Konečně velikonoční radost

Narodila jsem se ve zdravé souladné rodině. Matka v domácnosti a otec sportovec, mnoho času strávil na fotbalových hřištích, aby mně a o dva roky mladšímu bratru dopřál i víc než bylo potřeba. Vyrůstali jsme a neznali co je to nemít nebo nedostat to, co si přeješ. Byla jsem pýcha rodičů, jejich oblíbené téma. Výborná žačka, sportovkyně. Chodila jsem na všechny mimoškolní aktivity a všude jsem bylaúspěšná.

Byla jsem plná sama sebe, sama jsem si vystačila. Myslela jsem, že jsem toho všeho sama dosáhla. Nikdy jsem nebyla spokojená s tím, co jsem měla. Vždycky jsem chtěla víc. Prázdnotu, kterou jsem v sobě cítila už jako děvče jsem zaplňovala drobnými lžemi a neposloucháním. A jak jsem odrůstala, bylo to stále závažnější. Rodiče mi ukazovali na chyby, ale já se nenechala odradit. Začalo to první cigaretou, odchody na ulici, první skleničkou alkoholu, prvním jointem. Moje noční pobyty mimo domov byly stále delší, moji chlapci stále nebezpečnější, moje přítelkyně stále lehčí... Přesto se mi podařilo maturovat s výborným výsledkem a zapsat se na fakultu. Ale to nebylo zrovna můj sen.

Na špatné cestě

Mým odchodem z fakulty bylo vinno všechno ostatní, jenom já ne. Byla tím vinna fakulta, vinen čas, vinno město, vinní přátelé... rodiče byli zklamaní. Můj otec mne měl tak rád, že na mne nikdy ani ruku nevložil. Bez ohledu na to všechno mne nenechal propadnout splínu mého zla, ale podařilo se mu mne zaměstnat v jedné prosperující firmě. Pracovala jsem v oddělení marketingu, ve kterém se točily velké peníze. Ale jak jsem se stýkala se stejnými lidmi, a chodila jsem s jedním z těch hodných chlapců, dopustila jsem se protizákonného činu...

Následovala výpověď a chození po soudech. Pronásledovala mne panika a strach z vězení. Řešení? Zmanipulovala jsem svého chlapce, svého nynějšího muže, abych se manželstvím a mateřstvím vyhnula dlouhého vězení. Porodila jsem překrásného syna. Byla jsem spokojená. Všechny jsem je oklamala, uvažovala jsem. Ale ve skutečnosti jsem byla oklamána sama. Protože do mého života vstoupil heroin. Ten byl moje síla, útěcha, náhrada za lásku a věrnost muži, kterého jsem upřímně ráda neměla. Pravda, dostala jsem menší vězeňský trest. A ve vězení jsem se naučila, co jsem ještě neznala. Heroinu bylo plno. Po odchodu z vězení se můj život řítil ke dnu. Vše co jsem měla jsem vydávala za heroin. A peněz jsem měla víc než dost, protože manžel pracoval v zahraničí. A posílal mně a našemu synovi...

Potápěla jsem se stále hlouběji. A drogy jsem potřebovala stále víc. Moje společnost si už dlouho „píchala“. Zdánlivě byli šťastní. A proč bych to i já alespoň nevyzkoušela, myslela jsem si.  A tak začal počátek mého konce. Injekce. Píchala jsem si několikrát denně. Bylo mi úplně jedno, že se stejnou jehlou píchám desetkrát a že jsou jehly tupé.  Heroin jsem chtěla víc než cokoliv jiného. V pravé ruce jsem měla otravu, natekla mi, byla celá modrá. Zachvacoval mne strach ze smrti, které jsem se dívala do očí. Točila se mi hlava, zvracela jsem. Toho večera jsem si lehla do postele vedle syna téměř jistá, že se už neprobudím. Objala jsem ho a něžně líbala, a on roztáhl svoje ručička a sladce spal na mých prsou. Upřímně jsem prosila Boha, aby mne nechal naživu. Volala jsem: Nech mne ještě naživu! Uchraň mne, Bože! Já už to nebudu dělat. Slibuji! Nech mne u syna. Ježíši! Ježíši! Smiluj se nademnou!

Zázrakem přežila

Ale když jsem se ráno probudila všechno bylo při starém. Dítě jsem nechala u své matky a za poslední peníze jsem koupila heroin. Jako by byl konec. Píchnout jsem si sama nedokázala. Pomohl mi jeden „přítel“. A když jsem úplně umírala na otravu krve a dívala se na tu hroznou ruku, která už nemohla přijmout další vbodnutí jehly, podala jsem mu tu zdravou. Za chvilku všechno zmizelo. K vědomí jsem se probrala s horečkou, která mnou třásla několik dnů. Lékař mi dal silné injekce a antibiotika a řekl, že jsem jen zázrakem tohle přežila.

O, Bože, jeden Štědrý večer! Muž přijel za zahraničí. V našem domě se sešla celá společnost. Tak jsme to přeháněli s heroinem, že jsme už po půlnoci byli v bezvědomí. Probudil mne pláč dítěte. Můj syn Ivan chodil mezi námi jako mezi mrtvolami. Matko Boží, co si můj syn tehdy ve své hlavičce myslel? Pozvedla jsem se a pochopila, že ležím na podlaze vedle kamen. O kousek dál můj manžel, u stolu nějaký neznámý člověk a na dvojsedačce ještě dva. Pokusů o odvykání od drogy bylo mnoho, dokonce v RETO-centru ve Španělsku. I když jsem abstinovala několik měsíců věděla jsem, že je to jen otázka dne, kdy mi večer zazvoní na dveře „starý přítel“ a pohostí mne. A tak to i bylo. Potom, co jsem porodila dvojčata, místo, abych se radovala, byla jsem úplně na samotném dně, před sebezničením. Moji rodiče byli u konce sil. Přestali uvažovat srdcem a dívat se na mne soucitně. Vzali mi děti, dům, prakticky mne vyhnali ven, protože pochopili, že pro takového závislého je to jediná pomoc.

Otec se rozhodl k poslednímu kroku – dovést mne do komunity „Majka Krispina“ v Medžugorji (součást "majčina sele"). Chtěla jsem se tehdy pozdravit s matkou a ona mne ve svém žalu místo pozdravu od sebe odstrčila. To mi bylo velmi těžké. Ale požehnaný byl ten den. Díky ti, matko, že jsi měla sílu mi to udělat. Probudit mne z nicoty. Díky ti, že se ti tehdy podařilo sevřít svoje srdce.

Drahý Bůh slyšel moje volání

Po nástupu do komunity „Majka Krispina“ jsem začala chápat, že můj největší problém není heroin. Problém byl ve mně, v mém tvrdém srdci, v mé pýše, v mém odumřelém duchu... Když jsem přišla do tohoto společenství byla jsem si vědoma, že mi někdo prvně v životě chce pomoci a že za tu pomoc nic nechce. Sestry kolem mne – jak se vzájemně nazýváme – jsou plné lásky, porozumění a trpělivosti. Vím, že drahý Bůh slyšel i to moje volání, když jsem Ho zfetovaná volala. Jeho pohled spočinul na mně, tak ubohé a zdrcené. Bůh na mne myslí, opakovala jsem si v sobě. To moje přesvědčení upevnila i následující událost. Před nástupem do komunity mi lékař řekl, že mám zhoubný nádor na děložním čípku. Sestry hned reagovaly a postaraly se, abych byla operovaná. Bohu díky, dnes jsem fyzicky zcela zdravá osoba.

V této komunitě jsem se naučila, že je Ježíš stále přítomen. Naše modlitební setkání jsou pravá setkání s Bohem živým, který nás miluje, který nás poučuje, abychom v pokoře srdce objevovali svoje slabosti a Jeho velikou lásku. Když udělám něco dobrého, když žiji v pravdě a pro pravdu, když radostně snáším utrpení pro něco dobrého, vždycky v srdci pocítím mír a jistotu. Pocítím teplo a radost po které jsem pátrala od dětství.  Ten pocit a ta krása jsou silnější než jakákoli droga, jakou jsem brala. To je rozhodně to po čem jsem celý život toužila a co jsem, bohužel, na špatném místě hledala.

Kdybych nebyla přišla do komunity „Majka Krispina“ , moje síly by udolal heroin a karcinom by mi přisoudil smrt. Tady jsem pochopila, že drahý Bůh má svůj plán, který je jiný než můj. S plnou důvěrou jsem se vrhla do moře Jeho bezmezné lásky . Při mně je komunita, která mi neustále dodává odvahu, i moje děti. Když dnes líbám svoje dcerušky, moje se srdce sklání, abych v duchu políbila i svého syna, který je u mých rodičů. Přes všechno co se stalo, když se setkáme, on mi šeptá: Mámo, já tě mám rád. Těžko si jde představit, jak jsem šťastná, že po tolika letech „ospalosti“ zdravě chodím, vidím, cítím, směji se a raduji. Dnes žiji radost probuzení, svítání nového dne, teplo slunce, chlad větru... Cítím život, který mi Bůh dává, krásu, sílu, nepopsatelnou vděčnost. O, jak je krásné být znovu mezi živými. Konečně žiji radostně víru ve Vzkříšení!

Ježíš svým utrpením a Vzkříšením přemohl každé trápení, bolest, sílu drogy, nesmyslnost a umírání ve zlu. Dal nový život. 

Toho si je dnes naše Anna vědoma.  Aleluja! (přeloženo z medjugorje-info.com)