Aktuální zamyšlení fra Ivana Dugandžiće o Milosrdenství Otcovu a Kříži Kristovu

Otcovo milosrdenství a Ježíšova smrt na kříži

Fra Ivan Dugandžić

Když Poncius Pilát vyslovil Ježíšův rozsudek smrti: „Ibis ad crucem – půjdeš na kříž“, znamenalo to, že přistoupil na naléhavé žádosti židovských velekněží, aby Ježíše odsoudil na smrt na kříži, určil mu tak nejbolestnější a nejhanebnější způsob umírání. Nejbolestnější proto, že Ukřižovaný, zbaven i svého vlastního oděvu, byl vystaven pohledům a výsměchu kolemjdoucích. Pro každého věrného Žida byl takový odsouzenec hoden přehlížení, protože podle slov Zákona byl „prokletím Božím“ (Pnz 21, 23).

Všechno to charakterizovalo Ježíšovu smrt na kříži, a není žádný div, že svatý Pavel říká, že Kristus ukřižovaný, kterého on káže, je „pohoršením pro Židy, bláznovstvím pro pohany“ do protikladu s tím uvádí zážitek své křesťanské víry podle které je „pro povolané – jak Židy tak Řeky – Kristus Boží síla a Boží moudrost“ (viz 1 Kor 1, 23). Tedy Ježíšův kříž byl a zůstal znamením zpochybňovaným. I dnes je kříž bez pochyby hlavní charakteristikou křesťanského světa a není ani divu, že v některých křesťanských zemích, kde víra zaniká, ti sebejistí a drzí pohané nejhlasitěji žádají právě odstraňování křížů z veřejných míst, jako jsou učebny na školách, soudní síně, úřady a pod.

V jedné evropské zemi takové osoby se svoje požadavky snažili zdůvodnit estetickými důvody, protože, jak prohlašovali ve své žádosti, není přípustné, aby se jejich děti ve škole učily s pohledem obráceným k tak znetvořenému člověku. V jádru se přesto mnohem více jedná o nepřijetí Ukřižovaného a nesouhlas s tím, co On od člověka očekává. A ti pro které je kříž stále ještě symbolem se kterým se ztotožňují, nemohou takovým lidem přesvědčivě oponovat, protože nemohou opakovat se svatým Pavlem: „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět“ (Gal 6,14).

Namísto takového přesvědčení někteří křesťanští teologové kladou otázky: Jaký je to Bůh, který žádal takovou ukrutnou smrt svého Syna, aby ukojil svůj hněv? Tak odkrývají, že i jim samým se kříž stal problémem, který by nejraději obešli. Tady jsme znovu i u základní otázky vztahu Božích vlastností, spravedlnosti a přísnosti na jedné straně a milosrdenství na straně druhé. Ukázal-li Bůh v Ježíši Kristu svoji nepochopitelnou přísnost a nebo svoje bezmezné milosrdenství?

Milosrdenství a soud v Ježíšově hlásání

Těžkosti se správným chápáním Ježíšovy smrti na kříži a jeho významu začínají již s chybných chápáním vztahu mezi učením Jana Křtitele a Ježíše z Nazareta. Nezřídka je slyšet jak je Jan poslední v řadě starozákonních proroků pokání, kteří hrozí soudem, zatímco Ježíš přichází s hlásáním radostné zvěsti spásy. Jak v Ježíši vidíme jenom moudrého učitele spravedlivým vztahům mezi lidmi, slitovného zhojitele bezmocných a dobrotivého utěšitele zarmoucených, který nikomu neuškodil, těžké je odpovědět proč potom skončil na kříži, a ještě těžší, co potom po takové smrti z něj zůstalo?

Evangelisté Ježíšovo učení odůvodněně nazvali radostnou zvěstí (evangelion), ale tím nezanedbali ani skutečnost, že Ježíš rozhodně odsuzuje hřích, hrozí soudem a s vážností volá k obrácení. Jako Jan svoji výzvu k obrácení adresuje celému Izraeli, tak i Ježíš všechny lidi považuje za potřebné obrácení, když těm, kteří myslí, že jsou bez hříchu, ironicky vzkazuje: „Nepřišel jsem povolat zpravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2, 17) Jeho obrácení pozornosti na žalostný osud Galilejců, které Pilát dal zahubit na nádvoří chrámu, je ještě jasnější a ostřejší výzvou k obrácení: „Myslíte, že tito Galilejci byli větší hříšníci než ti ostatní, že to museli vytrpět? Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete (Lk 13, 2-3).

Hrozba soudem je výrazně vyjádřena v podobenství o královské svatební hostině těm, kteří odmítají pozvání na hostinu: ... (Mt 22,7).

Zvláštní pozornost je třeba věnovat Ježíšovým slovům nad Jeruzalémem: ...(Mt 23, 27). V Jeho učení byla všechna uvedená slova, i ta poslední, prostředkem výzvy k obrácení. Jsou důkazem jak se Ježíš snažil o obrácení svého lidu. A protože k němu nedošlo, naplnila se Jeho hrozba soudem. Pouhých čtyřicet roků potom co byla vyslovena tato slova nad Jeruzalémem, Římané ve čtyřleté válce srovnali město se zemí a veliký počet jejich obyvatel pobili nebo odvedli do zajetí. Svoji řeč o posledních věcech Ježíš uzavírá velmi přísnými slovy, která ohlašují poslední soud. A ta slova zde vyslovoval stále ještě podmíněně, jako výzvu k obrácení, ale čekají na svoje naplnění v budoucnosti (srov. Mt 25, 31-46).

Přál si Bůh Ježíšovu smrt na kříži?

Problémy mnohých lidí s chápáním Ježíšova kříže vycházejí z chybného předpokladu, že Bůh Ježíšovi předurčil hanebnou a ukrutnou smrt na kříži, aby tam ukojil svůj hněv. Naopak, nejstarší novozákonní výrazy mluví o „poslání“ Syna, aby lidem ohlašoval království Boží. (Mk 1, 14), aby je osvobodil od Zákona, hříchu a smrti (Gal 4, 4; Řím 8,3), aby byl svět skrze Něj spasen (srov. J 3, 16). Ale Ježíš u lidí narazil na odmítání, odpor a přehlížení. Evangelista Marek zaznamenal, že téměř na samotném počátku Ježíšova veřejného vystoupení farizeové a herodovci udělali rozhodnutí, že Ho zabijí (srov. Mk 3,6). Od té doby ta hrozba smrti provází Ježíše až do konce jeho působení, a On sám si je vědom toho, že musí zemřít, což ohlašuje v užším kruhu učedníků (srov. Mk 8,š; 9,31; 10,33), což chápe a přijímá jako součást Otcovy vůle s Ním a Jeho posláním. Tedy Ježíšovou smrtí na kříži jsou vinní lidé a ne Bůh.

Vlivný německý křesťanský myslitel, Robert Spaemann, na otázku v jednom interwiu, jestli je možné říci, že si Bůh vůbec nepřál smrt svého Syna, odpověděl obrazně: „ Budu vám vyprávět jedno podobenství: představte si malíře s neuvěřitelně velikou vyjadřovací schopností. Začíná malovat  obraz ohromných rozměrů. Malíři se přitom daří do svého obrazu integrovat každý drobný detail a tak vytváří něco ještě lepšího. Na konec je před ním krásný obraz a když se díváme zpět, může nás napadat, jak ty drobnosti byly potřebné, aby obraz vznikl.“

Myšlenka podobenství je jasná. Ten kdo se snaží znemožnit vznik obrazu je ďábel, o kterém evangelista říká, že je od samotného počátku proti Ježíšovi (srov. Mk 1, 23-28). On mobilizuje Ježíšovi protivníky proti Němu a tak je původce Jeho smrti, ale Bůh jako nedostižný umělec, tu ukrutnou a hanebnou smrt přetváří ve vykupitelskou smrt  „za naše hříchy“ (1 Kor 15,3). Tím je odstraněna každá zdánlivá nesmiřitelnost mezi Božím soudem a jeho milosrdenstvím. Díky dobrovolně přijaté smrti na kříži,  podal Ježíš zadostiučinění za hříchy celého světa, současně poskytoval Otci možnost, aby na všech projevil svoje milosrdenství. Právě na příkladu Ježíšovy smrti se tak názorně projevuje, že Bohu, který je láska (srov. 1 J 4,16)není rozporů mezi soudem a milosrdenstvím. Ve své svatosti Bůh nemůže neodsoudit hřích jako popírání svatosti, ale v lásce se nikdy nezříká hříšníka a dělá všechno, aby ho spasil. Evangelista to zhrnul ve velmi působivou větu: ... (J 3,16)

Následovat milosrdného Boha!

Ve světě plném bezcitnosti a ukrutnosti zůstává křesťan často bezmocný před slovy Ježíšovými: ...Buďte milosrdní jako je milosrdný váš nebeský Otec. Nesuďte a jistě nebudete souzeni... Odpouštějte a bude vám odpuštěno (Lk 6, 36). Jak být milosrdný a odpouštět ve světě pro který to nejsou ani hodnoty ani ideál o který by se mělo usilovat. Všichni se snaží svoji spravedlnost předvádět před soudy, které se i samy často odhalují jako nespravedlivé a zkorumpované. Opět je v trochu jiné podobě kladena otázka jak je možné spojovat spravedlnost a milosrdenství ve prospěch toho druhého?

Namísto vlastní odpovědi, která by jistě nebyla přesvědčivá, uvedu příklad, který zasluhuje pozornost a obdiv, a možná i více než to. V letech 1933 až 1945 byl starostou New Yorku La Guardia, člověk, který na sebe zanechal v občanech  nesmazatelnou památku tak, že po něm nazvali jedno z velkých New Yorkských letišť. Vykonal mnoho v sociální oblasti, reformoval justici a zákony, bojoval zvláště proti zločinosti. Určitou dobu působil jako soudce v soudní síni. Právě z toho období pochází jedna událost, která vypovídá o křesťanském přesvědčení toho neobyčejného člověka. Jednoho dne se před ním na lavici obviněných ocitl starší člověk v chudém oděvu, obviněný, že byl přistižen jak krade chléb. La Guardia si byl vědom, že musí postupovat podle zákona a vydat nad ním rozsudek, ale udělal to překvapujícím způsobem.  Nejdříve vyhlásil pro něj pokutu deset dolarů a potom sáhl do vlastní kapsy a sám pokutu zaplatil. A teprve teď přišlo pravé překvapení. Obrátil se k přítomným v soudní síni a řekl jim: „Pánové, každý z vás musí zaplatit půl dolaru ve prospěch tohoto chudého člověka“. Na otázku proč, jim odpověděl: „Protože jste obyvatelé města ve kterém tento chudý člověk byl donucen krást chléb, aby přežil.“

Krásný příklad toho, jak může být uspokojena i spravedlnost zákona a současně překonána křesťanským citem pro milosrdenství. A k tomu jsou potřebná srdce i představivost osvícení evangeliem. Neříká se zbytečně: „summum ius, summa iniuria!“ „Nejvyšší právo, nejvyšší nespravedlnost! Skutečně, prosazováním práva, lidé často způsobí jedni druhým největší nespravedlnost. A kdo prokazuje milosrdenství, ten se nikdy nedopouští chyby. Nakonec, Ježíš nikdy nezdokonaloval právo a nereformoval soudy, ale ve jménu Božím prokazoval milosrdenství, očekávajíc  totéž i od lidí.