Fra Ljubo Kurtović / Svědectví o zvláštním obrácení poutníka v Medžugorji

Vzpomínám si na jednu zajímavou zkušenost jednoho poutníka z Německa. Sám mi to vyprávěl:  

Jeho žena jezdila už delší dobu do Medžugorje. Jemu se nechtělo. Modlila se, prosila ho, připomínala mu to, aby ho k tomu povzbudila... Trvalo to už několik roků a on tedy konečně souhlasil, ale jen proto, aby se zbavil jejího naléhání. Řekl jí nemysli, že mne to nějak zajímá, ale jen proto, že si ty tolik přeješ. Mě nezajímá o čem jsi mi vyprávěla – kostel, kopec zjevení, kříž, Križevac... Pojedu, abych tě doprovázel.

Když byli v Medžugorji žena odešla do kostela a on zůstal sám na pokoji v hotelu. Trochu se nudil. Něco přečetl pak chodil po pokoji... V jednom okamžiku mu spadl lustr na hlavu! Jak byl těžký to nevím. Ale on šel hned hledat ženu do kostela. 

Bylo léto, nemohl ji mezi tím množstvím lidí najít. Jak vešel do kostela, měl dojem jakoby byl slepý a najednou prohlédl. Jakoby mu nějaký závěs spadl z očí. A od té doby on trvá na tom, aby jezdili do Medžugorje častěji než dříve jezdila jeho žena sama.

Jemu tedy stačil lustr. Někdo potřebuje snad i těžší předmět. Jak kdo. Bůh si umí někdy udělat i legraci. Použije třeba i lustr. Ne aby nás zabil, ale aby nás probudil, povzbudil... nikoho nemůže lustr obrátit, ani neštěstí ani nemoc, ale milost! A já věřím, že to ta jeho žena vymodlila, ale ne hned kdy by si to ona přála, ale až rozhodne Bůh.

Na nás je modlit se a věřit a ať On si rozhodne jak bude chtít. Možná se nám někdy zdá, že Bůh nijak nespěchá. My jsme netrpěliví, neumíme čekat. Podle naší lidské přirozenosti bychom dnes chtěli zasít pšenici a zítra abychom už mohli sklízet. Ale ono to tak nejde ani v zemědělství, tím méně v duchovním životě. 

(přeloženo z YouTube)