Svědectví o fra Slavku Barbarićovi

(Paula Tomić)

V listopadu se mi intenzivně vrací v myšlenkách i citech obraz zesnulého fra Slavka Barbariće. Tyto dny jako by byly zvláště charakterizovány jeho přítomností, a on sám jako by k nám chtěl znovu promluvit. Jeho láska k člověku působila, že se obětavě dával poutníkům v Medžugorji a založil sociální ústav “Majčino selo”.

Svojí přímluvou z nebe i dnes chce pomoci, aby nezanikla tato Škola Panny Marie ve které nesobecky „přednášel“ předměty života a lásky. Co mne zaráží ve vztahu k fra Slavkovi je to kolik ten člověk zanechal „stop“ v životě lidí se kterými se ve svém životě setkával. Nejvíce si to uvědomuji při svědectvích účastníků Mladifestu, kdy se projevuje kolik jedno fra Slavkovo slovo, rada nebo podnět někomu proměnilo život a pohnulo ho, aby sám dělal veliké skutky pro Království Boží.

ZÁŽITEK „NEVHODNÝ“ KE ZVEŘEJNĚNÍ

Moje zážitky s fra Slavkem jsou mimořádné, spíše jako z druhého světa.

Tedy, já jsem do Medžugorje přijela koncem roku 1999 a nějak jsem se s fra Slavkem mnoho nesetkávala. Až po jeho smrti, mne pan Krešo Šego požádal, abych udělala korektury fra Slavkových knih Ve škole lásky a Dej mi své  raněné srdce… Potom jsem sama četla jeho Poselství pro současný okamžik. Mohu říci, že si mne podmanil fra Slavkův duch, který vychází z jeho psaných slov: ta prostota, která odhaluje hloubku věčných pravd konkrétním, živoucím způsobem. A nejvíce to „poznávání“ vlastních vnuknutí, myšlenek a víry v jeho slovech. Já pracuji v Majčinu selu (sirotřinec, který fra Slavko založil) a tam je stále nějak cítit fra Slavkova blízkost ať už skrze lidi, kteří se se mnou dělili o své osobní zážitky s ním nebo skrze zážitky hlubokého míru či pocit jeho přítomnosti při “reliqii”, tedy hábitu ve kterém zemřel na Križevaci a který uchováváme v Majčinu selu. 

Přesto všechno je přítomnost fra Slavka v mém životě největší skrze život mého syna Filipa. Po komplikovaném porodu se narodil 24. 11. (v den fra Slavkovy smrti), s nemocničním číslem 25 (číslo Panny Marie). To mne vedlo k přesvědčení, že to bude nějaký mimořádný chlapec. To se naplnilo, ale ne tak jak jsem si jako matka představovala: Filip má poruchu, která se řadí do autizmu. Když mu byly přibližně 3 roky chystali jsme se na vyšetření do Záhřebu… já byla neklidná… Den před odjezdem do Záhřebu, moje kolegyně ze zaměstnání mi sdělila, že i když obvykle zapomíná co se jí v noci zdálo, tentokrát si jasně vzpomínala, že ve snu viděla fra Slavka, jak k ní přišel a řekl: „Řekni Paule, ať se nebojí!!!…) A pokaždé, když jsme jeli do Záhřebu na terapie, fra Slavko se nějak zázračně postaral, aby všechno dobře dopadlo. Naše bitva s Filipem pokračuje dál, stále ještě hledáme  smysl a důvod toho všeho… ale když klesám na mysli… vždycky mi vyplyne na mysl ten vzkaz od fra Slavka: Paulo, neboj se!

Jako projev vděčnosti za všechno to co vykonal pro mě a co dělá pro nás všechny, uvádím další vzpomínky a svědectví lidí, kteří ho znali za života nebo už zrozeného do  Nebe. Možná i dnes budou tyto zážitky pro někoho pomoc, a především povzbuzením k modlitbě o jeho přímluvu.

UMĚL NASLOUCHAT

Fra Slavko vždycky pospíchal. Očekával ho milion povinností, ale vždycky měl čas na setkání s člověkem. I kdyby to byla jen jediná minuta, ale ty jsi věděl, že tě slyší a že je teď tady v tu chvíli jen pro tebe. Dokázal, že si se cítil jediným a vyslechnutým. (Silvana H.)

UMĚL POKÁRAT, ALE I POHLADIT

Když by někdo klesal na mysli fra Slavko obyčejně říkal: „Jenom kupředu, nezapomínej, že i ty máš podíl na uskutečňování plánů Panny Marie v Medžugorji!“ Jednou z fra Slavkových vlastností byla i ta, že dokázal pokárat, ale i pohladit. A nejvíce ze všeho měl rád PRAVDU! (Zdenko M.)

(Medjugorje-info.com)