Apoštolský vizitátor Henryk o Medžugorji na 40. výročí

Rozhovor s arcibiskupem Henrykem Hoserem při svém neočekávaně dlouhém pobytu v Polsku, kde se nadále léčí z následků onemocnění covidem po přijatém očkování.

Dp. Łukasz Gołaś SAC: Srdečně zdravím arcibiskupa mons. Henryka Hosera v tento významný den 40. Výročí mariánských zjevení v Medžugorji, 24. – 25. června. To je velmi významné výročí, významný čas v Medžugorji, kdy se scházejí poutníci a myslím, že je to důležitý čas i v celém světě.

Arcibiskup mons. Henryk Hoser SAC: Bezpochyby se jedná o veliké výročí pro všechny poutníky, kteří ve velikém počtu, přicházejí do Medžugorje z celého světa, tak že se ta radost sdílí i na mezinárodní úrovni. Chtěl bych obrátit vaši pozornost k tomu, že samotné číslo 40 má biblický význam, to je doba ve které se děje něco důležitého. A opravdu v tomto místě se něco stalo, děje a rozvíjí se nadále.

Mohu říci, že všechno začalo svědectvími šesti mladých lidí, dospívajících dětí, kteří tvrdili, že viděli Pannu Marii na Podbrdu, které se dnes nazývá Kopec zjevení: Panna Maria se představila jako Královna míru, Panna Maria vyzývá k obrácení, pokání, životu v jednotě s Bohem a šíření míru ve světě. Vizionáři se nejdříve scházeli jako skupina a později, roky, zažívali i jiné, individuální zážitky, setkání s Pannou Marií, jak oni říkají, nebo vnuknutí, která se vztahovala na ně. To je základní téma. A zjevení  jako taková Církev neuznala. Mají zcela odlišný charakter než „klasická“ zjevení, která se stala v Lurdech nebo Fatimě. To je jeden z důvodů proč Církev nespěchá. Protože Mariino poselství ve skutečnosti není nové, je stálou výzvou k obrácení, k modlitbě, k  pokání, k životu podle svátostí a k tomu, abychom ve svém životě odhalili Ježíše Krista. Pro nevěřící neužívá to slovo, ale říká, že jsou to lidé, kteří ještě nepoznali Boží lásku.

Tedy, fenomen Medžugorje začal před 40ti roky. Tuto spiritualitu a toto místo nejdříve přijali obyvatelé Bosny a Hercegoviny, potom Chorvatska, aby se ta spiritualita nakonec rozšířila do celého světa. Před pandemií do Medžugorje přicházelo kolem 2 milionů lidí ročně. Toto místo je všeobecně známé, je to místo, které přitahuje množství lidí, množství poutníků z celého světa. To místo je důležité pro jihozápadní Balkán, jako je známá Čenstochová v Polsku. Do Medžugorje se lidé přicházejí vyzpovídat. Do Medžugorje přicházejí na veliké svátky. Dokonce i v době pandemie právě místní poutníci zajistili přítomnost věřících  na všech obřadech a slavnostech. Díky tomu Medžugorje celou dobu dýchá mimořádností.

Uplynulo 40 roků a bylo to 40 roků růstu. Byla tři období.

První období za bývalé Jugoslávie, to je za vlády komunizmu, se může srovnat s Fatimou, protože režim pronásledoval  vizionáře a kněze, kteří se o ně starali. Tehdejší farář byl odsouzen na dva roky vězení za to, že je chránil a nechtěl ustoupit od toho, že to není podvod, ale pravda. Tedy, bylo to těžké období podobné Fatimě, kde policie a státní správa, povzbuzovaná zednáři, pronásledovala fatimské děti. Zde se tedy na 40. výročí sjelo množství poutníků, ohlášen byl příjezd 50 autobusů z Polska, 30 autobusů z Ukrajiny… Tedy příjezd poutníků se svým způsobem znovuzrodil.  

Pro Medžugorje je typická nostalgie. Kdo tam jednou byl, těžko může zanedbat pozvání, aby se vrátil. Množství, opravdu velké množství lidí se sem vrací opakovaně. Znám jednoho pána z varšavsko-pražské farnosti Matky Boží Ostrobramské, který přijížděl pravidelně každý měsíc. To je opravdu fenomen. Pro mne je to nejpřiléhavější výraz pro Medžugorje – fenomen. Proč? Předně proto, že zjevení ještě nejsou uznaná a potom proto, že Medžugorje ještě nemá žádný název. Je to prostě farnost a nic víc. Není svatyně, nemá ani název poutní místo, ale je de facto uznávané samotnou Církví. Díky papeži Františkovi máme dekrety, které daly Medžugorji určité právní postavení. Tedy je jmenován apoštolský vizitátor se zvláštní úlohou pro  Medžugorje, a později bylo vyneseno rozhodnutí, aby se odstranily všechny překážky a dovolil se příjezd ne jen lajkům: poutě smějí organizovat diecéze a biskupové, arcibiskupové i kardinálové smějí slavnostním způsobem slavit liturgii.  

Tedy, de facto, máme ty elementy, které fungují a ulehčují příchod poutníků, který je nyní poněkud snížen. Tohoto roku připravujeme Mladifest, ale i ten bude skromnější. Z různých důvodů mnozí biskupové nemohou přijet na letošní Festival. Ale ta kontinuita tu přesto je. 

A dále musím vyjádřit velikou vděčnost lokálnímu společenství otců františkánů. Oni tam mají úlohu jako paulíni v Čenstochové a díky jim, jejich vytrvalosti, se ta kontinuita historie Medžugorje udržuje a převážně rozvíjí.  

Vlč. Łukasz Gołaś SAC: Pane arcibiskupe, v těchto dnech, 24. – 25. června je v Medžugorji mnoho lidí. Máte nějaké poselství pro všechny ty, kteří tam jsou a kteří se účastní toho velikého výročí?

Arcibiskup, mons. Henryk Hoser SAC: První věcí je to co řekla Panna Maria v Medžugorji, tedy výzva k pokání, obrácení, mír a objevování Ježíše Krista v našem životě. Druhý, velmi důležitý aspect, který platí v Medžugorji, je svátosný život. Náš každodenní život je často vzdálený od svátostí. On je, mohli bychom říci, spíše humanistický, a příliš málo religiozní, co se týká víry a křesťanství. Toto místo připomíná jak je důležitý vztah člověka s Bohem. Máme různé vztahy s druhými lidmi, vztahy, které se rozvinuly nebo usnuly, ale tento vztah s Bohem je velmi zanedbáván. Skládá se z bezprostředního vzájemného vztahu mezi člověkem a Bohem, což se projevuje v každodenní modlitbě a v příkladném způsobu života. Potřebujeme vydávat svědectví i svojí křesťanskou kulturou, jednáním, naší individuální a společenskou morálkou. To bylo zdůrazněno již v době apoštolů. Myslím, že jsou ty elementy velmi přítomné v medžugorském poselství a lidé se vždycky radostně vracejí do svého každodenního života nosíc v srdci to co přijali od Boha během svojí poutě.