Fra Slavko Barbarić a POKORA
V neděli Krista Krále jsme si připomínali již 24. výročí svaté smrti fra Slavka Barbariće..jpg)
Velcí lidé svojí existencí charakterizují svojí dobu. Tak, zdá se mi, fra Slavko Barbarić svým zrozením do Nebe, 24. 11. 2000. navždy poznamenal měsíc listopad.
S chladným větrem, suchým listím pod holými stromy, s párou u úst, teplejším oblečením a konečně klidnějšími dny v Medžugorji vyvolává měsíc listopad automaticky vzpomínky na osobnost, dílo a dědictví, které po sobě zanechal zesnulý fra Slavko a jeho duchovní přítomnost bývá možné pociťovat ještě živěji a reálněji.
Na první výročí fra Slavkovy smrti, 24. 11. 2001. byla v Majčinu selu postavena fra Slavkova socha, která je dílem italského umělce Carmela Puzzola. Tímto bronzovým odlitkem, Carmelo fra Slavka zachytil ve chvíli, kdy žehnal křížkem, který držel pozdvižen před sebou. Carmelo vysvětlil, že vybral tento okamžik z fra Slavkova života, protože chtěl zachytit fra Slavkovu pokoru, přesněji jak nikdy nedával sebe na první místo, ale vždycky byl na prvím místě v jeho životě Ježíš.
V měsíci listopadu 2024, který začínal Slavností všech svatých před nás sama Panna Maria jako vzory a přímluvce předkládá Boží vojska světců, (srov. „Ať vám budou svatí přímluvci a příklad, abyste je následovaly a svatě žili“ Poselství z 25. 10. 2024.) k zamýšlení se nad tím co to ty ‘obyčejné’ lidi učinilo svatými? Určitým základním postojem u nich všech rozhodně byla pokora. V životopisech světců je odhalováno jak nikdo od dotyčných nebyl dokonalý neměl ani nadlidské schopnosti, možnosti, znalosti, naopak, byli naopak omezení, hříšní, slabí, nemocní… To co měli i to co jim přineslo svatost byla pokora: schopnost vyprázdnit se od sebe do krajnosti a dovolit Bohu, aby skrze ně působil, posvěcoval, léčil, měnil…
Dnes, kdy jsme všichni vtaženi na společenské sítě a každou minutu přijímáme hromadu informací, když myslíme jak všechno známe, sledujeme, kontrolujeme a vybíráme přes mnohé aplikace a technologie, nedaří se nám poznat, že nás tím milým způsobem vlastně satan převychovává pro soběstačnost a tu ‘nenápadnou’ pýchu ve které se my sami stáváme měřítkem všeho. Stáváme se bohy, kteří mají dojem, že ovládají svůj kousíček vesmíru. Dnes, kdy žijeme v klamném světě virtuálních vztahů, ve světě ve kterém je poentou života stát se silným a nepřemožitelným, je velmi težké být pokorný. Je velmi těžké nedávat sebe na první místo, ale ustupovat místo Bohu, a též i druhým lidem. Bez pokory se svět utápí v sobectví a egocentrizmu. Plodem pokory je otevírání se prostoru pro působení Druhého, a tím Druhým je vždycky a jedině Láska!
Fra Slavko ve své pokoře vždycky nechával prostor pro slovo Panny Marie a její poselství, a tak v dávném 1984. roce napsal tento text, který je vhodný i pro tyto dny: „Slova Panny Marie, něžná, oblažující, povzbudivá, odvážná, někdy i vytýkající chyby jsou výrazem její lásky ke každému z nás. Ona nás chce učinit zcela svými, a to znamená lidmi víry, lásky a naděje. Chce nám pomoci, abychom se vymanili z pozemského bláta a pozvedli se k výšinám život rozvíjející lásky a nepomíjející krásy. Tvář máme většinou zakaboněnou, srdce raněné, rodiny rozvrácené, vzduch znečištěný, přátelství zkažená. Je nám těžko. Na každém kroku nám hrozí smrt. Láska ochladla. Matka Maria nám slibuje, že skrze lásku všichni zkrásníme. Zkaženost zmizí, ani smrt už nebude. Ale jedině skrze Lásku!“ (srov. Ve škole lásky, str. 7) Pokora znamená pohnout sebou a svým myšlením nebo postojem stranou a mít otevřené uši a rozum na to co dělají nebo navrhují druzí lidé, přijímat to co je dobré nebo nechat druhé působit jestliže něco znají lépe než ty. Jak je to těžké v dnešní době, kdy na většině vedoucích míst ve společnosti, dokonce i v Církvi jsou narcistní osoby, které stále myslí, že jen ony znají všechno nejlépe, které neumějí delegovat jiné, aby dělali práce ve kterých jsou ti druzí schopnější, kteří jsou žárliví na úspěch druhého člověka a chtějí shrábnout vše pro sebe. A potom zavírají oči před skutečností, že se to co vedou vlastně hroutí, protože nikomu nedali svobodu k činnosti a pokroku.
Pokora svěřuje důvěru Bohu i člověku, aby se vše odvíjelo co možná nejlépe a to ke slávě Boží. Ne ke slávě pomíjejícího člověka.
Fra Slavko z poselství Panny Marie přijal za své jednu dobrou radu, kterou často opakoval svým spolupracovníkům: „Minulost odevzdat milosrdenství Božímu, budoucnost jeho lásce a v současnosti ve všem spolupracovat s Bohem!“ (srov. interní zpravodaj pro vychovatele v Majčinu selu, č. 2/97) Ve své pokoře mohl fra Slavko být spolupracovníkem Božím i Mariiným ve spolupráci s druhými lidmi, otevřený pro jejich návrhy a idey. Právě proto mohlo jeho životní dílo být tak plodné a různorodé.
Bez pokory není možné vstupovat do vztahu s druhými lidmi a s Bohem. Jen pokorný člověk chápe jak velmi potřebuje pomoc druhého, pomoc Boží. Proto fra Slavko napsal: „jestli chceme naučit děti, aby žily v hlubokém spojení s Bohem Stvořitelem, pak je rozhodně důležité, aby naše slova, která dětem říkáme byla založena na našem osobním vztahu s Bohem Stvořitelem. Když ti starší žijí toto spojení, s vědomím, že od Boha pochází všechno dobré, pak to snadněji pochopí i děti.
Naše lidská láska má krátký dech, jestli se nesytí Boží láskou, kterou je možné získat v hlubokém spojení duše s Bohem.
Naše trpělivost nám snadno dochází, jestli se nesytí trpělivostí, kterou Bůh má s každým z nás.
Naše naděje nebude moci vydržet zkoušky beznaděje, jestli nebude denně sycena tou nadějí, která přichází díky víře v Boha, který se zjevil jako dobrý, milosrdný a trpělivý Otec.
Naše moudrost selže a nepřinese plody, nebude-li osvícena Božskou, věčnou moudrostí.
Naše síla bude naší slabostí, nebude-li založena na Božské síle, kterou dává Duch Svatý.
Podle hlubokého vědomí nás dospělých, že je spojení s Bohem podmínkou pro náš šťastný a smysluplný život a práci, budou toto děti všechno snadněji přijímat. Je to dlouhý a těžký proces, ale je jediný správný. (srov. interní zpravodaj pro vychovatele v Majčinu selu, č. 5/97).
Pokora tedy pro naši padlou lidskou povahu není přirozená, pro ní je potřeba se svobodně v každém okamžiku života rozhodovat, na ní pracovat trvalým odumíráním sobeckosti a pýše. Prosíme Pannu Marii, pokornou služebnici Páně, na přímluvu fra Slavka, zejména v tomto měsíci, aby nám vyprosila ctnost pokory, abychom si jednou i my ve společenství svatých mohli užívat patření na Boha tváří v tvář. ( Glasnik Mira 11/ 2024, Paula Tomić )