Jsme ještě daleko od svatosti / zamyšlení nad poselstvím z 25. května 2024 /

I po 43 letech ve škole Panny Marie jsme ještě daleko od svatosti

V biblickém slova smyslu srdce označuje místo ve kterém děláme svá životní rozhodnutí. Mariino Neposkvrněné Srdce je srdce té, která se do krajnosti rozhodla být nové stvoření, které zformoval Bůh. 

Panna Maria zde v Medžugorji naléhavě, již 43 roky, vybízí k proměně srdce. Chce učinit naše srdce podle srdce svého, aby byla rozhodná pro Ježíše. Volá nás k modlitbě srdcem, život srdcem! Abychom i my mohli být tak ochotní odevzdat se Bohu, který z nás dělá nová stvoření – svoje milované děti. Jako se každý rodič 'oslavuje' ve svých dětech i Bůh chce být oslaven v nás. Tuto pravdu zdůrazňuje i sám Ježíš v Evangeliu, když odpovídá farizejům na otázku jestli je zapotřebí platit daň Císaři. Ježíšova odpověď je: „Bohu Boží, a císaři císařovo!“ Podle obrazu toho kdo je na penízku Ježíš určil komu ta mince patří. Podle stejné logiky můžeme dělat závěr i ke komu patří určitý člověk. Protože je stvořený k obrazu Božímu patří člověk Bohu a k Bohu se má také vrátit. Aby se mu to povedlo, vryl Bůh člověku do srdce přikázání a ukazatele směru, které člověka povedou k jeho Stvořiteli. Na žalost, protivník lidské spásy – jak historie ukazuje – v člověku maže vzpomínky na ony zákony a ukazatele směru a stále více z něj dělá boha, tedy toho, který rozhoduje co je dobré a co zlé. Veden hříchem, podvody a touhami, ztrácí člověk stále více orientaci a to co je pro něj snadnější a zdánlivě sladší – prohlašuje za pravdu. Jako důsledek této narušené rovnováhy a souladu, vidíme hromadění chaosu, nemocí a zvráceností, vyhlazování života a lásky. Obraz Boží v člověku pomalu hasne, a člověk samotný se stává obrazem satana – svého nového pána.

Pro každou matku je těžké sledovat jak se její dítě vzdaluje od cesty štěstí a spásy, jak si vybírá bludné cesty na kterých se zraňuje a krvácí a stále více vzdaluje od toho 'dítěte Božího v sobě'. Ještě bolestnější to je když se na to má dívat Nebeská Matka, která ví jak významná je úloha této životní cesty: naše posvěcení a naše věčná spása. Proto je tu s námi 43 roky a ještě říká, že jsme daleko, že se znovu musíme obracet, že jedinou cestou míru je právě cesta našeho posvěcení. (srov. „Dítka, ještě jste daleko. Proto se znovu obracejte a zvolte si cestu  svatosti a naděje, aby vám Bůh dal mír v hojnosti.“ Poselství z 25. 5. 2024.)

ČLOVĚK SE STÁVÁ 'BYTOSTÍ SMRTI A HNILOBY'

„Živý člověk je Boží slávou!“ říká sv. Irinej Lionský. Bohužel, člověk je stále méně živý a stále méně bojuje o život. Projevuje to i nový trend tzv. „hnití v posteli“ (ang. bed rotting). O tom dr. sc. Nenad Palac píše: ' S pojmem válení se neboli 'hnití v posteli' jsem se poprvé setkal na Instagramu. Uživatelé této společenské sítě pod názvem #bedrotting zveřejňovali zkušenosti s vlastním 'hnitím'. Zatímco se u většiny uživatelů jednalo o to, že jeden den v týdnu se kromě jídla a hygienických potřeb vůbec nezvedají z postele, druzí uživatelé tuto praxi prodloužili na více dnů. Čas trávený v posteli jednotlivci věnovali prohlížení společenských sítí a sledováním televizních seriálů.
Ve všech videích, jejich tvůrci zdůrazňují, že se jedná o praxi péče o sebe, přestože z laické perspektivy, tyto trendy mají náznaky distancování se od problémů ve světě a též i   deprese (sociální izolace, snížení zájmu o aktivity apod.) U těch uživatelů instagramu, kteří jsou zkušenější v praktikování 'hnití v posteli' můžeme najít videa ve kterých ukazují záběry ze svých domovů. Ty domovy jsou často plné neuklizených kuchyní a pokojů s hromadami šatstva u kterých není jasné jestli čeká na praní nebo žehlení.

Tato situace fyzické zanedbanosti prostorů má pravděpodobně své kořeny v neuspořádaném duchu, jako i psychologickém stavu jednotlivců. V závažných případech hniloby se nejedná jen o nepořádnost nebo využívání dne odpočinku od povinností, ale o záměrné distancování se od života a též odmítání čelit výzvám se kterými se každodenně setkáváme. Volba a prosazování uvolněného stylu života na společenských sítích je v přímém rozporu nejen s křesťanstvím, ale i jinými náboženskými tradicemi, které považují tělo za chrám duše.

Katolická teologie nás učí, že tělesnost není náhodná součást naší bytosti, ale spolu s duší představuje plnost toho co jsme. Jestli jsme ochotní zanedbávat vlastní tělo takovouto praxí, co potom děláme se svojí duší? Není i ona ve stagnaci nebo procesu hnití zanedbáváním modlitby, duchovní četby a svátostí?

Přestože fenomen hnití povalováním se v posteli může na první pohled vypadat jako přitažlivý způsob prožívání života, následky toho vedou k hluboké duchovní a psychologické degradaci. Jako věřící jsme zváni k oddechu a odpočinutí si od výzev, které na nás každodenně doléhají, ale stáhnout ruce od všeho to není cesta, kterou bychom se měli vydat. Náš Stvořitel nás stvořil, abychom byli aktivně užiteční na tomto světě a činili ho lepším místem a ne abychom se zbaběle skrývali v posteli.“ – uzavírá své zamyšlení dr. sc. Nenad Palac.

JSME POZVÁNI, ABYCHOM BYLI OBRAZEM KRISTA

Jsou určité hrozby o kterých matky prostě vědí a instinktivně před nimi chtějí děti chránit. Panna Maria vidí všechny léčky zlého, které on tak chytrácky klade na cestu Božím dětem. Ona je nemůže jmenovat ve svých poselstvích a proto jsou její výzvy univerzální: Děti, buďte svatí, zvolte si cestu svatosti! Co je ta svatost ke které nás Panna Maria volá? Není ničím jiným než moci říci se sv. Pavlem nežiji už já, ale dovoluji, aby Kristus žil ve mně skrze Ducha Svatého. Mít Ježíše v srdci, umět poslouchat Jeho hlas, moci se dívat Jeho očima, myslet Jeho Duchem, mluvit Jeho slovy, milovat Jeho srdcem…
My mluvíme o míru, ale nikdy mír nebyl lidem vzdálenější než teď, protože člověk ztratil Kristův obraz v sobě. Mír nastane, teprve až se člověk rozhodne být opět svatý, být opět Boží.

NAUČME SE POSLOUCHAT BOŽÍ HLAS V NÁS

Na závěr uvedu k zamyšlení jednu pohádku O vítězné žábě: 'Skupina žab organizovala závody. Trasa byla velmi namáhavá, cíl byl na vrcholu věže. Závod sledovala řada žab, které přišly jen přihlížet a povzbuzovat závodící. Když běh začal z řad diváků vycházely výkřiky, že to závodící nemohou zvládnout, nemůže se jim to podařit, apod. Ve skutečnosti málokdo věřil, že by některá žába mohla na této trase uspět. A opravdu, jedna za druhou účastnice odstupovaly. Jediná zůstala a s velikým úsilím se jí podařilo doběhnout do cíle. Všichni se divili jak se jí to podařilo. Jedna žába z publika přišla a zeptala se vítězkyně na tajemství jejího úspěchu. Ta vítězná žába jí ale neslyšela. Byla hluchá.'

Být dítětem Panny Marie znamená být jako ta žába hluchý k hlasům světa a těla, a otevřený pro Boží hlas, který mluví v srdci. Ten hlas vždycky povzbuzuje a ten hlas Lásky nás jediný dovede k pravému cíli - ke spáse našich duší.

Paula Tomić/Glasnik Mira 6/24