Fra Mario Knezović: Pojďme v postní době na poušť

/ platí to i v Česku?/

Ať chceme nebo ne, všichni si všímáme, jak mnozí lidé už nedokážou být chvíli sami. Setkávám se s takovými lidmi. Stále se běhá za společností. Jsme neklidní, mnozí už nedokážou trávit čas s vlastní rodinou. Nedokážou s vlastními dětmi se dívat v klidu na televizi nebo si zahrát nějakou společenskou hru. Ale stále sledují mobil a musíme někam jít… Prostě už nemůžeme být bez masy lidí, bez nějaké pompéznosti. Bylo by potřeba tohle všechno nějak nechat stranou a stáhnout se na poušť. Poušť je na prvním místě v nás. Nemyslím nyní na cestování na Saharu, ale na cestu do vlastního srdce, do hlubiny našeho nitra. Jako sportovci se před vrcholnými sportovními akcemi stahují do karantény, aby se chránili od hluku světa, od jeho vlivu, od poselství, od očekávání, aby je nic neovládalo. Protože jestli my neodejdeme na poušť nebudeme schopni ani žít v té mase. Tedy odchod na poušť není jen útěk od masy a světa, ale abychom se tam připravovali, abychom do toho světa mohli vnést ještě další hodnoty a kvality a ne jen, abychom se honili za lidmi, za rámusem, za událostmi a pak se vracíme domů nešťastní. Já se setkávám s lidmi a ptám se jich: Jaké to bylo? Vrací se prázdní, jak zmlácený pes, jak se říká, a myslí, že se někde pobavili. A zítra zase jdou… Jak by bylo dobré, kdyby se lidé rozhodli: Stahněme se do vlastní rodiny. Naše rodiny se staly poustevnami ve kterých není nikdo. Řekněme si: Budu prožívat Svatopostní dobu se svojí rodinou, se svojí manželkou nebo manželem, se svými dětmi, s rodiči nebo dědou a babičkou. Budeme se společně modlit každý večer! Zahrajeme si nějakou společenskou hru. Podíváme se spolu na nějaký film. Budeme společně poslouchat nějakou relaci v rádiu. Uděláme něco proto, abychom se opravdu vrátili k sobě. To je poselství pouště.  (Přeloženo z Youtube)