Fra Ivan Dugandžić / Homílie při hlavní mši oslav 39. výročí zjevení v Medžugorji

Kvůli koronovirusu tohoto roku nebyly velké skupiny poutníků z různých zemí světa, nebyly ani mše v různých světových jazycích, ale přesto se shromáždil velký počet věřících. 

Fra Ivan Dugandžić na počátku mše svaté poznamenal, že je „vše mnohem skromnější než jsme zvyklí.

... A i když je všechno jiné než dříve, jsem přesvědčený, že ono nejdůležitější zůstalo nezměněné: Láska nebeské Matky k nám, jejím dětem a naše oddanost věřících vůči ní, naší společné Matce. Když před několika měsíci pandemie vrcholila, když Medžugorje bylo strašně prázdné a pusté a kostel sv.Jakova uzavřený, i tehdy jsme byli jistí, že Královna míru nad námi bdí a přimlouvá se za nás. Když jsme v uzavřeném kostele slavili eucharistii za přítomnosti jen několika málo osob, věděli jsme, že jste vy, ctitelé Královny míru a přátelé Medžugorje z celého světa s námi ve společenství víry a naděje, a my jsme vás všechny nosili v srdci a v modlitbách doporučovali Bohu. I v těch těžkých podmínkách jsme byli živá Církev, která se společně modlí a slaví. Medžugorje i za těchto neobyčejných životních okolností bylo a zůstalo místem modlitby a naděje pro Církev a svět.

Dnes večer poděkujme Královně míru za všechny milosti těch uplynulých roků její přítomnosti a prosme Pána, aby na její přímluvu daroval mír nepokojnému světu a vrátil naději v jistou budoucnost Církve na její cestě k věčnosti...

Kázání

Drazí farníci, ctění poutníci, bratři a sestry v Kristu!

„Hluboké krize, kterými procházejí jednotlivci, celé rodiny, celé národy, a často i veškeré lidstvo – jako například při této pandemii koronavirusu – obyčejně prožíváme jako něco negativního, co násilně zastavuje normální průběh našeho života, ochuzuje nás materiálně i duchovně a zanechává nedohledné následky pro budoucnost. Kolikrát jsme v týdnech přísné izolace a omezeného pohybu slyšeli tvrzení: „Po tomto už nebude nic stejné jako dříve!“ Někteří chtěli být ještě přesvědčivější a tak dokázali říci: „Na svět, jak jsme ho znali, můžeme zapomenout!“ I v jednom i v druhém tvrzení je krize chápána jako nepřekonatelná propast mezi minulostí a  budoucností“.

Přesto, bez ohledu na vzájemné vědomí všech o závažnosti krize, nechápou všichni pod tím tvrzením totéž. Zatímco jedni neskrývají, že jim chybí dřívější navyklé formy masového shromažďování, veselého scházení se k uvolněné a kolikrát, bohužel, i nespoutané zábavě, povrchního užívání si při sportovních a jiných soutěžích, druzí si mlčky přejí změnu k lepšímu všeho toho, co v dosavadním životě a chování lidí dobré nebylo. Jinými slovy: ti druzí doufají, že by krize mohla znamenat hlubší morální přezkoumání a přinesení nových rozhodnutí s ohledem na budoucnost.

Tak například vlivný chorvatský básník a vyslanec Chorvatska v Iránu, Drago Štambuk na otázku novináře: „Jaký je globální vliv této pandemie!“ poskytl zajímavou odpověď, které se vyplatí věnovat pozornost: „Na tuto otázku odpovím velmi osobně. Všechno o čem jsme snili, o co jsme se jako lidská rasa snažili se obrátilo naopak. Starý  svět přes noc zemřel. Teplo přešlo v chlad, dotek v rozchod, převlékli jsme se za 'kosmonauty'. Profitérský zásah nám vytrhl kobereček stabilnosti pod nohami, chtivost ovládla srdce, posedlost růstem se stala karcinogenním bujením, které ničí navyklý řád. Před námi je vyčerpaná Země a rozumu zbavené lidstvo žíznící po míru a zdravém zpomalení...“

A kdyby se ani nepomýšlelo na to jestli to vše přišlo náhodně nebo je to snad dílo nějakého neznámého původce, pokračuje básník prorockým tónem apelujíc na svědomí každého člověka: „Virus je potomek tmy, symptom naší nebojácné ambice ovládání přírody. Vrátit se k sobě, svému původnímu bytí, souladu s okolím z kterého jsme vzešli… Transhumánnost, ke které nás vede theologický pokrok, je počátkem konce naší lidskosti… Probuď se světe a pochop, že jsi na zhoubné cestě, kterou jdeš do záhuby!“

Díky Bohu, časem síla viru začala ustupovat, a tím zeslábla i přísná opatření sebeochrany. Toužebně očekávajíce ten okamžik si mnozí již v době trvání nejostřejší krize kladli otázku: „Jak bude vypadat nová normalita?“ Je třeba jasně říci, že nás takto položená otázka odvádí na falešnou cestu, protože nám sugeruje, že před krizí bylo všechno normální, a že je tedy možné předvídat po krizi nějakou novou normalitu. Když sledujeme chování mnohých lidí v těch několika posledních týdnech, zdá se, že je pro ně nejdůležitější co nejdříve obnovit dřívější podoby chování, což by pro ně pravděpodobně měla být ta „nová normalita“.

A virus jak se zdá, se ani nemohl dočkat, aby se znovu vrátil. To znamená, že jsme se nic nenaučili z krize, která na chvíli ustoupila, nepochopili jsme, že by tato  pandemie  mohla opravdu být „počátkem konce naší lidskosti“, protože se svět nachází „na zhoubné cestě, kterou jde do záhuby“, jak upozorňuje básník. A abychom viděli, že jsme opravdu nic nepochopili, stačí pozorně poslouchat jakou nám „novou normálnost“ na politické scéně nabízejí kandidáti nadcházejících voleb. V centru jejich řečí a slibů není Bůh a člověk stvořený k obrazu Božímu a lidský život od počátku do přírodní smrti, ale oni sami se svými zájmy a svět podle jejich měřítek.

Takový duchovní stav dnešního světa, ve kterém mnozí ještě stále nevidí nic alarmujícího, dává zapravdu  vlivnému francouzskému mysliteli a velmi plodnému spisovateli, obrácenému ze židovství na křesťanství, Fabrici Hadjadjovi, že v této pandemii, která zachvátila celý svět poznává apokalyptický jev biblických rozměrů. Proto jeho nejnovější kniha, která vyšla před několika měsíci i v chorvatském překladu, nese apokalyptický název „Když se vše má tak rozpadnout“ a ještě ostřejší podnadpis „Úvahy o konci kultury a modernizmu“. Základní myšlenka knihy je ve skutečnosti i základní myšlenkou celé Bible: člověk plánuje budoucí čas a budoucí události, ale pravá budoucnost světa vždycky přichází nepředvídatelně od Boha.

Na jedné stránce této neobyčejné knihy autor píše: „Takto se futurum vztahuje na to co bude, počínaje od toho co už je; budoucnost, od toho co bude počínaje od toho co bude… Budoucí čas připadá do oblasti předvídaného a něčeho co je možné plánovat. Budoucnost nás odkazuje k obzoru neočekávaného a k událostem…Jedním slovem, budoucí se vztahuje na to co již přichází, budoucnost na to co teprve přichází …Když světu něco nejde dobře, když se nám svět viditelně blíží ke zkáze, to vůbec není překážka příchodu království; jeho milost nezávisí na našich zásluhách, ona dokonce předpokládá naše odsouzení.“

Bratři a sestry, o tom vždy novém a nepředvídatelném průniku budoucnosti, to je Boží věčnosti do pomíjejícnosti tohoto světa nám svědčí celá Bible, a také tyto dva texty, které jsme právě vyslechli. A i když jsou události o kterých hovoří prorok Izaiáš a evangelista Lukáš časově  jedna od druhé vzdálené více než sedm století, ony se v podstatném shodují, v podstatě mají stejný obsah a stejné poselství. Jedná se o Boží příslib budoucnosti svému vyvolenému národu, který se naplňuje v zvěstování anděla Gabriela Panně Marii.

Zastavme se chvíli u těchto textů. Před pouhými dvěma kapitolami ve své knize prorok Izaiáš popisuje těžkou situaci svého národa, kterému hrozí mocná Asirie, a král Achaz žádá smlouvu s pohanskými králi Sirie a Samaří, zatímco ho prorok upozorňuje, aby se spolehl na Jahveho, Boha smlouvy a od něj ať žádá znamení, že ho nenechá opuštěného. Achaz to odmítá s průhlednou výmluvou, že nechce zkoušet Jahveho. Tehdy mu Bůh prostřednictvím  proroka sám dává znamení v podobě onoho podivuhodného příslibu: Hle panna počne a porodí syna, a bude mu dáno jméno Emanuel – Bůh s námi (Iz 7,14). Místo nejisté budoucí doby ve smlouvě se jmenovanými králi, Bůh svému lidu slibuje jistou budoucnost v podobě své přítomnosti uprostřed něj.

 Pro proroka ten příslib představuje světlo v temnotě světa, které rodí veselí a jásání, přijímajíc nyní  ještě mnohem konkrétnější obsah. To není už jenom dítě, které porodí  Panna, ale „Rádce podivuhodný, Bůh silný, otec věčný, Kníže přinášející mír“ (srov. Iz 9,5). Celých sedm století žil ten příslib ve vyvoleném národě, neviditelně, a přesto mocně obracejíc pohled věřících k budoucnosti a setkání anděla Gabriela a Nazaretské Panny, o čemž nám podává zprávu evangelista přenášející slova velkolepého slibu: „Neboj se, Maria, neboť jsi našla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš Syna a dáš Mu jméno Ježíš. On bude velký a zvát se bude Syn Nejvyššího“ (srov. Lk 1,30-32). To byl úvod k Boží velkolepé návštěvě této země v podobě jeho Syna a ohlášení velikého díla usmíření světa s Bohem.

Před třiceti devíti roky se na našem Podbrdu stejně tak znenadání a neočekávaně zjevila Žena z Věčnosti a vyzvala lidstvo, aby se otevřelo budoucnosti, kterou Bůh skrze Ní nabízí. Německý novinář a publicista, Alfons Sarrach, autor dvou hodnotných knih o Medžugorji, Pannu Marii nazývá právě tak – Žena z budoucnosti, když říká: „Nejpozději po naší třetí návštěvě Medžugorje nám začalo být jasné: zářivá osoba, která po celou dobu přitahuje miliony lidí z celého světa do Hercegoviny, a kterou vizionáři nazývají Gospa - Panna Maria, přichází z  budoucnosti. Zatímco se o člověkově zkoumání budoucnosti mluví stále méně, protože lidé mezi tím drasticky zakusili hranice té budoucnosti, před lidstvo vystupuje z absolutní, to je z konečné budoucnosti 'Žena pod křížem' a otevírá vyhlídku do mnohem závažnějších dimenzí budoucnosti, do budoucnost Boží. Pro mne to bylo zneklidňující poznání“ – zakončuje Sarrach.

Bratři a sestry, Maria je Žena z budoucnosti, protože jako jediná z lidí svým životem a svým Nanebevzetím uskutečnila plnost spásy ke které my věřící teprve kráčíme ve víře a naději v uskutečnění plnosti spásy na konci času. A protože ji  Syn z kříže zanechal nám všem za Matku a přímluvkyni, je náš osud podstatně spojen s Ní a její úlohou v plánu spasení. To je theologický základ i pozadí jejích tak častých zjevení, zvláště v těžkých historických dobách. Když se svět zaplete do svých rozporuplných názorů a když ani Církev nemá jasnou vizi budoucnosti, Bůh posílá Ženu z věčnosti, aby nás povzbudila a ukázala nám pravou cestu spásy.

 „A jak jí anděl, kdysi přinesl slova povzbuzení: „Neboj se, Maria“, tak Ona nyní povzbuzuje překvapené a vystrašené děti,  vizionáře, které vybrala za  svoje svědky. Po nich posílá světu poselství míru ve chvíli, kdy je zcela jasné, že ho nemohou zajistit státníci a mocnáři tohoto světa, i když hrozí srážky nejrůznějších ideologií a vojenských paktů. Zbytečně se konají mírové konference a podpisují nové mírové smlouvy, mír je stále více ohrožen, protože lidé o něm nemluví čistým srdcem a s upřímnými záměry.

Proto Mariino přislíbení míru logicky provázela výzva k obrácení, proměně  srdce člověka skrze svátost usmíření, slavení eucharistie, klanění Nejsvětější svátosti oltářní, modlitbě, půstu, četbě Božího slova… Tak do toho stojatého močálu nemorálnosti tohoto světa z Podbrda začal téct průzračný potok z věčnosti, vznikla oáza na poušti světa, kterou mnozí poznali a přijali.

Tak se Medžugorje časem stalo místem obrácení a modlitby a  zpovědnicí světa, to časem i Církev, po dlouhé době pečlivého sledování a  zkoumání, uznala a přijala. Před rokem to významný představitel  Vatikánu, arcibiskup Fisichela z tohoto místa i veřejně prohlásil, při čemž zdůraznil, že není lepší podoba nové evangelizace, po které Církev již dlouho pátrá, než to co se děje v Medžugorji přesadit do všech částí Církve a světa.

To nepřímo potvrzují i slova penzionovaného papeže Benedikta XVI., který ve své nedávno vydané knize, na dotaz novinářů co si myslí o duchovním stavu dnešního světa, s velikou vážností, poté co připomenul některé konkrétní morální deviace, upozorňuje, že je nebezpečnější to co se neviditelně odvíjí za takovýmito viditelnými morálními úchylkami, a říká: „Moderní společnost se ocitá ve fázi formulování antikřesťanského Creda (vyznání víry), a odporování tomuto Credu je trestáno společenskou exkomunikací. Strach z té duchovní moci Antikrista je zcela přirozený a je potřebná  modlitba celé Církve, aby se jí vzepřela.“

Bratři a sestry, ctitelé Královny míru, my jsme svědky toho dramatu lidstva. Antikrist, ze pomoci svých spolupracovníků, si skutečně přeje stvořit člověka ke svému obrazu. Proto v něm chce nejdříve vymazat obraz Boží, ubít gen kterým člověk jako stvoření pochází od Stvořitele, chce znovu definovat lidskou povahu, prohlašujíc to, co bylo ještě včera považováno za zlo, za něco zcela normálního a přijatelného. Těm, kteří smýšlejí jinak brání, aby se jménem politické korektnosti a společenské tolerance na podporu svého názoru veřejně vystupovali a bránili ho. V opačném případě jsou prohlašováni za zaostalé a za pokrok společnosti škodlivé.

V takovém duchovním stavu světa zde již 39 roků Žena z budoucnosti, Královna míru, ukazuje cestu k pravému míru a budoucnosti s Bohem. Trvale nám připomíná, že je to cesta svatosti, cesta s Bohem ve všedních dnech života. Panna Maria v Medžugorji shromažďuje modlící se Církev, která se silou modlitby bude úspěšně vzpírat odporující síle Antikrista – jak říká Benedikt. Buďme upřímně vděční, že nás Ona považuje a nazývá nás svými drahými dětmi a přeje si, abychom byli jejími svědky a apoštoly v tom  plánu spasení světa. Odevzdejme se jí a v radosti buďme otevření budoucnosti, kterou Bůh připravuje pro Církev a svět. Amen!