Jak je těžké být vychovatelem a učitelem

Fra Jure Barišić oslovil při večerní mši svaté přítomné:

Drazí věřící, ve starém Řecku, bylo přísloví - Koho bohové nemají rádi, toho udělají vychovatelem nebo učitelem. Opravdu to byla ve starém Řecku jedna z nejtěžších profesí. Proč? Víte, že ve starém Řecku bylo tolik vědomostí, například o rétorice a dalším umění, a tomu všemu měl učitel učit svoje žáky z nichž mnozí nebyli nejnadanější. I když třeba výsledek nebyl takový jaký očekával, on je musel učit, mít trpělivost. To si umíte představit jak se cítili ti vychovatelé... Podobně jako se cítí i dnes profesoři, vychovatelé, kteří přednášejí ve škole. Musejí nějaké vědomosti přenést žákům a nemají kontrolní informace… Cítí se snad podobně jako rodiče, kteří vychovávají své děti, aby z nich byli praví věřící, praví křesťané, mluví s nimi o křesťanských hodnotách, a za odměnu nedostanou nic nebo i absolutní opak. Právem se ptají, jestli se vyplatí někoho vychovávat. Odpověď je: vyplatí. 

Oni všichni se cítili jako Ježíš Kristus. My ho nazýváme svým Učitelem. On byl tři roky se svými učedníky. Poučoval je, konal před nimi zázraky. Tolik jim říkal o vzkříšení. Že bude zajatý, ale po třech dnech, že vstane z mrtvých. Tak to o něm bylo psáno i v Písmu a proroci to o Něm říkali. A co se stalo? Ve velikonočním období my čteme o tom jak se Ježíš zjevoval těm svým, ale oni nevěří. Mohli bychom říci, jako by celé Ježíšovo poučování bylo zbytečné, nevyplatilo se. Ale Ježíš znal jejich reakci. Proto jim Ježíš říká co bylo potřeba: Nebojte se. Co jste se vylekali? Vždyť jsem to já. Ježíš jim i hmotně ukazuje svoje rány. Tím chtěl říci: Ten, který s vámi chodil, je s vámi nyní v těle oslaveném a dívejte se na to očima víry. Ježíš tu říká: Proč vám do srdce vstupují pochybnosti a nepokoj? A znovu opakuje: Pokoj vám! A potom jim dává pokyn – znovu je učí – vy tomu budete svědky. Vy to budete dále rozhlašovat. A tehdy jsou učedníci radostní.

V tom se, bratři a sestry, skrývá krásné poučení pro všechny nás, věřící, a to je, že jsme možná chtěli odstoupit od své víry. Kolikrát jsme se jen v někom nebo v něčem zklamali. Já jsme přesvědčený, že není člověk, který by se nemodlil na nějaký úmysl, za něco dobrého. A nedostává žádnou odpověď, jako by Bůh mlčel. Pak se člověk ptá: Vyplatí se to věřit? Vyplatí se modlit? Vyplatí se chodit do kostela, dělat oběti? Problém je v tom, bratři a sestry, že se díváme pozemskýma očima. Kristus je ve svém oslaveném těle, proto je potřeba se dívat očima víry. Víra se posiluje právě zde u pramenu víry, v Eucharistii. Bázeň je normální reakce. To není nic nového. To není pozemský strach, ale posvátná bázeň Boží. V Písmu je psáno, že je velmi dobrá ta bázeň. Dobrý je ten strach, který člověku dal Bůh. Prorok Izaiáš říká: Nečistý jsem, Pane. Člověk jsem slabý. Prorok Jeremiáš: Dítě jsem. Já to nedokážu. Když anděl Gabriel přišel k Marii, jak reagovala Maria? I Maria je do určité míry zaskočená, vylekaná. Člověk musí pociťovat strach, když se ocitne před Bohem, před Božími skutečnostmi, před tajemstvím. Když k tomu nedojde, pak jsme podobní tomu člověku, který nemá víru a o kterém žalmista tak krásně říká při popisu hříšníka: Člověk, který je v hříchu, ten bázeň Boží nemá před očima. Naopak, spravedlivý člověk, věřící je ten, který se bojí Hospodina. Být naplněn bázní Boží znamená být odevzdán Bohu, odevzdán jeho záměru s námi. To znamená, bratři a sestry, mít bázeň Boží k tomu co je svaté.

Nevím, jestli jsme si tohoto vědomi ve svém každodenním náboženském životě. Jsme si vědomi toho jaké je posvátné tajemství být na mši svaté. Jak k tomu přistupujeme, jak přicházíme na mši svatou. V levitském zákoníku bylo, že Židé nemohli přistoupit ke stanu, jestli náhodou byli znečištěni. Museli přinést oběti. Máme v sobě tu posvátnou bázeň nebo mi začalo být všechno jedno? Bratři a sestry, jestli mi začalo být všechno jedno, pak je to první znamení, že nemám ani Ducha Božího. Já jako kněz, když slavím mši svatou, přistupuji k tomu s patřičnou úctou, protože je to posvátné tajemství. Jeden biskup při kněžském svěcení sledoval jak se novokněžím, které vysvětil, při slavení mše svaté třesou ruce a řekl: to je dobré znamení. I po tolika letech kněžství, když držím v rukou Nejsvětější svátost, třesou se mi ruce. Bratři a sestry jak je to krásné a jak hluboce vyjádřené pro nás všechny.

A poslední věc:

 Svědčit o Kristu v tomto dnešním světě. Ono je lehčí, bratři a sestry někdy o své víře nesvědčit. Lehčí je zařadit se do té masy, která žije tak jak žije a v ničem nevybočovat. Ale Ježíš nám v dnešním evangeliu říká – když mluví ke svým apoštolům, říká to i nám – vy jste toho svědky. A svědčit o Kristu znamená konstantě říkat: Kristus je Pán. Kristus je vyvýšený a oslavený. On je Pán mého a tvého života. Může se podle mého jednání, podle našeho chování poznat, že je Ježíš můj Pán, můj Učitel? A proto prosme Pána, aby nám otevřel oči srdce i duše pro Boha a pro Jeho vůli, abychom byli důslednými a autentickými svědky svojí víry, aby se podle našeho života poznalo, že patříme Bohu a že Ježíš Kristus je jediný Pán našeho života. Tak ať se stane. Amen.