V co můžeme doufat?

Zamyšlení medžugorského kněze, fra Ivana Dugandžiće

Nejasná budoucnost světa

S počátkem každého občanského roku jsou spojena naše pěkná očekávání a ušlechtilá přání. Kdyby se mohlo věřit přáním a blahopřáním vyjádřeným při vstupu i do tohoto roku, svět by musel žít klidně a utápět se v hojnosti, radosti a štěstí. Ale víme, že jsou ta přání zatížená obavami, které rodí negativní zkušenosti, které nám jako dědictví zanechává každý odcházející rok. Proto se neříká bez důvodu, že „pesimista není nic jiného než optimista se zkušenostmi“.

Přesto všechno se zdá, že jsou lidé nenapravitelní optimisté. Bez ohledu na to, že je politika a politici tolikrát zklamali, při každých volbách očekávají obrat a lepší budoucnost. I když tolikrát byli oklamáni od zaměstnavatelů, očekávají přesto dělníci lepší pracovní podmínky, bezpečnější pracovní místa a spravedlivější plat. Přestože příroda stále častěji posílá svoje účty za bezohledné vykořisťování jejího bohatství v podobě velikého sucha provázeného nezvladatelnými požáry, záplavami apokalyptických rozměrů, které s sebou všechno odnášejí, politici se stále ještě nemohou dohodnout, co by bylo třeba udělat, aby se alespoň zmírnily následky klimatických změn, přesto všichni doufají v lepší budoucnost.

Zatímco jsme prostřednictvím medií trvale svědky teroru, válek a hrůzy, která je provází, politici běhají od schůze ke schůzi v hledání míru a pokoušejí se přesvědčit masy o tom, že není důvod ke strachu z budoucnosti, která přichází.  Ale strach se stále více šíří a zachvacuje lidi a uvádí je do beznaděje a deprese.  Odůvodněně někteří tuto dobu definují jako „dobu strachu“. Není těžké si uvědomit, že i ti, kteří šíří laciný optimizmus jako i proroci Apokalypsy, nepočítají s jedním činitelem, s Bohem. Od doby co On ztratil místo v ústavách západních zemí i v životě veliké většiny jejich obyvatel, namísto ráje na zemi, který člověk bez Boha chce vytvářet, se stále více šíří peklo.

Bůh nebo bohové?

V dnešním světě relativizmu a subjektivizmu, kdy se neuznávají žádné věčné pravdy ani morální normy, které by byly závazné pro všechny, kdy se kolem pravdy může vytvářet kompromis a morálnost skutku určuje to do jaké míry je člověku příjemný, není snadné být nepodplatitelným svědkem a obráncem pravdy a morálnosti, jak je křesťanství odedávna chápalo. Jedním z takových svědků je v poslední době stále známější africký kardinál Robert  Sarah, který nedávno přitáhl pozornost svojí knihou s provokativním názvem „Bůh nebo nic“.  Již tím samotným názvem autor vyhlásil válku současné bezbožné mysli Západu a novému pohanství jako produktu toho povědomí.

Do boje s tou bezbožnou myslí se Sarah nevydává s žádným pyšným smýšlením někoho kdo všechno zná lépe nebo s arogantností těch, kteří za sebou mají moc a vliv, nýbrž jen  se silou svědka evangelia, pro kterého je evangelium všechno,  životní inspirace, síla v mukách všedních dnů i radostná zvěst, kterou je poslán přenášet druhým. Kniha je psána formou dialogu. Francouzský publicista, který hovoří s kardinálem, Nicolas Diat, v úvodu o oné vlivné osobě se kterou povede dialog říká: „Kardinál Robert Sarah je mimořádný duchovní učitel. Člověk, který je veliký svojí pokorou, dobrotivý a rozhodný rádce, kněz, který nikdy nepřestává hovořit o Bohu, kterého miluje... Kardinál Sarah, který putuje s Bohem, člověk milosrdenství a odpuštění, mlčenlivý člověk, dobrý člověk.“

A jako  autor neužívá veliká slova, aby vyjádřil velikost člověka se kterým povede dialog, tak ani Sarah neužívá veliká slova, když mluví o současném světě. Každé jeho slovo je dobře promyšlené a proto proniká k podstatě problému. Skutečnost, že čas takzvaného bojového ateizmu pominul a většina lidí takzvaného křesťanského Západu žije jakoby Bůh neexistoval, vysvětluje slovy: „Člověk nechce uvažovat o svém vztahu s Bohem, protože se snaží sám se stát Bohem.“ Jasné je, že tím člověk na sebe přebírá i zodpovědnost za vše co se děje ve světě, i když On si toho nejčastěji není vědom.

Skutečností je, že člověk, který se zřekl Boha stojí bezmocně před skutečností zla, které přijímá stále horší a horší podobu. Ne jen, že neuskutečnil ráj na zemi, ale již stále více čelí pekelným silám a stává se jejich obětí. Nechce uznat zlo v sobě a tak ho musí hledat v druhém podle logiky: „Peklo – to jsou druzí“ (A. Camus). Kardinál Sarah bez mnoha slov odhaluje skutečnou pravdu, když říká: „Když tvrdíme, že jsme pohřbili Boha, proč se tedy divíme, že se svět bez Boží přítomnosti stal peklem? Morálka, láska, svoboda, technika a věda bez Boha jsou ničím.“ V tom máme odpověď, proč dal knize takový název: „Bůh nebo nic“.

Zapomenutý Bůh milosrdenství

Ježíš upozorňoval učedníky na to jak je důležité číst znamení času (srov. Mt 16,3). Není potřeba mnoho prozíravosti, aby se rozpoznala znamení současné doby: nenasytnost boháčů, která vytváří stále větší počet chudáků, hedonizmus, který rodí stále větší formy závislosti, nenávist, která se sytí  nespravedlivými vztahy, teror jako zbraň té nenávisti, války jako následky jednoho i druhého, zpřevrácené klimatické procesy v přírodě jako důsledky nezodpovědného využívání přírodního bohatství, což ohrožuje přežití lidstva i světa obecně. ..

Zatímco bezbožní politici stále ještě myslí, že všechny ty problémy mohou vyřešit sami, lidé kterým materializmus nezakalil úplně rozum, jsou přesvědčeni s kardinálem Sarahem, že je budoucnost světa možná jedině s Bohem. Vlivem rakouského myslitele Konrada Paula Liessmanna ve své knize „Budoucnost přichází“ otevřeně kritizuje sekulární myšlení bez Boha, které očekává budoucnost bez jakéhokoli spasitele, a říká: „Bez židovsko-křesťanské idee spásy, která nastane, kterou lidi přijmou a na kterou se lidé musejí udržovat v připravenosti, bez Mesiáše, bez očekávání Kristova návratu... bez Apokalypsy a soudného dne, bez očekávání spásy a spirály doufání, není jediná moderní předtucha budoucnosti, ani katastrofální ani triumfální, není ani pesimizmus ani optimizmus ohledně budoucnosti.“

Právě veden takovými drastickými znameními času a potřebou světa po Bohu, se papež František  rozhodl vyhlásit mimořádný jubilejní rok milosrdenství. Zahájil svoji bulu vyhlášení toho jubilea větou: „Ježíš Kristus je tvář Otcova milosrdenství“, on chce našemu času nabídnout pravý biblický, bohužel poněkud zapomenutý obraz milosrdného Boha a současně i našeho člověka vyzvat, aby vyzdvihoval Boží milosrdenství. Zatímco nás Ježíš vyzývá, abychom chápali vážně znamení času, ta znamení nám současně pomáhají, abychom pozorně četli Bibli a hlouběji do ní pronikali. Právě to činí papež František a připomíná nám jedno „neodpustitelně zanedbávané téma“ (W. Kasper), milosrdenství jako hlavní Boží rozhodnutí ve vztahu k člověku.

Co je milosrdenství?

Ti trochu starší si ještě vzpomínají jak byli komunisté hrdí na své ideology, kteří před občanským soudem dokázali zpřevráceně prohlašovat: „Ani milosrdenství nečekám, ani bych vám ho nedal.“ To nemilosrdné přehlížení druhého a jiného než jsem sám, sytilo jejich revoluci, která se s třídním nepřítelem  nemilosrdně vypořádávala bez spravedlivého soudu a rozsudku.  Proto za sebou zanechala nesčetné masové hroby „až nakonec požírala i vlastní děti“. Je žalostné, že se dnešní svět vyrovnává s jevem náboženského fanatizmu, který myslí, že ve jménu Boha smí zabíjet každého kdo smýšlí jinak a kdo se jinak chová.

Tomuto ztemnělému obrazu Boha staví Bible jako protiklad obraz Milosrdného Boha, který viděl nářek svého lidu v Egyptě... a slyšel stížnosti na jeho utlačovatele“ (viz 2 Moj 3,7), smiloval se nad ním  a vyvolil ho, aby skrze něj projevil svoje milosrdenství všem národům. Při příležitosti obnovy smlouvy se Bůh zjevuje Mojžíšovi slovy, která budou v budoucnosti mocně žít v národě:„Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.“(2 moj 34,6). Pro proroka Joela Bůh „je něžnost sama a milosrdenství“ (viz Joel 2,13). U moudrého Sirachovce ta hlavní Boží vlastnost může nahradit i jeho jméno jestliže ho on prostě nazývá Milosrdným (Sir 50, 19).

A Ježíš, potom co celým svým životem a v mnoha svých podobenstvích ukázal tvář Otcova milosrdenství žádá od svých ne méně ne více než: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (Lk 6, 36) Zajímavé je, že u Matouše je: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec!“ (Mt 5, 48). Jedna i druhá věta se zakládají na slovu, které Jahve sdělil Mojžíšovi: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ (Lev 19,2) Svatost je základní rozhodnutí Boží bytosti a ve vztahu k lidem se projevuje jako dokonalost a milosrdnost. Lukáš se na rozdíl od Matouše rozhodl pro milosrdnost, protože to je hlavní rys jeho evangelia ve kterém pohanskému světu chce ukázat milosrdnou Boží tvář v Kristu.

A v dnešním světě nemilosrdných lidských vztahů není nic potřebnějšího. Když se na krutost druhého odpovídá ještě větší krutostí, spirála zla se jen dále šíří. Což nějaký křesťan někdy ve své nerozumnosti nedokáže říci: Kdybych mohl jen na pět minut být Bohem! Díky Bohu, že ani jeden člověk ve své nemilosrdnosti není všemohoucí, a ještě více: Díky Bohu, že svoji všemohoucnost nejvíce projevuje milosrdenstvím a odpouštěním! Proto je Ho dobré následovat k dobru všech!

(Glasnik mira č.1/ ročník XI.)