Desetičlenná rodina Ajdukových se chce líbit Bohu, ne lidem

(Je krásné vidět radostné, usměvavé lidi. Právě tak vypadá tato rodina, která podávala své svědectví v emisi Oaza života v Radiostanici Mir Međugorje počátkem roku 2024.)

Otec této rodiny s osmi dětmi ve věku od 1 do 13 roků, Damir Ajduk, vypráví:

 „Když jsem se trochu více obrátil k víře, začal jsem také více přijíždět do Medžugorje, více se modlit, vyzpovídal jsem se po delší době, začal jsem chodit pravidelně na mši – při modlitbě jsem vídal Božanu. Ona často čítala mešní čtení v Medžugorském kostele. Vídal jsem jí také při adoracích. Při jedné příležitosti jsem dostal od jedné mně milé osoby úkol, abych se modlil za mladé lidi, kteří klopýtají a jsou ztracení a přitom mi bylo slíbeno, že mně Pán Bůh dá osobu, kterou budu mít rád a ona bude mít ráda mne. Modlil jsem se dost a často jsem chodíval na Križevac. Při jednom výstupu po Križevaci jsem šel bos, s růžencem v ruce, a starší manželský pár, který sestupoval dolů, mi při pozdravu řekl – tenhle se dobře ožení!  A po několik měsících jsme se u toho zastavení křížové cesty s Božanou seznámili“.

Božana vzpomíná: „Byl pátek, Křížová cesta s farností na Križevaci. Já se jí jako pravidelně zúčastňovala a když jsme vystupovali vzhůru, on ke mně přistoupil a pozdravil mne. A já přitom právě uvažovala o tom, že jsem se na úpatí, když jsme čekali na zahájení modlitby, zdravila se všemi známými, jenom s ním ne. Trochu jsem si to i vyčítala, ale my jsme se ještě neznali… A u třetího zastavení se zastavil u mne o pozdravil on mne“. 

Přibližně za rok a půl uzavřeli církevní manželství.

A Damir pokračuje: „Medžugorje pro nás skutečně mnoho znamená. Ona už procházela školou Panny Marie a já tehdy teprve začínal. Pán nejdříve se mnou pracoval, abych, když už mne dostatečně pozvedl, když jsem začal číst Písmo Svaté, evangelium, když jsem už mnoho věcí v životě napravil a změnil, teprve tehdy mi dal poznat ženu. Delší dobu jsem nechodil na mši svatou jako mnozí mladí. Ještě jsem dostatečně nepoznával živého Pána“, přiznal Damir upřímně. „Je to veliká milost moci se zúčastňovat mše svaté. Přes Medžugorje začalo moje obrácení. Ale věděl jsem, že je potřeba se vrátit a být aktivní ve vlastní farnosti i když mi to zpočátku bylo nepříjemné začít chodit do kostela odkud pocházím po řadě roků. Ale Pán zpřetrhal všechna pouta, zpřetrhal vše co bylo potřeba ve mně zpřetrhat. Naše děti jsou, díky Bohu, aktivní. Tohle jsou ministranti a Lucka zpívá ve sboru. Všichni se radostně zúčastňují života farnosti.“

Pro rodinu Ajdukových je přirozené, že je tak veliká.

„My jsme to přece slíbili před oltářem při sňatku manželském. Když nás lidé vídají, říkají, že je to pro nás normální, že my jsme prostě takoví“, říká Božana: „Je to náročné, vyžaduje to každodenní námahu. Často bývá skutečné utrpení a muka, ale i veliká radost pracovat s nimi se všemi a učit se. Jít společně k Pánu.“

Otec Damir jejich cestu vysvětluje prostě: „Nechci se líbit lidem, ale Pánu. To je moje cesta a to je myšlenka, která mně vede životem – líbit se Pánu, ne lidem.“

A to že jsou stále radostní a usměvaví, že přímo září – považují za plod víry.

„Snažíme se žít modlitební život každý den. A když už nemůžeme na mši jít každý den, pak se snažíme modlit růženec společně, číst Písmo Svaté. I děti se aktivně podílejí na modlitbě. Každé z těch větších předříkává jeden desátek. Pán nás při té modlitbě mění a dává nám duch radosti“, říká matka. A otec dodává: „Děti jsou radost, děti jsou veselost. A my máme mnoho dětí. Když přijdu z práce, všechny se ke mně sběhnou. Musím se pevně postavit, aby mne nepovalily jak běží všechny najednou. I to je prostá veselost. A Ježíš je tady, který nás pozvedá a vede.“

Božana zdůrazňuje, že Písmo Svaté vybízí k radosti a z toho dělá závěr: „Děti jsou skutečně pravou radostí, jak pro mne tak pro něj.“

Damir přiznává: „Dokud jsem ještě nebyl obrácený, uvažoval jsem – dvě děti stačí, to je zcela v pořádku. A teď, když jsem obrácený, říkám – Bože, buď vůle Tvá. Nejraděj se mne moc neptej, abych nemusel moc uvažovat. Ty všechno řiď, Ty víš, co je nejlepší. Ty mne voď. A tak, nám Pán dává i děti. Bohu díky. Bohu sláva.“

Rodina má kromě pravidelného otcova platu i malé hospodářství, opuzenské mandarinky,  pozemek, který obhospodařuje a tak jim Pán pomáhá, aby měli dostatek prostředků na normální život.

„Skutečně bych s nikým na této planetě nechtěl měnit. Pán mi dal takový život. To je opravdu naplněný, radostný život. Panna Maria nám říká, abychom hleděli k nebi – nebe je váš domov. To je cíl, který mne těší. Radost je, že je Pán s námi a bude s námi stále“, vyjadřuje své přesvědčení Damir.

Jedenáctiletý Frane Jakov (František Jakub) a desetiletý Petar říkají, že jim je krásně ve velké rodině. Je jich alespoň dost na společnou hru. Petar již tři roky po sobě nevynechal ani jedinou rorátní mši svatou (adventní mše svaté od 6 hodin ráno). Ministrují, pomáhají rodičům a také babičce a dědečkovi, kteří žijí v přízemí rodinného domu v Opuzenu, ale i dědovi v Medžugorji, kde jsou ještě další různorodé práce.

Jsou si vědomi, že je život plný úkolů a že následuje ještě náročnější období výchovy, ale matka Božana se nebojí: „Já předávám žezlo své drahé Mamince, Panně Marii, aby Ona všechno řídila společně s drahým Bohem, protože i kdybychom se snažili ze všech svých sil, nemohli bychom to dovést na správnou cestu. A nemá smysl ztrácet svoje síly. Ale když volám Boha na pomoc, všechno se srovná. Je náročné sledovat školu, jejich biologické potřeby..., ale Bůh skloubí jak čas tak i povinnosti a tak se stihne všechno, nic jim nechybí a máme i nějaký volný čas pro sebe. Každý den začínáme a každý den končíme poděkováním Bohu a tehdy Bůh všechno řídí. Všechno odevzdáváme Pánu, aby On všechno spravoval a řídil“, sděluje Božana a zdůrazňuje – rodina, která se společně modlí se nerozpadá.

Rodina Ajdukových z Opuzena, z které jsou čtyři z osmy dětí ministranti, se denně modlí společně růženec. Otec zdůrazňuje, že je potřebné se odevzdat Pánu.

Mobil a televizi dokážou omezovat a dohlížejí na to, co děti dělají, s kým se přátelí a mnoho s dětmi komunikují. „A nejdůležitější je účast na mši svaté. Rozhodně bych doporučoval rodinnou modlitbu růžence. My jsme si doma nakreslili takové jedno srdce na papír velikosti A4. To srdce jsme rozdělili na čtverce s daty, tak že každý den, kdy se pomodlíme společně růženec, jeden čtvereček v té skice vybarvíme červenou barvou. A to srdce roste. Ten obrázek jsme si dali do kuchyně, aby to srdce bylo vidět. To je pro nás radostný podnět k tomu, abychom se pravidelně společně modlili. Do toho srdce jsme napsali – miluji Ježíše a Marii“, řekl otec Damir Ajduk, který svědčil o otevřenosti životu, lásce a víře v rodině společně se svojí manželkou Božanou a jejich osmi dětmi.

(přeloženo  ze záznamu emise Oáza života - Radiostanice Mir Medžugorje)