou koupelnu, do které přivedl ještě 7 žen. Řekl nám, abychom mezi sebou nemluvily“. Vláda lidem dovolila, aby chodili a zabíjeli lidi z jejího kmene. Zabíjeli i děti. A pak dostali nařízení, aby chodili po domech. „Nezapomenu na den, kdy přišli prohledat dům ve kterém jsem se skrývala. Napadlo mne, že mne zabijí. Když prohledávali náš dům, měla jsem pocit, že ke mně mluví dva hlasy. Jeden hlas mi říkal, že je to zkouška, a druhý, abych otevřela dveře a ukončila to mučednictví. Opět jsem slyšela, abych neotvírala dveře, abych se modlila k Bohu o pomoc. Začala jsem pociťovat naději. A ptala jsem se, kde je Bůh, ví-li o tom, že nevinní lidé umírají? Jestli je někdo, kdo mne stvořil, jestli existuje - prosím Tě, dej mi znamení. Potom jsem upadla do bezvědomí, neslyšela jsem nic“. Potom se dozvěděla, že vojáci odešli. Jeden z vrahů přišel ke koupelně a řekl sousedovi, že tu není nikdo, že on je jejich člověk. Immaculée byla šokována, protože viděla, že Bůh existuje: „Od toho okamžiku s Ním mluvím. Začala jsem číst Bibli a modlit se růženec. Když jsem se pomodlila první růženec, pocítila jsem mír. Růženec začal měnit věci v mém srdci, protože jsem zpočátku myslela, že je vpořádku nenávidět zlé lidi. V té koupelně jsem měla jenom růženec a svoje myšlenky o Bohu, o Ježíšovi a Panně Marii. A všechno se měnilo s proměnou mého srdce“, říká Immaculée která jenom ve víře v Boha a v lásce k Panně Marii mohla odpustit svým nepřátelům, v druhém vidět člověka, a ne někoho kdo je z druhého kmene, v modlitbě se sjednotit s Ježíšovým utrpením a najít sílu pokračovat dále: „Jeden den jsem uvažovala nad pátým bolestným tajemstvím, kdy Pán umírá na kříži, a došla jsem ke slovům: Odpust jim, Otče, protože nevědí, co činí. Jako by mi Pán říkal, že ti, kteří mne chtějí zabít nevědí co dělají, budu-li se za ně modlit, je naděje, že dojde k proměně. Když mi to Bůh ukázal, pochopila jsem ve svých myšlenkách, že se i vrazi mohou proměnit. Ve chvíli, kdy jsem se za ně začala modlit a věřit, že je šanse, aby se proměnili, už jsem je nemohla nenávidět. Jako by mi někdo z ramen sňal strašnou tíhu. Pocítila jsem takový mír a pomyslila jsem, že je to znamení odpuštění.“ Po tříměsíčním skrývání odešla do uprchlického tábora. Chtěla se dozvědět, kde je její rodina: „Dozvěděla jsem se, že jsou všichni zabití: můj otec, matka, dva bratři, dědeček, babička, teta, strýc, nejlepší přítel, spolužáci, sousedé. Všechno co jsme měli bylo zničeno“, dosvědčuje Immaculée, která se v r.1998 přestěhovala do USA. Po genocidě, byla ve své vesnici, a setkala se s člověkem, který jí zabil rodiče. Byl ve vězení: „Žil ve strašných podmínkách. A když jsem ho viděla, Pán mi řekl: Oni nevědí co dělají. Modli se za něj, nechovej k němu nenávist. Já jsem mu řekla, že jsem mu odpustila a ať jde svojí cestou. Chtěla jsem ho osvobodit od sebe. Nemohl se na mne ani podívat, styděl se. Cítila jsem, že se v něm něco mění k lepšímu. Jenom jsem kvůli němu plakala“.

Na konci Immaculée řekla mladým: „Ať se vám stane cokoli, vzpomeňte si, že s Bohem je stále naděje. Dnes je Panna Maria tady, ať řekne cokoli, jenom to udělejte. Je to vždycky pro vaše dobro“. Immaculée napsala i knihu „Prežila, aby vyprávěla" o objevení Boha uprostřed holokaustu v Ruandě. (medjugorje.hr)