Jak dnes můžeme mluvit o radosti?

(Přeloženo ze zvukového záznamu promluvy fra L. Kurtoviće na Radostnou neděli v medžugorském farním kostele) 

Jak dnes, bratři a sestry, můžeme mluvit o radosti, když je stále více zármutku, pesimismu, černých prognóz, černých myšlenek, strachu, deprese. Odkud se bere v evangeliu ta odvaha mluvit k nám o radosti? Ale Evangelium je ve své podstatě radostná zvěst. Boží slovo je radost. Boží slovo nás stvořilo. My jsme stvoření, abychom mohli přijmout radost. Proto člověk touží po radosti. Proto ji hledá. Touží jí zažít. Bohužel se děje, že tu radost hledáme na špatných místech, špatnými způsoby a že hledáme veselost a zábavu, místo radosti, kterou nám Bůh dává. Svět nám nabízí veselost, zábavu, zapomění, ale pomocí různých opiátů, které omámí mozek, srdce i duši. Po takové zábavě tohoto světa se cítíme ještě prázdnější, ubožejší a zotročenější. Jedině Boží slovo má odvahu a sílu promluvit k těm, kteří prožívají smutek, muka, extrémní životní situace, raněnost, zotročenost, spoutanost... a právě o tom k nám mluví prorok Izaiáš. Říká : Bůh mne pomazal. Když Bůh někoho pomaže, vybírá někoho, pak to není kvůli němu samému, ale takový člověk bývá poslán k druhým. Boží dary nemají smysl samy o sobě, ale jsou určeny pro druhé lidi. Ten člověk, který je pomazán Duchem Svatým, Duchem Božím, přináší chudým radostnou zvěst. Přináší jim Radost, Světlo, aby se necítili zapomenutí, opuštění... Bůh je na jejich straně. Boží slovo je určeno i těm, kdo jsou uvězněni, svázáni, zotročeni. Ne jen viditelnými pouty ve vězení, ale existují i jiné neviditelné řetězy, které nás drží spoutané. Řetězy nenávisti, neodpoštění, hříchu, veškerého zla do kterého může člověk upadnout. A právě k takovým lidem Bůh promlouvá. Jenom On může zpřetrhat naše řetězy a okovy a to je radost, když člověk prožije nemohoucnost, slabost, pocit, že jsme narazili v životě, jak se říká, čelem do zdi. Máme zkušenost, předchuti vzkříšení, nového života. To se stalo a děje se mnohým i dnes. Protože Bůh je živý, je vzkříšený a i dnes nám posílá svého proroka, pomazaného, Jana Křtitele. Blahoslavená Panna Maria je pro nás tady Janem Křtitelem. Možná v našem životě i nám Bůh posílá Jana Křtitele, který nás povolá, probudí z naší odumřelosti. Ten Jan Křtitel může být tvůj muž, tvoje žena, tvoje dítě, tvůj soused, tvůj bližní. Ten Jan Křtitel může být situace ve které jsi se ocitl. Nějaké trápení, muka, nemoc, skrze co k tobě chce Bůh promlouvat. Chce tě probudit, přinést ti nové světlo. Vzbudit naději ve Tvém srdci. To je smyslem adventního období, ve kterém očekáváme Spasitele, který se narodí.

Evangelium začíná slovy, jak Jan křtil v Betánii v Jordánu. To je nějakých 27 km od Jeruzaléma. Jan byl veliký. Mluvilo se o něm. Chodili za ním bohatí i chudí, zdraví i nemocní, učení i nevzdělaní. Dokonce za ním jednou přišli vyslanci kněží, levité, farizejové. Byla to jakási výzkumná komise, aby se přesvědčili, kdo je ten, kterému neudělili autoritu. V čím jménu on vystupuje. V čím jménu to on mluví. Přišli ne aby se snažili chápat co on říká, ale aby znovu ukázali svoji moc, svoji vládu v té náboženské oblasti. Jan se narodil jako levita, jak známe. On patřil do kněžské rodiny, protože i jeho otec Zachariáš byl kněz.  Ale Jan byl také dítě Boží milosti. Dítě zázraku. Opustil chrám a zřekl se kněžství. Stal se Boží tichostí. Rozhodl se být hlas. Tak sám sebe definoval – Hlas.

Ta výzkumná komise mu položila, jak jsme slyšeli, šest otázek: Kdo jsi ty? Odkud jsi? Co to říkáš? Proč křtíš, atd? Ivan přesně odpovídá třikrát. Místo, aby odpověděl – já jsem, on říká já nejsem... Jan se jasně vyjádřil, že on není Kristus. Mohl podlehnout sebeklamu o své významnosti: Kolik lidí si mne přišlo poslechnout! Kolik lidí přišlo, abych je pokřtil! Podívejme, jak jsem já veliký, jak mne sledují. Jak jsem já důležitý! Ale Jan byl veliký tím, že byl skromný. Poukazoval na Boha, který přišel ve skromnosti a pokoře. Nadutí nemohou Boha poznat. Nadutí jsou plní sebe a Bůh nemá místo v takovém srdci, které je samolibé, sobecké, které je naplněné vším možným jen ne tím co nás vede k Bohu.

Jan říká: „Já nejsem Bůh“, protože Ho i Jan hledá jako všichni kajícníci, jako my všichni, protože jsme bez Něj opravdu ničím. Jan nás upozorňuje, že jen tehdy, když poznáme vlastní hranici, můžeme se stát svobodnými a můžeme přijmout malého Boha, který se rodí. Jenom při poznání, že nemáme všechny odpovědi v sobě, můžeme začít pátrat. Jenom vniknutím hluboko do sebe můžeme najít svojí pravou identitu v Bohu. Můžeme si začít být vědomi kdo a co jsme. A Bůh nám odhalil, že jsme děti Boží a to milované děti Boží. Milovaný syn a dcera.

Kdo jsi ty? Ptali se vyslaní kněží, farizeové Jana. Kdo jsme my? Logika světa nám říká: Jsi to co vyrábíš. To jsi jak se představíš, jak se reklamuješ. Jsi to kolik si vyděláváš, jsi to co vlastníš, jsi to jaký máš věhlas. Jsi to jakým autem se vozíš. Jan ví, že tomu tak není, že toto je logika světa, iluzorní a klamná. Nikdy nejsme tím co vlastníme a děláme. Jan věděl, že je důležitý, ale důležitý v Božích očích. On se nepotřeboval dělat důležitým, dělat ze sebe to co není. Ivan uvažoval a pochopil trpělivé očekávání Mesiáše, což v něm vytvořilo prostor ve kterém ho bude moci poznat a poznat i sebe vpravdě před Bohem. Být trpělivý. Jako je trpělivý Bůh s námi tak máme být trpěliví i my se sebou. My žijeme v tomto světě, který si přeje expres řešení, expres modlitbu, expres spiritualitu. Všechno narychlo, všechno na stisknutí tlačítka, a víme, že ono to v duchovním životě takto nejde.

Proto nás Panna Maria tady vybízí, abychom se učili od přírody, která je Boží stvoření. Dobře víme, že když zasejeme pšenici nemůžeme hned zítra žnout. Je třeba počkat až uzraje. Tak tomu je i v duchovním životě. Je potřebný čas, trpělivost, čekání, očišťování…

Jan Křtitel přišel z pouště. Na poušti je ticho a v tichu může Bůh promlouvat silněji. Bůh mluví velmi krátce. Stačí jedno jeho slovo, aby nás proměnilo, vzkřísilo a stvořilo nový život v nás. Bůh mluví v tichosti srdce. Proto je Advent výzva k tichosti, naslouchání. 

To nám svět nenabízí. My přicházíme ze světa hluku, reklamy, zářivek, hojného jídla… To je Advent, který nám připravuje svět. Ten je opačný od Adventu o kterém slyšíme v Božím slově, o kterém k nám mluví Jan. 

Jan je hlas, hlas zapůjčený slovu. Jan není slovo. Slovo je Kristus, vtělené Boží slovo. On je jen zapůjčený hlas. To se nám nezdá být mnoho, ale je to možná nejvíce. To nejdrahocennější. Protože Bůh potřeboval Jana a potřebuje i tebe. Tam kde jsi, tam kam tě postavil, kde tě stvořil. Každý z nás je důležitý. A Bůh si přeje přijít i skrze tebe. Jak by přišel jestli ne skrze tebe. Kdo jsme to my, že bychom nedopustili, aby přišel skrze nás na tento svět a do našeho srdce?

Janovy odpovědi těm vyslancům kněžím jsou velmi krátké. Jan si nic nepřidává, žádné tituly. On ví, že je nic, ale před Bohem není nic lepšího než být nic – vzduch, čistá průhlednost. Jan věděl, že on není světlo. Ale dovolil, aby byl osvětlený. Nemusíme bojovat proti svým slabým stránkám, které každý máme, ale dovolit, aby nás ozářilo Světlo. Možná se té temnoty v sobě nikdy nezbavíme, ale jediné co můžeme, je snažit se přiblížit světlu a tím je Ježíš Kristus. Ať On se dotkne našich ran, naší minulosti, naší spoutanosti a to je to nejkrásnější, nejdrahocennější co můžeme zažít.

Člověk přišel poslán od Boha, je v psáno v Písmu o Janu Křtiteli, ale i o tobě, o mně. Každý je ten poslaný člověk. Bůh vyslovil tvé jméno, když tě stvořil – jsi ojedinělý, neopakovatelný v dějinách. A všichni jsou svědky, že Bůh existuje. Je zde a On je Světlo. To ti říká tvoje srdce. A srdce nemůžeš oklamat zábavou, veselostí, hojností jídla, svítícími reklamami, nevím čím vším. Srdce zná kdo je jeho autor. Neklidné je srdce naše dokud nedovolíme, aby ho Bůh osvítil.