Kázání na svátek chorvatského mučedníka z období komunistů, kardinála Aloisije Stepince - Nové normální

Od minulého roku, nějak touto dobou, nám začali nahánět strach. Postihla nás, říkají, nějaká strašlivá nákaza. Je třeba přijmout ta a ta opatření. Na prvním místě je zapotřebí zavřít kostely. Už nebude žádná svěcená voda a žádné pozdravení pokoje. Konec světa!

A podívejme, život jde dál. Slunce zase hřeje. Led je opět chladný. Pravda je opět pravda a lež je lež.

Nebudu teď rozebírat co se ve skutečnosti děje, ale zeptejme se sami sebe, jestli se chráníme hříchu jako se chráníme té skutečné nebo neskutečné nákazy? Asi ne, jinak by svět byl mnohem lepší, podobnější tomu jak si ho Bůh na počátku představoval. Kdybychom i na duchovní úrovni přijali ty kroky, které přijímáme na tělesné úrovni. Varovali bychom se špatné společnosti, aby nás nenakazila, zpovídali bychom se a přistupovali ke svatému přijímání jako nosíme ty masky a stříkáme na sebe  desinfekční tekutinu. A ještě mnoho dalšího.

Jako křesťané, tedy zodpovědní lidé, postavme se nyní před svého Boha a odmítněme hřích jako odmítáme ty neviditelné zárodky údajné nákazy těchto dnů. Buďme takto lidmi zdraví, zodpovědnosti a svatosti.

Tato současná kultura, která vyplula na povrch po tom co elita lidské společnosti odmítla Boha, nám vymývá mozek tím jak vznikl tento svět, který vidíme, nebo ve kterém žijeme. Byla tady evoluce a opice, až po nějaký veliký třesk. Ale ani za nic nám nedávají odpověď - přesto že se vychloubají logikou - co bylo před tou evolucí, těmi opicemi a tím velkým třeskem. Co bylo před tím vším o co se opírají. Na to nám odpovídala jenom naše víra. Byl Bůh. On  stvořil svět, on stvořil člověka k obrazu svému a své podobě. On mu přeje dobro. Nekončí se všechno tady na zemi. Ona je jenom průchod k naší nebeské vlasti, k tomu místu kde se postavíme před svého Boha a budeme Mu skládat účty o své cestě.

Tato dnešní vnucovaná kultura nebude mít s čím předstoupit před našeho Boha. Ona se ztratila, postavila sebe do centra všeho. Proto je pro ní přirozené, že nám jako před krátkou dobou, řekne, že máme slavit Světový den čokoládového dortu. A my křesťané jsme tehdy slavili určitého světce, a potom jsme si podle vlastního přání osladili nebo neosladili život čokoládovým dortem nebo něčím jiným. Je opravdu potřeba dávat věcem správné místo.

Ti kteří vyhlásili a oslavili „slavnost čokoládového dortu“ a kteří během roku slaví podobné »svátky«, zřejmě jako první lidé vědomě nebo nevědomě poslouchali šepot hada z pozemského ráje. Ten člověku našeptával, aby pojedl z plodů stromu poznání dobra a zla, protože tehdy se i on stane Bohem. Víme dobře kam to vedlo.

Bohužel, jistí lidé se ani dnes nevzpamatovali. I nadále jim je bližší šepot hada, než šepot Boží. Vykřikují, že Bůh není, ale ze sebe chtějí dělat Bohy na této zemi. Všechno to poučování bychom mohli shrnout na pojem »trans-humanizmus«. Za pomoci technických náhrad, za pomoci vakcín, za pomoci umělé inteligence, překonáme stáří, a pak překonáme i smrt.

Jeden z nich, Bill Gates, to nedávno prohlásil. Uveďme jenom jeho přednášku pro pracovníky CIA 2005. Pyšní se tím, že on se spolupracovníky objevili gen, který je zodpovědný za nábožnost. Mají na to i vakcínu pomocí, které tě, pokud si věřící, udělají »normálním«. A každodenně na nás vytrubují o lidských právech, svobodě... Raději mlčet!

To jsou ti současní proroci, kteří nám chtějí vytvořit nějakou svoji současnost a hlásat nám nějakou svoji budoucnost. V tom všem není místo pro Boha, místo je jenom pro stále větší lidskou bezuzdnost. To oni nazývají svoboda a nová lidská práva.

Na rozdíl od takových proroků si my pamatujeme nějaké úplně jiné. To jsou ti lidé, kteří po pádu člověka v pozemské zahradě ohlašovali, že se může člověk zotavit jedině, když se kaje a znovu přilne k Bohu. Toho je plné Písmo svaté. Pamatujeme si je, pamatujeme si jejich působení, místo abychom si  pamatovali ty druhé.

Ani dnes Bůh nepřestal mluvit ke svému lidu. Každá doba má svoje proroky. Mění se jenom způsob řeči, jenom její obsah. Máme je poznávat mezi námi a přátelit se s nimi k prospěchu nám i celému lidstvu.

Logicky se proto nyní nabízí otázka koho vlastně posloucháme na této zeměkouli? Poddáváme-li se tomu šepotu z pozemské zahrady nebo jasným a zvučným slovům Božím? Dovolujeme-li sami sobě, abychom se stali proroky, nebo abychom se jim alespoň podobali, zatímco chodíme po těchto křehkých pozemských stezkách?

Náš život sám odpoví na tyto otázky. Ne budeme se moci skrýt. Není možné být trochu křesťan a trochu patřit tomuto zmatenému světu. Buď jsi anebo nejsi Boží, jiná možnost není.

Když si křesťané začnou být vědomi svojí síly, promění se tvář tohoto světa. Nenastal pád současné kultury proto, že je zlo silnější než dobro, ale nastal proto, že oslabila víra těch, kteří se nazývali křesťany. Zdálo se jim, že místo poslouchání Boha je lehčí utrhnout plod ze stromu poznání dobra a zla. A teď je nám tak jak je.

Nedávno se mi do rukou dostal jeden rozsudek z roku 1952. K trestu vězení jugoslávský komunistický soud v Imotskách odsoudil jednu ženu, za to, že se před lidmi modlila, aby jim Bůh poslal déšť a obrátil hříšníky. To slovo »Bůh« psali malým počátečním písmenem. Dopustila se, psali, narušování veřejného pořádku a pokoje a podváděla lid. I na závěr bylo napsáno: »Smrt fašizmu – Svobodu lidu!

Je dobré si toto připomenout, protože zmíněné období trvá stále. Tam na Západu, odkud komunizmus „přiletěl“ do našich krajů, dnes vpadávají do kostelů a přerušují mše svaté, protože je tam uvnitř možná o nějakého věřícího více než kolik oni rozhodli, že smí být, možná že nenosí masku nebo určený typ masky, možná je dokonce úplně zakázáno chodit do kostela. Díky Bohu, že je situace u nás přesto jiná. Nedali jsme se, kromě některých, otrávit opojnými mlhami života bez Boha. Přesto že chybujeme, žijeme svoji katolickou víru. Jsme rozhodnuti ji žít i nadále, abychom roznášeli tu sazeničku dobra tímto světem.

Kromě jiného nás tomu učí i blahoslavený (chorvatský kardinál umučený za komunistů, jeden z nejmladších kardinálů vůbec) Alojzij Stepinac, jehož památku dnes slavíme. Byl prohlášen blahoslaveným a brzy bude i svatořečen, tím, že až do konce následoval Boží šepot. Nedovoloval, aby ho cokoli nebo kdokoli odvedl z té cesty.

Překážek jistě bylo bezpočet. Napadali ho ze všech stran, bránili mu, aby šel tou cestou, ale on vytrval. Věděl, že nesmí uhnout, protože je to jeho pravá cesta.

Nejhůře mu bylo v období jugoslávských komunistů, za jejich „světce“ Tita. Z Titova nařízení byly zabity statisíce Chorvatů i jiných národností. A jeho přívrženci ho slavili a klaněli  se mu. Místo jako zločince ho chtěli prohlašovat za miloučké jehňátko. Stepinac jim na to nenaletěl. Nechtěl oddělit Církev Chorvatska od Říma, aby se i sám v jejich očích stal svatým, podle jejich představ, a pak by ho opatrovali a mazlili se s ním. On raději zvolil muka. To poznalo i Chorvatské ministerstvo věd a vzdělání. V pondělí, 8. února 2021, ve svém dopise doporučilo středním školám v chorvatském státě, aby se dokumentární film Stepinac – kardinál a jeho svatost použil při výuce »protože je život a dílo kardinála Alojzije Stepince světlý příklad dnešní mládeži hledající pravdu a morální vzory«. Bohu díky. Co jiného říci.

Sílu i příklad jistě arcibiskupovi Stepincu dodávali i věrní členové lidu Božího. Komunizmus je pronásledoval, ale oni raději položili život než aby se otočili zády k svému Bohu a svojí vlasti.

Z  této (medžugorské) farnosti v té době na oltář víry a vlasti svůj život položilo 279 členů. Mezi ně je  třeba započítat i 6 františkánů, kteří se v ní narodili nebo v ní byli na službě. Ze samotné obce Čitluk v  té době zmizelo přes 1 582 osob, z celé Hercegoviny to bylo asi 20 000, a nebudeme počítat dále. Zejména se to dělo po ukončení Druhé světové války. Zlo komunizmu nemilosrdně žalo klasy našich životů.

A my jim dnes stavíme kříže s jménem a příjmením, rokem narození a úmrtí. Oni nejsou počet zmizelých v historii, oni jsou naši předchůdci, kteří žijí v našich vzpomínkách. Je to pro nás čestná povinnost udělat to pro ně. Městečka Široki Brijeg, Odžak, Čitluk... s tím již začaly. Je to vykonáno i pro služebníky Církve, bylo jich 235. Naše svoboda vyrostla ze smrti jich všech. Ve všech našich těžkých bojích, v těžkých bojích křesťanů ve světě, nad námi byla a je ruka naší Matky Marie. Ona nad námi bděla, chránila nás, přimlouvala se za nás před Bohem na našich cestách. Naši lásku k Panně Marii nám vložily do srdce naše matky a naši otcové. Vzpomínáme si, že jsme spolu s nimi, bosí, putovali do různých mariánských svatyní. A i když jsme byly děti, nebylo nám to zatěžko. Čekala nás tam Matka, čekal nás někdo, komu se klanějí i naši milovaní rodiče.

Máme tu čest, že dnes žijeme v době Královny Míru, jak nám dosvědčují vizionáři. Ona znovu viditelně objala, ne jenom nás, ale i celý svět. Ne aby dnešní odcizené civilizaci vytrhla duši, aby nás očkovala proti Bohu a odvedla do zkázy. Neustále nás, jako naše starostlivé matky, napomíná, kterou cestou máme jít, tam kde se vlastně nachází Bůh.

            Je nerozumné nechtít slyšet co říká Panna Maria. To by při nejmenším znamenalo postupovat nelogicky jako jednají ti, kteří neznají kdo stvořil tento svět. Na této zemi není jiné cesty než té Boží. Tam je všechno naše štěstí, naše naděje, naše zdraví.

            A to by bylo to ne »nové normální«, čímž nás bombardují v těchto dnech, ale »staré normální«. Jsme vykoupeni, sňali jsme ze sebe hrůzu hříchu a tak osvobozeni se vztyčenou hlavou chodíme touto zemí.

            To »nové normální« nám místo toho nabízí masky, odcizenost jedněch od druhých, vakcíny různých druhů, zavírání a kdo zná co nás ještě dalšího podle nich čeká. Je tohle život důstojný člověka, je toto naše štěstí a svoboda? A což není nikdo, kdo by uměl odpovědět na tyto otázky?

            Když posloucháme Boha a jeho výzvy, abychom chránili duševní zdraví, nezapomeňme ani na jeho výzvu, abychom si chránili i svoje tělesné zdraví. Jak tedy jeho Slovo poneseme touto zemí, jestli je nebudeme mít? On si nás přeje mít jako ucelené osobnosti, ale tím způsobem, který nám jenom On může nabízet. Přijměme tu jeho pomoc a jděme tou cestou s vědomím, že je to možné. Svým příkladem nám to ukázali bl. Alojzij Stepinac, naši pobití františkáni i všichni další členově církevní hierarchie, stejně jako nesčetní členové věřícího lidu Božího. Oni jsou naše bohatství, naše síla. Díky Bohu za všechno, díky jim za příklad. Amen!                                                                                                                                  fra Miljenko Stojić