Jak byl fra Mario prvně v Medžugorji

Bylo mi osm roků, když se šířila zpráva, že se v jedné vesnici, o které do té doby v mém rodišti málokdo slyšel, zjevila Panna Maria. Tu zprávu nám domů přinesl, teď již zesnulý, otec. My jsme tehdy hrabali seno na jedné louce. Byly jsme překvapení, když k nám dětem – osmi bratřím a sestře - otec přispěchal a plný nadšení řekl: „Nechte tu vidle a hrábě, jedeme do Medžugorje, tam se zjevila Panna Maria.“ Tehdy jsem prvně slyšel o Medžugorji.

Cestování na místo zjevení 
Všichni jsme byli zaskočení, protože v té době bylo téměř nemyslitelné přerušit práci v půli bílého dne a nechat ji nedokončenou k hanbě před celou vesnicí! Nevím jestli se do té doby něco takového stalo. Rychle jsme se oblékli do skromných šatů ve kterých jsme chodili do kostela a s matkou a otcem jsme se vydali hledat to místo zjevení. Otec řídil starý Ford Taunus, který měl spojená sedadla na která jsme se nějak namačkali. Otec dával pokyny jak se chovat: jestli bude policie u cesty, musíme se sklonit za sedadla, aby to vypadalo, že je nás méně než deset. Také nám říkal, co máme říkat, když se nás budou vyptávat kam jdeme. Teprve teď chápu, jak v obyčejných lidských hlavách v tom těžkém a především represivním komunistickém období musela být jasná strategie. Celou cestu do Medžugorje jsme se hlavně modlili, a každou chvíli se někdo z nás dětí ptal, jestli jsme už blízko. V té době se nám cesta delší než hodinu zdála být jako věčnost.

V Medžugorji
Při vjezdu do Medžugorje stála policie, což mi bylo divné. Otec byl viditelně zneklidněn, i když to nechtěl před námi ukazovat. On nám dodával odvahu, i když sám jí ztrácel. Nějaká auta před námi zastavovali a vyptávali se lidí, a jak někteří vyprávěli, dokonce je i trýznili. Nás nezastavili, tak jsme si dělali legraci, že by bylo přece nelidské nás zastavovat, když jsem v autě tak natlačení. Otec zaparkoval auto u jednoho keře, dobře si na to vzpomínám, protože jsem se o něj poškrabal, a opět jsme šli do neznáma. Lidé nám prstem ukazovali, abychom šli k nějakému kopci. Lidé přicházeli ze všech stran na cestu, která vedla mezi vinicemi. Bylo mi líto, že hrozny ještě neuzrály, protože bych chtěl nějaký sníst. Když jsme začali vystupovat na ten kopec plný trní a ostrého kamení, bylo ze všech stran slyšet modlitbu a zpěv. V ovzduší bylo cítit nadšení hraničící s extází. Z druhé strany, vládla i nejistota, aby na nás nepustili psy. Na kopec šly zástupy lidí. Tolik lidí jsem viděl jenom, když jsem šel v Posušju na oslavu Nanebevzetí Panny Marie.

Na Kopci zjevení
Na kopec jsme přišli krátce před šestou hodinou. Bylo velmi horko. Sedli jsme si na kamení, modlili se a čekali. Každý vyprávěl svoje zprávy o zjevení. Potom na kopec přišly děti. Mně padl do oka malý Jakov, snad proto, že mi byl věkem nejbližší. Hned jsme za nimi běželi a byli jsme velmi blízko samému místu zjevení. Tehdy jsem já vystoupil na „scénu“. Z malé školní brašny jsem vyndal diktafon s myšlenkou, že budu nahrávat, aby všichni ve vesnici mohli slyšet, co Ona říká: Natočím co Panna Maria říká! V tu chvíli se na mne otec s údivem podíval, pokřižoval se a řekl: „Nech toho, budou myslet, že jsme špioni a že nahráváme pro ty, co vodí ty psy!“ Já jsem byl tvrdohlavý a řekl jsem, že je mi to jedno, budu nahrávat Pannu Marii, aby všichni ve vesnici mohli slyšet, co Ona říká. Když děti v tichosti klekly na kamení zapnul jsem diktafon na nahrávání. Ale, stal se zázrak. Děti mluvily, a já je neslyšel! Začal jsem se bát, jestli jsem neohluchl. Prsty jsem si pročišťoval uši, myslel jsem, že já jediný neslyším co děti říkají a co Panna Maria říká jim. Otci jsem pošeptal, že neslyším, a on řekl, ať mlčím. Tehdy jsem pochopil, že přece slyším, ale neslyším ty děti. To pro mne byly smutné chvíle. Nic jsem  neslyšel a nic jsem nenahrál. Tak byl můj první novinářský úkol neúspěšný.

Podávání zpráv před domem
Při návratu domů mne neopouštěl smutek z toho, že se mi nepodařilo nahrát Pannu Marii. Když jsme pozdě večer přijeli domů do kamenité hercegovinské vesničky, všichni nás očekávali, abychom jim vyprávěli o zjevení. Jak staří, tak mladí, seděli na kamenných schodech a poslouchali zprávy. Potom začala společná modlitba, která se nevynechávala ani v jednom domě. Od toho okamžiku lidé z mé vsi žili s poselstvími Panny Marie. Lidé masově chodili pěšky, mnozí bosí, jak slíbili Panně Marii. Chodilo se po podřadných cestách, protože komunisté zastavovali chodce a bránili jim v odchodu. Vždycky jsem rád chodil pěšky k Panně Marii a dělám to i dnes jako kněz. Druhý večer po odchodu do Medžugorje jsem tajně poslouchal zprávy z vatikánského rozhlasu. Já jsem poslouchal a potom domácím vyprávěl co bylo řečeno, protože to byly jediné zprávy ve kterých se něco pravdivého říkalo Chorvatům a Církvi. Ale byl jsem dál smutný. Vatikán nehlásil nic o zjeveních. Jako dítě jsem pomyslel, což může být něco důležitějšího nad toto? A oni nic neříkají… Teprve později jsem pochopil proč to tak bylo. A také to jsem pochopil, že ten první odchod do Medžugorje byl třetí den zjevení, kdy Panna Maria potvrdila svoji přítomnost a vyzvala k míru mezi člověkem a Bohem. (Glasnik mira / 2013)