2. meditace fra Marinka pro postní dobu

DUŠEVNÍ A DUCHOVNÍ DIMENZE PŮSTU

Jeden z účastníků Semináře půstu, modlitby a ticha v Domus Pacis (Domě Míru) v Medžugorji se zeptal fra Slavka Barbariće: «Otče Slavko, vy nám vyprávíte jak půst pomáhá, abychom našli mír, ale já, když se postím, jsem nervozní, zlobím se na členy svojí rodiny, na manželku a děti. Copak není lepší, abych se nepostil a nebyl nervozní než abych se postil a byl nervozní?» Fra Slavko mu odpověděl: «Nejlepší bude, aby ses postil a nebyl nervozní.» A pak dodal: «Kdyby byli nervozní jenom ti lidé, kteří se postí, bylo by na světě málo nervozních lidí.»

Co je tedy s těmi, kteří se nepostí a jsou nervozní, zlobí se na druhé, nadávají...? Nedělá nás půst nervozními a neklidnými, ale pomáhá nám odhalit příčiny nervozity a neklidu.

Královna míru nás učí, že půst slouží míru - jak míru v lidském srdci tak i míru v rodině a míru ve světě. «I dnes vás vybízím, abyste se modlili a postili za mír. Jak jsem již říkala a teď vám opakuji, dítka, jenom modlitbou a půstem je možné zastavit i války. Mír je drahocený dar od Boha. Hledejte, modlete se a dostanete ho.» (25. 2. 2003)

Když mluvíme o půstu vycházíme ze skutečnosti, že člověk potřebuje jídlo a pití. Ani samotný Ježíš nemyslí, že by lidé potřebovali jenom duchovní stravu. Naopak, On má mnoho soucitu s lidmi, kteří ho do pusté krajiny přišli poslouchat, protože duchovně hladověli. «V těchto dnech se opět shromáždilo množství lidí. Protože neměli co jíst, zavolal Ježíš učedníky a řekl jim:  „Je mi líto zástupu, neboť již tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. Když je pošlu domů hladové, zemdlí na cestě; vždyť někteří z nich jsou zdaleka.“» (Mk 8, 1-3) Ježíš jim přísně nařídil, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali něco k jídlu. (Mk 5, 43)

Půstem (odříkáním si jídla a pití) my nepodceňujeme jídlo a pití! Protože to jsou dary Boží! Nýbrž je znovu objevujeme! Jako dar!

Ale, kromě jídla a pití pro tělo potřebuje člověk i jídlo a pití pro duši, protože  člověk není jenom tělo ani není stvořen jen pro tento svět. Proto Ježíš satanovi, který chtěl říci, že my potřebujeme pokrm a nápoj jenom pro tělo, odpovídá: «Nežije člověk jenom chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.» (Mt 4, 4) Proto se při  půstu nezastavujme na povrchu, u starosti o tělo, ale vnikejme do nitra a snažme se o  hygienu duše.

Kvůli návykům a navázanosti v nás vzniká potřeba, abychom jedli a pili více než potřebujeme. Shromažďujeme věci, které nepotřebujeme. Absurdní je, že si můžeme myslit, že je s námi všechno vpořádku, že jsme svobodní, a ve skutečnosti jsme se stali otroky zlozvyků a závislostí, které nám říkají: «Musíš si vzít to; musíš vypít alkohol; musíš být někdo v očích druhých lidí; musíš hrát hazardní hry; musíš se dívat na televizi a na mobil; musíš mít víc a víc...» Jsme-li závislí na věcech, jsme pod tlakem: «Odnes ty dorty ode mne, ať je nevidím! Nemohu se na ně dívat, abych si nevzala. Odnes ty cigarety, ať je nevidím! Nemohu vydržet, abych si nezapálil. Jdi pryč ode mne! Nemohu tě vidět ani slyšet, abych se nerozčílil.»

Kde je řešení? Utéci před věcmi a lidmi nebo je od sebe odstranit? Půst nás učí vydržet! Fra Slavkův názor je: «Kdo  se naučí žít s věcmi, může žít i s lidmi.»

Půst je cesta z otroctví na svobodu prostřednictvím odříkání. «Vy, dítky, máte svobodu vybrat si dobro nebo zlo. Proto vás vyzývám: modlete se a postěte.» (25. 1. 2008) Naučí-li se člověk půstem žít s věcmi, a nevezme si všechno co se mu nabízí a co se mu zachce, bude schopen žít, mít trpělivost s lidmi i potom, když se ho zmocní nervozita, zlost... Tak v nás zesílí vnitřní síly, protože se učíme trpělivosti a čekání. A právě ty duševní síly (trpělivost, čekání, nevzít si hned všechno co se nám zachce, udržet si naděj i když je nám těžko) dnešní člověk snadno ztratí. Oslabováním duševních sil se stáváme neschopnými zvládat potíže na které v životě narazíme (při studiu, v rodině, v zaměstnání, když  se objeví kříž…).

Podle čeho se pozná ztráta nebo nedostatak duševních sil? «Například, že začne být člověk zoufalý, když se ocitne v těžké situaci... Mnozí například začnou brát drogu, protože nemají duševní sílu, aby se vzepřeli drogám.» (fra Slavko B.)

Jestli jsou duševní síly velké nebo malé se projevuje zvláště mezi manželskými  partnery. «Nikdo neuzavře manželství s člověkem, kterého nemá rád. Ale přitom je mnoho rozvodů. Proč to? Možná nemohou snést svého partnera v jedné věci. Nemají sílu snést druhého a odpustit mu - rodina se rozpadne.» (fra Slavko B.)

Naučí-li se člověk půstem žít s věcmi, a nedotknout se jich, neotročit jim a být trpělivý i tehdy, když nemá všechno, tedy nevezme si všechno, co se mu zachce, bude schopný žít, být trpělivý k lidem i tehdy, když vidí jejich nedostatky, slabosti, chyby, když vidí trn v oku druhého a má ve chvilkách zlosti, vzteku a nervozity pokušení ho vyjmout.

Simone Weil nám říká: «Může se stát, že zlozvyk, zkaženost a špatný skutek téměř vždy představují pokus člověka sníst krásu, zhltnout to na co by bylo potřeba se jenom dívat. Eva s tím začala. Když ona tím, že snědla ten plod zavinila pád člověka, potom by pro spásu lidstva bylo potřebné opačné chování, tedy dívat se na plod a nesníst ho.»

V tom směru je potřeba vést výchovu dětí a mladých k půstu. Děti se nemusejí  postit tak jako dospělí o chlebu a vodě, ale dobré je, aby rodič řekl svému dítěti: «Tahle  čokoláda je tvoje. Dnes je pátek, proto ji dneska nejez. Nech si jí na zítra.» Tak učíš dítě, aby bylo trpělivé, aby dokázalo čekat a neuspokojovat každou touhu, která ho napadne.

Ježíš požaduje od učedníků, aby měli jenom dvoje šaty, protože to je potřebné. Ale ne více! Půstem se osvobozujeme nátlaku a nedopouštíme, aby nás oládal. «Vypněte televizi a zanechte různých věcí, které vám nejsou užitečné.» (13. 2. 1986) Půstem v nás sílí slovo dost: Dost závislostem a nátlaku! Tak se v nás rozšiřuje prostor vnitřní svobody, díky čemu se potom můžeme jinak stavět k donucování a říci: Nemusím si vzít alkohol, ne musím hrát hazardní hry, nemusím nadávat, nemusím reagovat nervozně, mohu bez toho a onoho žít...

Filozof Diogen jedl chléb a čočku. Viděl ho filozof Aristip, který si dobře žil, protože pochleboval králi. Řekl mu Aristip: «Nauč se být podřízený králi a nebudeš žít z toho bídného jídla, chleba a čočky.» Diogen mu odpověděl: «Nauč se žít o chlebu a čočce  a nebudeš muset podlízat králi.»

Královna míru nám připomíná, že Zlý duch existuje, že nás chce pokořit, ale učí nás, že se síle Zlého můžeme vzepřít. «Satan se vám pokouší vnutit svoji moc. Nedovolujte mu to. Zůstaňte pevní ve víře, postěte se a modlete.» (16. 11. 1981)

V jakém smyslu pomáhá půst v boji proti satanu? «Řehoř Veliký si všímá, že ďábel, protože je pouhý duch, nemá potřebu materiálního bohatství a rád je přenechává nám. Ta velkodušnost má jenom jeden cíl, a to je, aby nás mohl lépe ulovit: může nás získat prostřednictvím našeho majetku; může nás držet na udici pomocí věcí, ke kterým jsme připoutáni. Nejlepší je tedy duchovní štít odříkání si světských hodnot. Nahost je náš nejsilnější štít.» (Fabrice Hadjadj)

Půst je pomoc při získávání „nahosti“. Postit se znamená svlékat se, ustoupit od všeho toho, čeho jsme se drželi, v co jsme důvěřovali, čím jsme se zajišťovali a se stále větší důvěrou se odevzdávat Bohu. Proti Hadu (symbolu Zlého) který je holý,  nemůžeme  bojovat „oblečení„- závislí na věcech, na egu -ale jedině nazí.

Když se postíme, z jedné strany říkáme ne vnitřnímu otročení věcem a satanovi, a z druhé strany říkáme ano Bohu, rozhodujeme se pro svobodu. «V této době si zvláště přeji, abyste se zřekli věcí na které jste si navykli a škodí vašemu duchovnímu životu. Proto, dítka, rozhodněte se zcela pro Boha a nedopusťte satanovi, aby vešel do vašeho života skrze ty věci, které škodí vám, ale i vašemu duchovnímu životu.» (25. 2. 1990)

Tak chápeme, že půst není jen boj proti Zlému, ale pomáhá nám, aby sílila naše víra, naše důvěra v Boha. «Chci vám ze srdce poděkovat za vaše svatopostní odříkání si. Chci vás povzbudit, abyste otevřeným srdcem i nadále žili půst. Půstem a odříkáním si, dítka, budete silnější ve víře.» (25. 3. 2007) «Drahé děti, vybízím vás v této době k  modlitbě, půstu a odříkání si, abyste byly silnější ve víře.» (25. 1. 2021)

Půst nám pomáhá rozlišovat mezi potřebným a nepotřebným, mezi nutným pro život a chamtivostí. Jsou věci potřebné pro život: jídlo, pití, oděv, střecha nad hlavou... Ale existuje i nadbytek věcí. Je i hlad, aby člověk měl stále více a více. Ten hlad dělá člověka slepým k tomu co již má.

Na semináři půstu a modlitby jedna dívka pochopila, že jsou její skříně přecpané šatstvem. Některé oblékla jen jednou, dvakrát, ale v touze je získat často rodičům dělala problémy. A když hodovala chléb a vodu otevíraly se jí oči a ona objevovala co je zbytečné, což si před tím vůbec neuvědomovala.

Královna míru nás volá k půstu, aby se nám otevřely oči pro tolik darů, které nám Bůh každodenně dává. «V tomto milostiplném Svatopostním období vás vyzývám, abyste otevřeli svoje srdce darům, které vám Bůh chce dát. Nebuďte uzavření, ale modlitbou a odříkáním řekněte ANO Bohu a On vám bude dávat v hojnosti. Jako se na jaře země otevírá semenu a rodí stonásobně tak vám i váš nebeský Otec dá v hojnosti.» (25. 2. 2006)

«K životu je potřebné málo, velmi málo» říkal sv. Leopold Bogdan Mandić. Když se postím chápu: «Nepotřebuji mnoho pro život. Není mi potřeba mnoho, abych byl šťastný.» Půst nás učí skromnosti a prostotě života, a tím svobodě. «Lépe je jíst chléb s vodou, než picu s nechutí.» (A. Solženjicin)

Sv. Pavel je příkladem člověka, který je spokojený přesto, že má různé životní potíže. « Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám. Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. Avšak učinili jste dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech!» (Fil 4, 11-13).

Jestli máme více než potřebujeme, náš duševní život může být v nebezpečí, protože si na to můžeme navyknout a nevidět to co máme, při čemž se v nás zvyšuje pocit, že potřebujeme ještě více. A to všechno nás dělá slepými pro to podstatné a důležité v životě. Tak že už nevidíme to «jediné potřebné», o čem Ježíš říká Martě, a to «jedno ti chybí» o čem žekl bohatému mladíkovi.

Půst je podobný tomu co se děje, když sochař otesává kámen, hromadí se úlomky kamene, který je nadbytečný, to co je nepotřebné, aby dosáhl té podoby, kterou v kameni vidí. Půst je otesávání, odstraňování, upouštění od nepodstatných věcí, kterými se přespříliš zabývá naše pozornost a ubírá nám čas, abychom mohli objevovat to co je podstatné a jediné potřebné v životě. Půst nás vede, abychom se stávali Marií, která usedla k Ježíšovým nohám, hleděla na Něj a naslouchala Mu.

Když se postíme poznáváme Boha a probouzí se v nás vědomí o velikosti a hloubce Jeho lásky k nám. «Proto, dítky, vyzbrojte se modlitbou a půstem, abyste si byli vědomi kolik vás Bůh miluje a plňte Boží vůli.» (25. 10. 2008)

Kromě toho, že poznáváme Boží lásku k nám, probouzí se v nás půstem i láska k Bohu, hlad, potřeba Boha a touha plnit Jeho vůli. Ježíš je příklad takového hladu a žízně po blízkosti Otce a touhy plnit Jeho vůli: «Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal a dokončit jeho dílo» (viz Jn 4, 34)

Královna míru nás učí, že smyslem půstu je přibližovat se Ježíšovi. «I dnes vás vyzývám k půstu a odříkání si. Dítka, zřekněte se toho co vám brání, abyste byli blíže Ježíšovi.» (25. 3. 1998) «Přeji si vás, dítka, všechny přiblížit mému Synu Ježíšovi, proto se vy modlete a postěte.» (25. 7. 2004)

Touha po Ježíšovi, po Snoubenci, touha být Mu blízko, je smyslem půstu. « Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit. (Mk 2, 18-20).

               Půst je nám potřebný, protože mnohé věci nám berou Snoubence, protože nás mnoho toho vzdaluje od Ježíše a od modlitby. Postíme se, abychom se vrátili k Ježíšovi, abychom Mu v nitru, v srdci, byli blízcí, abychom se Mu podobali.

Ježíš nás učí, že je pro půst důležité, aby to nebyl skutek, kterým se chceme předvádět před druhými lidmi, ale aby byl výlučně výrazem osobního vztahu s Bohem. « A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. » (Mt 6, 16-18)

Když se postíme před Bohem, který vidí ve skrytosti, a ne před lidmi, náš půst  se stane skutkem pro lidi. V nás se probouzí láska k potřebnému člověku. Jestli v nás není láska k lidem, je to jasný signál, že potřebujeme obrácení.

Půstem vítězíme sami nad sebou, ale ne abychom my svojí vlastní silou vybojovávali vítězství - čím by možná ještě více sílilo naše ego – ale, abychom se stále  více odevzdávali Duchu Svatému, aby nás vedl, inspiroval, utvářel.