Kdo je vinen, že velké množství lidí umírá hlady?

 Homilie / Fra Tomislav Crnogorac

Bratři a sestry, podle údajů Světové zdravotní organizace každého roku umírá asi 8 000 000 lidí hladem, 20 000 denně, tedy 12 osob za minutu. A ještě více nás zhrozí skutečnost, že v těchto údajích nejsou zahrnuty ty z některých nejchudších zemí světa. Kdo je vinen za takovou situaci?

Často slyšíme výčitky samotnému Bohu ve smyslu jak On to může dopustit? Jak se na to může dívat? Ale musíme chápat, že Bůh jistě vinen není. On nám daroval všechna dobra a to daroval za všechny lidi. Kdybychom my lidé, všechno spravedlivě a poctivě rozdělili všechno by bylo v pořádku. My lidé tak snadno odkládáme zodpovědnost ze sebe. Myjeme se ruce. Každý z nás je povinen zpytovat si sebe, své svědomí. Jaký je můj vztah k chudému člověku. Nakolik jsem citlivý k potřebám druhých lidí? Jaký mám vztah k potravě, k penězům? Tak často se stane, že vydáme peníze za nejrůznější hlouposti zatímco se ve stejné době v našem okolí nacházejí osoby, které doslova nemají co jíst. Cítím vůbec zodpovědnost nebo jsem uzavřený do svého sobeckého světa a stále nacházím vinu někde jinde a tak i v samotném Bohu? Jak by opravdu bylo všechno jiné, kdyby se všichni lidé světa začali považovat za děti jednoho Otce, a kdyby ty děti byly dobré a spravedlivé jako je i Otec dobrý a milostivý. Jak by opravdu bylo všechno jiné, kdyby každý člověk v druhém hledal a poznával samotného Boha. Kdybychom si opravdově připomněli ta Ježíšova slova: Cokoli učiníte jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste to učinili. Což existuje větší motivace než tato?

Je zajímavé, že všechny zázraky, které Ježíš v dnešním evangeliu koná jsou fyzického charakteru. Uzdravuje tělo, vrací zrak, řeč, rozmnožuje chléb. Někdo by se mohl ptát: Kde je tu co duchovního? Když si Ježíš uvědomil, že jsou zástupy lidí hladové jde je nasytit, bez nějakých velkých řečí o Bohu. Ježíš nám tím tak chce bez mnoha slov říci, že je i tělo důležité. Chce též říci, že nestačí jen sedět a modlit se. Ale je potřeba i konkrétně působit. Dělat skutky lásky. Někdy hladovému pomůžeš mnohem více, když k němu dojdeš a přineseš jídlo místo toho, aby mu vyprávěl o Bohu. Uklidit dům, umýt nádobí, pomoci s nějakou prací, která je namáhavá, pro toho člověka někdy více znamená než kdybych tomu člověku vyprávěl o Ježíšovi. Někdy skutek lásky bez jediného slova dokáže být větší svědectví o Kristu než kdybychom o Něm mluvili.

Víra, je-li správná, má potřebu projevovat se navenek skutky. Teď v době adventní je právě správný čas se sebe zeptat: Jak jsem na tom se skutky lásky? Jsem úslužný? Může se někdo spolehnout na mojí pomoc? Rostu-li ve ctnostech  tak, že dělám někdy i práce, které jsou mi nepříjemné? Jsem ochotný někdy obětovat svůj čas a práci pro někoho, kdo to více potřebuje? Mám vůbec správný duchovní zrak, abych si vůbec povšiml lidí kolem sebe, kteří nemají na jídlo pro tělo nebo duši? My máme myslet na dobro druhých a Bůh bude myslet na naše potřeby. My lidé všichni hladovíme po chlebě lásky. Šťastní jsme jen, když vidíme a cítíme, že jsme milováni. My všichni hledáme srdce, které nás bude milovat a činit šťastnými. Ježíš má to srdce. Pět chlebů a dvě ryby, kterými Ježíš nasytil tisíce hladových, jak se dočítáme v Evangeliu, je jen bledý nástin toho co Pán opakuje již téměř 2 000 roků a koná to i dnes před našima očima. Chlebem svého těla z našich oltářů sytí miliony a miliony lidí hladovějících po lásce. Naše duše potřebuje pokrm. To je svaté přijímání, protože nás svaté přijímání chrání od těžkých hříchů a odpouští lehké, proto by ke svatému přijímání měli přistupovat všichni věřící, kteří nemají na duši těžký hřích, ale vždy s největší bázní Boží. Ježíše mají přijímat ve svatém přijímání silní, aby nezeslábli, slabí aby zesílili, nemocní aby se uzdravili, zdraví aby neonemocněli. Kdo jsou ve světě, aby je temnota nezachvátila. Kdo jsou v temnotě, aby je světlo osvítilo. Kdo zabloudili, aby našli pravou cestu a kdo jsou na pravé cestě, aby nezbloudili. Svaté přijímání není pro dokonalé, ale Svaté přijímání nás činí dokonalými. Ježíš nás vždycky přijímá takové jací jsme a chce nás učinit takovými jakými bychom mohli být.

A my jsme povoláni, abychom jako Ježíš byli milostiví ke všem, abychom v každém člověku viděli Ježíše Krista. Žijeme v době, kdy máme Boha ukazovat a ne jen dokazovat. A Svaté přijímání nás přetváří v samotného Krista. My žijeme z Něj. On se stává naším životem. On prostupuje naší bytost. Stáváme se chodícím svatostánkem. Je to nepochopitelné, ale pravdivé...

To dnešní evangeliu je i evangelium velké útěchy a povzbuzení. Jako apoštolové nemohli Ježíšovi nabídnout víc než několika chlebů a pár ryb, ale Bůh bez ohledu na to i s tím málem koná veliký zázrak. Tak je to i v našem životě. Bohu stačí i to málo co mu dáme, aby On mohl s naším životem vykonat veliké věci. Tak tomu bylo s každým jeho učedníkem. Nemylme se, že s námi je to jinak.

Poselství dnešního evangelia zní: Pro Boha je každý z nás důležitý a On s námi počítá. On má svůj věčný plán s každým z nás. Poznejme ho a celý svůj život proměňme v modlitbu. Přijímejme s vírou a láskou Ježíše Krista ve svatém přijímání, naplňme celý svůj život skutky lásky. Plňme vůli Boží. Tak bude svět lepším, blaženějším a spravedlivějším místem a my si tím vysloužíme Království Nebeské. Proto také žijeme. Amen.