Kázání fra Ljuba Kurtoviće v předvečer 41. výročí zjevení

Bratři a sestry, dovolte mi abych byl na počátku, zvědavý a zeptal se vás, kdo je poprvé v Medžugorji. Je tu někdo poprvé? Zvedněte ruku. – Zdá se mi, že více než třetina… Ale doufám, že jsou I ti, kteří přestali již počítat po kolikáté jsou tady. A člověk je doma tam, kde je mu dobře, tam kde je milován, kde je obejmutý, kde se cítí uvolněně.

Já jsem přišel do Medžugorje poprvé, když mi bylo 13 roků. To bylo v 82 roce. Já njsem odtud, narodil jsem se troche dále od Medžugorje. Ušel jsem tehdy pěšky 40 km. a vzpomínám si, že tenkrát poprvé mne bolely nohy a že tu bylo mnoho lidí. Šel jsem tehdy se svojí matkou. Měl jsem svoje prosby a svoje ůmysly a snažil jsem se I další roky přicházet do Medžugorje a ať jsem se modlil o cokoli nebyl jsem vyslyšený, Panna Maria mne nevyslyšela. Nikdy jsem se nemodlil, abych byl kněz a františkán, modlil jsem se o něco jiného a teď vidím, že je lepší, že mne Panna Maria nevyslyšela. Protože moje modlitby byly nízké, sobecké a přání Panny Marie s námi jsou mnohem větší. Svatý Pavel říká, že my nevíme co  a jak se modlit. My se učíme modlit. Když se narodíme učíme se chodit, učíme se mluvit, učíme se chovat a tak i v duchovním smyslu je potřebné učení. Nikdo se nerodí tak, že by znal všechno a naučil se všemu. Tak i jeden průzkumník přišel do jedné vesnice a ptal se tam nějakého vesničana: Narodil se ve vaší vesnici nějaký velký člověk…A vesničan mu odpověděl: U nás se nerodí žádní velcí lidé. U nás se rodí jenom male děti. Každý z nás se rodí jako male dítě, nikdo z nás není stvořen jako dokonalá bytost, ale jako ten, který se učí. Padá a vstává. A to je důležité. Jako má Panna Maria s námi trpělivost, přeje si, abychom i my byli vytrvalí a trpěliví sami se sebou.

Když sem poprvé přišla právě dnešního dne před 41 roky a nějakou hodinou na Kopec zjevení, jak dosvědčují vizionáři, přišla s dítětem Ježíšem v náručí a to na kopec. I to má svoje poselství. Proto, že z kopce je lépe vidět, rozhled je širší. Náš pohled jde nad lidské hlavy nad lidské uvažování I nad to pozemské bláto do kterého často zapadneme. Jakoby nám tím chtěla Panna Maria říci: Vystupte víš, abyste lépe viděli a v duchovním smyslu. A potom když se zjevila na kopci přivedla děti nás všechny do kostela ke svátostem a to je smysl a cíl zjevení Panny Marie, aby nás přivedla k Ježíšovi: Chci vás všechny přivést k Ježíšovi, svému Synu.

Panna Maria nám tady, bratři a sestry nedává hotové recepty a my můžeme přistupovat i k Medžugorji určitým magickým způsobem. Ani svátosti nejsou magie! Nepůsobí bez naší spolupráce a naší otevřenosti srdce, bez naší ochoty jít za Ježíšem. Když vidíme 41 roků – zdá se nám to dlouho – podle našich lidských měřítek je to mnoho, ale v porovnání s věčností je to málo. V té délce zjevení Panny Marie já vidím, jak velká je její trpělivost, jak velká je její láska. Ona i v posledním poselství z 25. května - jako i v předcházejících poselstvích  - Ona říká: Bůh mi dovolil, abych byla tak dlouho s vámi. Bůh mi dovolil, drahé děti, abych vás vodila po cestě svatosti. Panna Maria sem přišla s Božím dovolením, protože je Matka Církve a Matka naše. Proto nás nazývá svými drahými dětmi. V duchovním smyslu jsme my všichni její děti. Když se podíváme na ní a její život, vidíme, že prošla život podobný našemu životu. Když Bůh vešel do jejího života začala muka a trápení, nepochopení, pronásledování. Musela i utíkat. Kolikrát jsem slyšel tady v Medugorji, že lidé říkají: Když jsem se obrátil jako by na mne dolehlo všechno neštěstí. Dokud jsem nebyl obrácený připadalo mi vše snadnější, vše příjemnější a teď mnohem těžší… Ale když jsme s Bohem tak v těch křížích a těžkostech nacházíme smysl. Bez Boha i kdyby nám připadalo všechno krásné a příjemné, je to prázdný život. Jak říká Panna Maria, bez naděje, bez světla.

V centru medžugorské spirituality ke které nás Panna Maria volá je právě Srdce, Srdce, které dnes slavíme – Srdce Ježíšovo - a zítra na výročí zjevení Panny Marie – Neposkvrněné Srdce Panny Marie. Ta dvě Srdce jsou nerozdělitelná. A proto Panna Maria tolikrát říká: Modlete se srdcem, slavte mši svatou srdcem, klanějte se srdcem mému Synu. Drahé děti, postěte se srdcem. Srdce není jenom tělesný orgán, ale osoba, centrum osoby. To nejhlubší co jsme a co je v nás. To je sám život, to je sama láska. Bratři a sestry, Medugorje prošlo svůj process a prochází nadále. Ten process není ukončený. Jako prochází cestu za Ježíšem každý světec a každý kdo chce být Ježíšův, tak tou cestou prochází i Medžugorje.

Když přišla Panna Maria, tehdy v komunistickém systému se cítili být ohrožení, přestože Ona nikoho neohrožovala, nikomu nehrozila, nikoho nesváděla na špatnou cestu, pro nikoho nebyla nebezpečná, ale mnozí se cítili být ohrožení. Z jedné strany byli ti, kteří ji srdcem, s vírou přijali a snažili se a snaží se žít i dnes to k čemu nás Matka zde vyzývá a z druhé strany Medžugorje prožívalo a ještě i dnes prožívá protivenství, ale Panna Maria sem nepřišla proto, aby nám vysvětlovala mystérium svých zjevení, Ona sem přišla proměnit naše srdce. Proto řekla: Nejdůležitější poselství, které jsem tady, drahé děti, dala, je moje výzva k obrácení. Moje výzva, abyste chodily cestou svatosti, drahé děti,

Bratři a sestry, cesta svatosti je ta úzská cesta a proto vše k žemu nás Panna Maria vyzývá je velmi prosté a současně i velmi těžké. Na první pohled modlitba vypadá, že je něčím jednoduchým, ale my víme, jak je těžké se modlit, nebo spíše jak je těžké vytrvat v modlitbě. Je snadné se nadchnout jednou poutí, jednou mší svatou, jednou adorací, ale být nadšený, když se vrátíme do svého každodenního života, když se vrátíme do svého Jeruzaléma, když musíme stále znovu každý den uspokojovat lidi se kterými žijeme, být povzbuzením pro ty, kteří jsou depresivní, kterým je těžko, setkávat se s těmi lidmi, kteří mají nemilou povahu, v tom je umění života. Dokázat se znovu nadchnout… Ale Panna Maria ví, že to nedokážeme sami, proto nám mnohokrát říká: Drahé děti, já jsme s vámi jako to i Ježíš sliboval a On nikdy nikoho neklamal. On zůstává s námi. Ale problém je, že já, ty, my, můžeme i nebýt s Ním. Můžeme se od Něj vzdálit, ale Ona jako Matka se nevzdaluje. Je neúnavná jako i Ježíš v dnešním evangeliu z 15. kapitoly Lukášova evangelia, které je ve skutečnosti evangelium Božího Milosrdenství, ale řekli bychom i evangelium Boží radosti, Ježíš uvádí tři příběhy – o zatoulané ovci, o ztraceném penízku nebo drahmě a o ztraceném synu – Jak mnozí, bratři a sestry byli za tu 41 rok zbloudilí, zatoulaní, ztracení… ? Těžko spočítat a uvést  všechny ty příběhy se kterými sem lidé přicházeli za Matkou na Kopec zjevení, na Križevac, a k centru Medžugorje, kterým je oltář na který se všechno přináší a promění se a Bůh nám z něj dává stále znovu. Tak mnohé zbloudilé Bůh hledá skrze Marii, která je jako neúnavný Pastýř, která je neustále hledá, aby nás dovedla k Ježíšovi.

Toto poselství z dnešního evangelium je poselství i pro nás. Poselství i pro tebe, abychom se zeptali, jestli jsme my zbloudili v nějakém hříchu, jestli jsme i my ztratili žár ve vztahu k Pánu, kterým jsme hořeli a teď v nás schladlo srdce. Jestli jsme zotročení nějakým hříchem, nějakou těžkou závislostí. Jestli snad máme pocit, že na nás i Bůh zapomněl, že i my myslíme, že  Bůh od nás zvedl ruce. Ocitáme se v takové situaci, s takovým břemenem a takovými vinami, že myslíme, že nás Bůh nehledá, ale Bůh nepřestává hledat. To nám potvrzuje tímto příběhem, který se týká jak tebe tak mne. Ta zbloudilá ovce byla ve stádu. Bylo o ní pečováno, byla krmena, hlídána, ale ztratila se. To je poselství pro každého věřícího, každého kněze, že i my můžeme zbloudit od stáda. Můžeme se vzdálit od Pána i když jsme možná zažili jeho blízkost, zažili jeho lásku, můžeme se vzdálit od té lásky. Nikdy nemůžeme říci, že jsme dosáhli a dokončili svoje obrácení, že jsme získali tu svobodu, kterou jenom Bůh dává, stále znovu je musíme získávat a musíme za ně bojovat. Pastýř jde a hledá to co se ztratilo, co zbloudilo a když najde tu ovci pak ji nevrací ke stádu, ale vede ji domů, aby jí ošetřil rány, svolal ty, kteří jsou nejbližší z rodiny, aby se s nimi radovali. Bůh se chce rozdělit o tu radost s každým, který zbloudil. K tomu jsme povolaní všichni, ty i já, bratře a sestro, abychom se nebáli vrátit do náruče matky, která nás tady neustále volá, matce, která je trpělivá, a pravá matka, to není ta, která dětem říká: Drahé děti, já vás miluji, mám vás ráda a vy si dělejte, co chcete. Pravá matka umí i napomenout, umí pokárat, ale všechna její poselství i odsouzení, nejsou pesimistická. Odkrýváme v nich optimizmus. Vidíme v nich jak Ona nám obrací oči srdce k Ježíšovi a v jejích poselstvích odkrýváme naději, světlo. Ona nikdy není zklamaná ani zoufalá bez ohledu na to jak my bychom se chovali. Když se dopustíme i nejtěžšího hříchu, Ona nepřestává volat a hledat každé srdce, které chce slyšet a poslouchat.

V evangeliu slyšíme jak se kolem Ježíše shromažďovali ti nejhorší hříšníci, ale byli kolem něj i ti druzí – farizeové, zákoníci. Ti hledali důvody k odsouzení Ježíše. A my víme, bratři a sestry, že i ti, kteří přicházejí do Medžugorje hledají negativnosti. Kdo hledá negativnosti najde negativnosti i v Mežugorji. Ale ti co hledají odpuštění, milost milosrdenství, najdou milosrdenství. Protože člověk najde to, co hledá.  Kdo hledá viníka, najde viníka. Ježíš říká: Hledejte a naleznete. Ježíš hledal ty, kteří jsou téměř na okraji společnosti, ty kteří jsou odepsáni společností, které odepsala možná i Církev, možná i my. Možná jsme i my samy sebe odepsali, ale Bůh nás nikdy neodepsal a ani nemůže.

Medžugorje dnes zůstává jako znamení a to veliké znamení - jak psal už papež Pavel VI., který dva roky po II. Vatikánském koncilu napsal apoštolský list Veliké znamení ve které mluví právě o Panně Marii, o Ježíšově i naší Matce Marii . Někde jsem se dočetl, že v 18. století bylo 32 mariánských zjevení, v 19. století 106 mariánských zjevení a ve 20.století bylo 427 mariánských zjevení. A z těch všech zjevení  Církev většinu uznala. Což i ta doba ve které žijeme není mariánská doba? Ona činí to, co Ježíš řekl z kříže, když svěřil lidstvo, a tebe a mne jí slovy: Ženo, hle syn tvůj. A co ten syn udělal” Totéž co můžeme i my udělat, když přijdeme sem do Medžugorje, to co udělal i apoštol Jan – přijal ji k sobě. Do svého domu, do svého srdce do svého života. To je smysl I našeho příchodu sem do Medžugorje. Abychom neodjížděli domů s prázdnýma rukama a s prázdným srdcem, abychom si odváželi jí. Abychom ani jeden den nezačínali bez modlitby jí určené a když se modlíme k Ní pak jsme si jisti, že dojdeme k Ježíšovi, že se přiblížíme Ježíšovi. Možná vy, poutníci, máte výhodu oproti těm, kteří žijí zde v Medžugorji. Protože ti, co jsou v Medžugorji, možná jsou v pokušení zvyknout si, je to už tolik roků, na tento dar. I my kněží jsme v nebezpečí. Každý den se dotýkáme tajemství převyšující každé tajemství a jsme v nebezpečí, že upadneme do rutiny, abychom nepřistupovali k tomu tajemství Eucharistie mechanicky. A já bych nazval i Medžugorje tajemstvím, mysteriem, o kterém žádné diskuze a žádné komise nemohou udělat nějaký závěr. Vidíme nakolik se I oficiální Církev “trápí”, abych tak řekl, s Medžugorjem, ale Církev poznává plody, poznává všechno to, co se jedině z milosti Boží může stát v lidských srdcích. To se neděje z našeho lidského úsilí, naší lidskou moudrostí, skrze naše kázání, skrze to co my jako lidé děláme. Ale Bůh i nás potřebuje. Panna Maria říká: Buďte mými svědky. Ježíš vyzval své apoštoly, ale i všechny lidi až do konce světa, abychom byli Jeho svědky.  Abychom udělali to co můžeme, i kdyby se nám to zdálo být to nejmenší, Bůh z našeho nejmenšího učiní to největší.

Panna Maria nás tady vyzývá ke svatosti. A co je to svatost? Být svatý neznamená být bez hříchu, neznamená to ani nikdy nepadnout. Být svatý znamená vždycky znovu povstat. Být svatý, nemáme právo být nikdy zoufalí. Být svatý znamená dovolit Bohu, aby nás miloval. Ježíš nás učil, abychom milovali Boha, ale i my máme dovolit Bohu, aby nás miloval. Být svatý znamená, že máme zkušenost, že jsme milovaní ve vlastní bídě. A právě ten zážitek nás uzdravuje. Právě ten zážitek nás léčí a my máme právo, bratři a sestry, poznat Srdce našeho Pána Ježíše Krista, máme parvo poznat Neposkvrněné Srdce naší Matky. Jenom s prožitkem té lásky můžeme odtud odcházet uzdravení a přinášet mír, který je tolik potřebný tomuto světu.

Bohužel když se podíváme do lidské historie, téměř v ní není žádné období ve kterém by se někde na této naší planetě neodehrávala válka. Válka nastala deset roků po začátku těchto mariánských zjevení zde u nás, dnes bohužel probíhá v Ukrajině a každá válka začíná v lidském srdci, ale i mír začíná v lidském srdci. Proto se modleme nejdříve o ten mír v našem srdci, za mír tam, kde je vedena válka. Aby Bůh na přímluvu naší nebeské Matky Královny míru, daroval mír našim rodinám a národům a těm prostorům na kterých se děje nenávist, aby Boží požehnání, Boží milost mohla zvítězit. Amen.