Blíží se termín letošního mezinárodního setkání kněží (4.-10.7.)

/ Část promluvy fra Ljuba Kurtoviće pro kněze /

Bůh nás stále volá k sobě: Následuj mne. On nás nenechává napokoji v pozitivním slova smyslu. Nepovolal nás jen jednou, ale volá nás stále. Každý den, různými způsoby.

I Panna Maria nám tady ve svém poselství z 25. 8. 1999 říká: Drahé děti, Bůh k vám mluví i přes nejmenší květ o své kráse a hloubce lásky s kterou vás stvořil. A i při jiných příležitostech nám Panna Maria v poselstvích říkala, jak k nám Bůh mluví různými způsoby a různými situacemi a zážitky, ať špatnými nebo dobrými. Ale stejně tak k nám Bůh promlouvá skrze kříž a utrpení. A utrpení může být i pád do hříchu, nějaká prožitá slabost.

Poznání hříchu může být bolestné, ale to poznání je opravdové uzdravení a spasení. Stejně mluvil i papež Jan Pavel I. : Bůh dopustí, že padneme do hříchu, abychom se naučili být pokorní. Žalm nás učí: Než jsem byl pokořený, bloudil jsem, ale teď zachovávám Tvoje slovo. Na jiném místě říká: Dobré je pro mne, že jsem pokořený, abych se naučil Tvým pravidlům, Pane.

My jsme jako kněží šli za Ježíšem, podobní Matoušovi, který byl s ostatními apoštoly tři roky ve společenství s Ježíšem. Byl svědek jeho zázraků, uzdravení, kázání, slov... Jistě i on jako my procházel únavou i radostí, nadšením i pochybnostmi. Cítil i slabosti a potřebu  odpočinout si, aby nakonec spolu s ostatními apoštoly utekl, když Ježíše zahali. Jak víme, Ježíš neupadl do rezignace proto, že ho jeho nejbližší opustili, neupadl do zoufalství, ale po Vzkříšení shromažďuje stejné apoštoly, které dříve povolal. Nehledá nějaké nové, schopnější, statečnější, ale ví Ježíš, že je v jejich srdcích zaseté jeho slovo a to musí jednoho dne přinést plody. Ale nepředstavujme si, že my jsme nějak lepší než apoštolové. I oni byli zpočátku nadšení pak i pochybovační, ale vytrvali. A Ježíš neříká: Zachrání se kdo dobře začne, ale - kdo vytrvá dokonce a to i přes pochybnosti, klopýtání a pády, jestli po nich dokážeme povstat. Evangelium nás poučuje jak Bůh působí v člověku a na člověka. Proto jsme i my vyzýváni, abychom se dívali na vlastní život, vidět svoje úspěchy a neúspěchy, pocítit i doteky Boží milosti, vidět vlastní hříchy, prožít sílu i nemohoucnost, ptát se, jestli Pán mluví ke mně, k nám, přes to všechno. Klepe-li On na bránu našeho srdce ve všech těch nepříjemnostech, které prožíváme v sobě i kolem sebe.

Chce nám Pán říct něco tím co mne postihlo? Co by to mohlo být? Je to Boží záměr? Kritika? Nabídka? V Bibli objevujeme tři základní způsoby jakými Bůh působí. Bůh působí jako vychovatel, je i lékař, ale je i umělec. Bůh vychovává svůj lid, ale i každého z nás. Ta výchova Boží nepřestává do konce života. Písmo svaté je nám svědkem, jak Bůh pomocí svých prostředků jako jsou proroci, apoštolové i tolik mariánských zjevení, již tolik roků zde v Medžugorji, Bůh vychovává, vyzývá, vede jednotlivce  i národy. Bible nám říká jak Bůh vodil, chránil, vychovával, utěšoval svůj lid. Tolikrát nás Panna Maria ubezpečuje: Já jsem s vámi, já jsem vaše Matka, stále jsem s vámi, ale nemohu vám vzít vaši svobodu. Jsem s vámi na cestě vašeho obrácení. I při výchově jsou chvíle změny směru, rozloučení s minulostí. Ježíš byl také náročný, když uvedl toho bohatého mladíka před jeden ideál: Jdi a prodej všechno co máš a dej chudým. To je rozhodující: Jdi, prodej, to nemusí znamenat jenom hmotné bohatství. To mohou být všechny naše závislosti na věcech, lidech. Zlozvyky. Může to být i závislost na nás samých. Když nás Ježíš staví před nás samotné, před ten ideál, pak riskuje, že ho odmítneme, že ho nepřijmeme. Na počátku každého výchovného procesu se nachází vždycky otázka: Adame, kde jsi? To je Boží otázka položená člověku v pozemském ráji, na počátku stvoření a ta Boží otázka zaznívá dodnes. Kde jsem já, kde je lid, kde je Církev, kde jsme ve všem tom co žijeme a co prožíváme. To Boží hledání člověka nepřestává a nepřestane do konce světa. Výchova je určitý proces, je to cesta, která vždycky zahrnuje spory, bolesti a nepochopení... Tou cestou Ježíšovy výchovy prošlo i dvanáct apoštolů, tu cestu musí projít i každý z nás a nemůže nikdo místo nás. To je cesta, která vychází od počátečního nadšení, když jsme se vydali za Ježíšem, nechápání, útěku, zoufalství, postupné chápání a přijímání kříže a to až k mučednickému svědectví pro pravdu, pro Ježíše Krista. Na tu cestu jsme i my pozváni. Ve všem co žijeme, čím procházíme jsme pozvaní odkrývat určitý hlubší smysl. Můžeme objevit Boha, který nás vychovává...