Fr. John Boughton: Do Medžugorje jsem přijel jako protestant, a stal jsem se katolickým knězem

Svědectví Fr. Johna Boughtona bylo zveřejněno na YouTube kanálu ‘Fruits of Medjugorje’ (‘Plody Medžugorje’). Svědectví Sofie Gamiz a P. Johannesa Rothärmela a film ‘Dar obrácení‘ ze seriálu Fruits of Medjugorje jste pravděpodobně viděli na letošním Mladifestu, a nedávno bylo zveřejněno i dojemné videosvědectví Fr. Johna Boughtona. On se narodil jako protestant. Studoval medicínu, přečetl knihu o Medžugorji, kterou se potom rozhodl navštívit a to mu proměnilo život. Obrátil se na katolickou víru a stal se knězem. ( Jeho vyprávění o tom jak mu Medžugorje proměnilo život zde přinášíme v českém překladu. )

Poprvé jsem slyšel o Medžugorji na podzim v roce 1991. Přijel jsem v únoru nebo březnu v r.1992 jako protestant. Studoval jsem medicínu ve svých 28 letech a právě jsem znovu nastoupil na fakultu.

Můj přítel z Texasu, také protestant – byl jsem vychován jako protestant – si všiml obrácení jednoho známého, Jeffa Reeda, který teď vede humanitární centrum St. David’s Relief. Všiml si změny u  Jeffa a řekl mu doslova: Jeffe, co se to s tebou stalo? Já to chci také! Jeff v sobě udržoval jakýsi mír, který nikdy dříve neměl.

Můj přítel Robert a já jsme byli na jeho ranči v Coloredu, vyprávěli jsme si a on řekl: Johne, já nevím co si mám o tom myslet, ale vidím na svém příteli Jeffovi radikální změny, a dal mi tu knihu o Medžugorji od Waynea Weiblea: ”Přečti si to a řekni mi co si o tom myslíš.”

A tehdy jsem poprvé četl o Medžugorji. My jsme spolu vyrůstali, byli jsme nejlepší přátelé po celý život, ale nikdy jsme nemluvili o náboženství. Hovořili jsme spolu, běhali za děvčaty, chodili jsme na lov, pili, ale nikdy jsme nemluvili o víře.

Chodili jsme spolu i ministrovat v Episkopální církvi, ale nikdy jsme nehovořili o víře, dokud mi nedal tu knihu. A on nevěděl, že já si v té době kladl veliké životní otázky, v té době, když mi bylo 28 roků: Proč nosím v srdci tak velikou ránu? I když mám všechno co mi svět nabízí a jsem na cestě studií medicíny, proč se cítím tak prázdný?! Co se to děje?

A tehdy mi dal tu knihu. Byl to veliký začátek. Začali jsme o tom více mluvit, a on se mne zeptal: ”Co si o tom myslíš?” Řekl jsem: ”Jsou tři možnosti: Buď  je to od ďábla nebo jsou zatím lidé a nebo  je to pravda.”

Mám i nějaké armádní zkušenosti; byl jsem námořní důstojník u záložníků…Řekl jsem, poučen těmito zkušenostmi, že to nemůže být od ďábla, protože on by nás nikdy neodkázal na svého nepřítele na zpověď, mši svatou, modlitbu, růženec, na něco co já tehdy ještě ani neznal.

On by nám nikdy neřekl, abychom to prožívali, proto to nemůže být od něj. Tady je šest dětí, jak by bylo možné, aby byly všechny blázni?! To také nedává smysl. Tedy znamená to, že to musí být pravda a Robert se na mne podíval a řekl: ”Člověče, myslím, že máš pravdu. Já si to myslím také. Musíme tam jet!”Já řekl: “Ok, jedeme tam!”

Nemohu říci, že jsem přišel s nějakým velkým očekáváním. Ve skutečnosti jsem ani nevěděl, co mám očekávat. Pročetl jsem tu knihu Waynea Weiblea a všechno co jsem mohl.

Ve skutečnosti byl i velmi podivný čas na cestu tam. Bylo to počátkem 1992. roku, někdy v únoru, březnu 1992., a Jeff Reed  řekl: “Vpořádku, jedemo, ale fra Svetozar prosí, abychom s sebou vzali nějaký zdravotní materiál, jestli můžeme”. V té době už věděl, že se blíží válka. A tak jsme my všichni, tedy Jeff a skupina mexických charizmatiků ze západního Texasu, zbalili nějakou zdravotní výbavu a vezli ji v kufrech přes Bělehrad do Sarajeva a potom do Medžugorje. Tak jsme se stali pašeráky, protože my jsme to opravdu propašovali. A to byl zajímavý příběh. Přišli nám na to a můj přítel Robert a já jsme viděli sílu růžence. A i když Roberta drželi v prostoru na zadržování, připravení, že ho odvezou do vězení, bylo vidět, že ten růženec, který se modlily ty “abuelas”, tj. malé babičky z Mexika a Texasu, které se v těch chvílích modlily růženec, šéfka hraniční stráže přišla a viděla dopis v angličtině s pečetí, považte s pečetí a v angličtině a se záhlavím veterinární ordinace, že máme povolení importovat to zdravotní vybavení - ona přejela prstem po pečeti a potom pozvedla prst a zavolala na svého spolupracovníka, který nás zadržel. To byl první projev moci růžence, jako že na tom opravdu něco bude! Ale nevím přesně co. Potom jsme dojeli do Medžugorje. Po několika dnech a několika dalších událostech,  jsme měli krásný zážitek a příležitost vidět jak působí růženec a setkat se s Pannou Marií, protože jako protestanté jsme Pannu Marii neznali. Ale tady jsme ji poznali. Rozhodně bylo i mimořádné poznat Ježíše v Nejsvětější svátosti oltářní. Tady se nadále ještě konala klanění, i když tu nebyl skoro nikdo. Myslím, že jsme byli  jediná poutní skupina v místě. Přesto adorace byly. Byl tu fra Slavko a byl tu i fra Svetozar. Přestože válka byla naspadnutí, bylo to velmi klidné místo, mohli jsme cítit ten rozdíl. Přišel jsem na tu první pouť a ptal jsem se Boha, co On si přeje, abych udělal se svým životem.

Chodil jsem na lékařskou fakultu, vrátil jsem se k učení, ale pochopil jsem, že je potřeba, abych se dotazoval Boha a přestal mu říkat co bych chtěl já, tak jsem se Ho ptal co si přeje On a stalo se v jednu chvíli na Podbrdu, kde jsem Ježíšovi konečně nějak podepsal bijanko šek a řekl jsem Mu: Dobře, Pane, udělám co si Ty přeješ, a stanu se třeba i františkánem v Bosně. Myslel jsem i na ty nejbláznivější věci, jak vidíte. Nevím ani kdo oni jsou, nevím co dělají…- právě jsem jednoho jeden den prvně viděl - ale i to bych dělal, kdyby se Ti to líbilo. V tom pokoji, který se potom na mne snesl, v tom okamžiku, jsem nemyslel, že bych se stal františkánem, ale časem po návratu domů z poutě, jsem začal chápat skrze duchovní vedení, že to bylo skutečné povolání, abych zcela odevzdal svůj život Pánu. Ale tehdy jsem si ještě nebyl jistý v otázce Katolické církve. Takže první boj bylo poznání, že povolání do Katolické církve znamená přerušení vztahu s dívkou, jestli tam opravdu mám být knězem.

Protože, dokud jsem patřil do episkopální církve, uvažoval jsem: No, vždyť bych mohl mít oboje. A teď je to o trochu vážnější, ale když jsem pochopil, že musím postupovat podle pravdy, řekl jsem: ”Tak dobře, to je to co Ty si , Bože, přeješ. Tak kupředu!”

Přitom, z Boží milosti Katolická církev ve své moudrosti nedovoluje nověobráceným, aby vstupovali do jakéhokoli řádu nejméně dva roky. A z Boží prozřetelnosti a z Pomoci Panny Marie jsem převážně ztrávil ty dva roky tady v Medžugorji. Přivážel jsem konvoje během války pro humanitární základnu St. Davids Relief a byl jsem tady pod vedením fra Svetozara a fra Slavka téměř ty dva roky.

Takže jsem svoje první dva roky, které jsem prožíval jako katolík ztrávil v této farnosti. A bylo to překrásné, protože jsem mohl doslova den po dni sledovat, někdy i několikrát denně, plody ráje a pekla, jedno vedle druhého. My jsme opoušteli tento malý, klidný medžugorský útulek a vydávali se do Mostaru, potom jsme jezdili nahoru až do Zenice a Tuzly a na místa v Sarajevu a okolí a seznamovali jsme se s plody pekla. Pak jsme se vraceli a sledovali jsme plody nebe. A tehdy jsem hleděl na bratry františkány, jak se vyrovnávali se svými úkoly.

 Jedním z mých hrdinů byl fra Leonard Oreč, pokoj jeho duši. Vzpomínám na den, kdy muslimové a Chorvaté podepsali příměří. Ten den mi zavolal a řekl: ”Johne, naplň všechny svoje kamiony a najdi ještě nějaké, jedeme na východní stranu Mostaru do Červeného půlměsíce a dáme jim všechno potřebné a ukážeme jim, že jsme pro mír”.

A vzpomínám, jak jsme s fra Leonardem stáli ve východním Mostaru a on byl ve svém dlouhém hnědém hábitě a nějaký chlapec mě chytil za ruku, protože já jsem, víte, tehdy byl civil a řekl mi: “tamten týpek je nějaký blázen, všude kolen nás jsou děla, a on je v hábitu!”

A já pochopil, že tohle je podstata františkánského života, a silně mne to formovalo, když jsem viděl takovou spitualitu. Neměl jsem pojem, jak by řeholní život měl vypadat zevnitř, neměl jsem ani tušení, ale v srdci jsem znal, že jsem povolán být řeholníkem. Pozvali mne, abych nastoupil tady do provincie, byl jsem poctěn, ale ve svém srdci jsem nějak věděl, že jsem volán zpátky do USA. Nevěděl jsem kam, ale pak mi fra Svetozar připomenul jednu skupinu, a jak se válka začala zmírňovat, počátkem 95. roku, věděli jsme, že se budeme stěhovat, už nebylo zapotřebí, abychom byli tady. A já se ho zeptal: Otče, kam mám jít?

Já vím, že nejsem povolán zůstat tady. On řekl: ”Proč se nepodívat za tou malou neobyčejnou skupinkou frátrů v Bronxu?”

A tak jsem se seznámil se společenstvím ke kterému dnes patřím. Kdykoli někdo řekne “ANO” Ježíšovi, prostřednictvím Panny Marie, otevírá se místo pro Boha, který potom může působit v jeho srdci a povzbuzovat ho.

Moje teorie, která není až tak pokorná, protože ani já nejsem moc pokorný, ale moje teorie je, že Medžugorje má charizma podle, kterého Panna Maria vydává bojové příkazy svým jednotkám a rozmísťuje je po světě, aby tak mohly činit to, co si Pán přeje, tedy aby bylo světlo lásky Ježíše Krista v této temné době.

Tato šachová hra lidi zve a dává jim úkoly a ta osoba potom  tomu může otevřít svoje srdce anebo ne. A když je otevře, dějí se veliké věci. Jeden dominikánský kněz, fra Giles Dimock, z USA, jednou řekl o Medžugorji i to bylo před nějakými 15-20 lety. Řekl: ”Víš, Medžugorje má jednu zajímavost, 80 procent těch lidí, kteří jsou aktivní ve svých farnostech jsou oslovení Medžugorjem. A ještě jedna zajímavost – zdá se, že není možné je pohoršit, jako by jim neubíralo odvahu, když se setkávají s tím lidským v Ježíšově církvi.”

Člověče, není-li to ono co potěbujeme v dnešní době!? Lidé, kteří pracují a lidé, kteří mohou zvládnout bouři, to je to, co vidím, viděl jsem mnoha různými způsoby. Mohl bych vyprávět tolik různých anekdot a příběhů, ale to je to co vidím jako zvláštní milost Medžugorje.

Každý má pracovat na tom, aby si uvědomil svoji víru, víte, my jsme nedostali dar víry, nedostali jsme tyto prostředky víry, různé věci ke kterým nás Panna Maria vyzývá, růženec, zpověď, prožívání   Eucharistie, četba Písma, půst. Panna Maria od nás nežádá ty věci, abychom my řekli: ”Podívejme, jak já to všechno super dělám a pak… víte, jako při věšení trofejí na zeď. Cožpak není krásné to co dělám!?”

Ne, to jsou prostředky, to jsou zbraně. My musíme používat ty věci a vstoupit do duchovního boje a bojovat. A když se někdo rozhlédne kolem sebe a uvidí co se právě děje ve světě a pomyslí si přitom, že tu nejsou žádné boje, ten má oči zavřené a uši zacpané.

My musíme být aktivní, máme vyjít ven, máme hlásat pravdu a lásku, věci ke kterým nás Panna Maria vyzývá, abychom je dělali. To je těch 5 kaménků  o kterých tak dobře káže fra Jozo Zovko. To jsou prostředky s jedním cílem, abychom připravili místo Ježíši Kristu, aby zaujal první místo v našich srdcích, takže my jednotlivě můžeme působit, jakýmkoli způsobem, kterým by nás inspiroval Duch Svatý. Vycházet ven a přinášet světlo Kristovo druhým lidem.

Ani z jednoho jiného důvodu! Jestli to tak neděláme, pak zakopáváme svoje talenty do země a ne užíváme to, co nám Bůh dal.

Musíme být aktivní! Jako někdo kdo přijde domů a dostane matčino obětí, to je vždy důležité a potřebné.

Vrátit se tam, kde všechno začalo, a připomenout si odkud nás Bůh přivedl, abychom se spasili. Přitom, i jako pro kněze, ale i pro lajka, který přišel do Medžugorje ke zpovědi,  je to opravdu silná zkušenost!

Teď, když jsem na druhé straně zpovědnice s pověřením účastnit se toho intimního způsobu Ježíšova působení v duších, které chodí jedna za druhou, to mne dělá pokorným. Je to nepopsatelné.  Dodává to energii…, překrásný zážitek!

Tady je mnoho velkých ryb, jak se říká… Víte, malé ryby jsou ty, které chodí ke zpovědi každý týden nebo dva. Veliké ryby jsou ty, které byly naposledy někdy před 50 lety.

Víte, sem přichází mnoho velikých ryb! A proč to? To je ta milost obrácení, která se zde proudem rozlévá.

Překrásné to je! Pro kněze je to energizující a dodává ti naději. Vidíte tak mnoho mladých lidí, kteří  sem přijdou a odevzdávají svůj život Bohu a, doufám, podpisují bianko šek Pánu, a říkají: Dělej si se mnou co chceš a viditelně dovolují Panně Marii, aby se také podepsala na ten šek, protože “nikdo z nás nemá dostatek peněz na bankovních účtech”, proto ho předají Pánu. Tak to já vidím, když mluvím s mladými stejně jako s veterány, kteří tady byli už mnohokrát.

A nejedná se jenom o povolání k řeholnímu životu, tady jsou i lajcká povolání. Jako kněz slyším lidi jak se prají: ”Jak se mohu vrátit do své farnosti a být aktivní? Co mohu dělat až se vrátím?”

Všechny tyhle otázky oni nějak řeší, a to pak potvrzuje to, čeho jsem si všiml, jako charizma Medžugorje: Panna Maria, která vydává bojové příkazy svým jednotkám na všech úrovních, které rozesílá do světa.