Koronavirus je velké napomenutí pro celý svět

Otec Josip Radić

(tento chorvatský exorcista, pobýval řadu týdnů v Medžugorské fanosti na konci minulého roku - obsah přednášky přeložen z chorvatštiny)

Milovaní, tato postní doba roku 2020, kterou prožíváme (24.3.), je ojedinělá a pravděpodobně zůstane ojedinělá v našem životě. Je přeplněná informacemi, jejichž obsah je dramatický. Všudypřítomné strašidlo, mor současné doby, si  úplně podrobilo svět.  Tato pandemie koronaviru. Takže se lidé z celého světa neustále zaplňují, oprávněně i neoprávněně, informacemi, o tom všudypřítomném zlu nebo tedy, všudypřítomném strašidlu. A lidé se plní, poslouchají abnormální množství informací, stejného nebo podobného obsahu. Říká naše známá, vlivná lékařka, která žije v Itálii, dr. Nela Sršen: Je těžké být racionální v této chvíli, všichni akcelerujeme, protože jsme bombardováni proudy nových informací v každou chvíli. Jsou to jednak informace o našem chování v každodenním životě, o zdravotních pokynech a nařízeních, jak se chovat a chránit před nákazou a určitá část jsou diskuse o církevních měřítcích, které byly v těchto dnech stejně tak rozšířené vzhledem této pandémii, té hrozbě pandémie, která je ve světě a stejně tak jsou jistě přítomny i různé teorie, závěry a rozhovory o tom, tedy všechno směřuje ke stejnému tématu, nám všem dobře známému tématu pandemie – tedy moru naší doby.

Přitom, protože jsme křesťané, protože jsme my katolíci, pevně věříme a víme, že Bůh vede historii, že Bůh je Pánem světa i historie a každého jevu. A že Bůh má plán zvláště s každou osobou, jak ji provede tímto životem, tímto světem a dovede k věčnému štěstí do nebe, kde už nebudou žádné virózy, žádné pandemie, žádné epidemie, nemoci, žádné utrpení.

Tedy Bůh má plán pro každou osobu. Protože je to pravda, protože my to víme, potom se jako věřící ptáme, jaké je místo tohoto dramatu, tohoto současného strašidla, tohoto současného moru, těchto dramatických událostí – jaké je tedy místo tohoto v Božím plánu? Jaké je místo této pandemie v Božím plánu? Bůh není a nemůže být ani přímo ani nepřímo příčinou tohoto utrpení. On nemůže být nikterak příčina této nemoci, tohoto zla, protože Bůh je všemohoucí, dobrý Otec. 

Přitom Bůh z nějakého důvodu dopouští, že lidstvo  tímto prochází. A nám s omezeným poznáním, s nepatrným poznáním, před tím než jednou dojdeme k Bohu, není možné všechno pochopit.

Jak říká Katechizmus, nám jsou cesty Boží prozřetelnosti často neznámé. Teprve nakonec až skončí naše částečné poznání, až budeme vidět Boha tváří v tvář, pak nám budou jasné všechny věci i poslední důvody zla a tragedií. Katechizmus říká: Budou nám plně známy cesty, kterými i přes dramata, zlo a hřích, Bůh vodil svoje stvoření, ale nyní se ještě ptáme, nebo spíše měli bychom se ptát v tomto enormním množstvím informací, jaké místo v Božím plánu patří všemu tomu, co my teď prožíváme. 

Jaké místo v Božím plánu má Postní doba v roce 2020? Ptáme se proč se toto drama s koronavirem děje a proč ji Bůh dopouští? Proč se děje toto drama s infekcí a ještě jedno drama v našem hlavním městě (Chorvatska) v Záhřebu, který je hlavním městem země, která momentálně předsedá Evropské unii a má určitý symbolický význam v tuto chvíli.

Tedy ještě nevíme spolehlivě a možná se nikdy ani nedozvíme, kdo stojí za objevením se tohoto viru. Přitom, spolehlivě známe jedině, že tyto události přinášejí významné Boží poselství. Nám dobře známá osobnost v těchto posledních týdnech, dr. Alemka Markotić, ředitelka kliniky infekčních nemocí, která je každodenně s námi, ona v jednom svém interview,  svědčí o své víře: "Já ve všem cítím a vidím přítomnost Boha, jeho velikost, jako lékařka i jako vědecká pracovnice." I když není teoložka, ale říká tato žena, kterou každodenně vídáme na obrazovkách, že ve všem vidí Boží přítomnost. To nevidí jenom věřící, ale vidí to i lidé světa. Dokonce i ti se zastavují a ptají se po hlubším smyslu toho co postihlo a šokovalo celý svět. 

Nám dobře známý a oblíbený německý fotbalista, Joakim Low, říká: několik posledních dnů mne povzbudilo k hlubokému zamyšlení. Zdá se mi, že svět prožívá kolektivní katarzi, protože způsob, jakým jsme žili a pracovali v uplynulých letech byl neudržitelný. Byli jsme obrácení k penězům, chamtivosti, moci a co největšímu profitu. Vůbec nás nezajímal hlad ve světě nebo přírodní katastrofy. Teď  čelíme něčemu co postihuje skutečně všechny a konečně jsme pochopili, co je opravdu  důležité v životě. Dále říká, ještě před několika týdny jsme uvažovali o evropském fotbalovém prvenství – o tom jsme uvažovali i my – a teď, když koronavirus paralyzoval svět – už nic není jako dřív, prohlásil tento člověk.

Takže se trochu zamysleme, co je ta pandemie, která zachvátila svět, jaké je její duchovní poselství. Jaké je místo tohoto neštěstí v Božím plánu spasení světa. V plánu Boha lásky, který všechno mění v dobro pro ty, kteří Ho milují.

1)      V nejširším slova smyslu je tato obtížná pandemie jedna veliká, těžká zkouška pro celý svět. Co to znamená. To znamená, že je to něco, co každopádně ve svém životě zažíváme. Přirozeností našeho života je, že lidský život určitá zkouška. To vychází z toho, že jsme svobodné bytosti, že máme dar svobodné vůle a že jsme stvoření. To člověka dělá bytostí, která je zkoušená, protože svoboda nám otevírá ten prostor. Tak tomu je od počátku světa, tedy zkouška je součástí Božího plánu pro každého člověka a celé lidstvo. Být zkoušený je součást a esence toho být člověkem. Esenciální součást našeho lidství. Písmo svaté nám říká: Synu můj, připrav duši svoji na zkoušku, protože to je nevyhnutelná součást lidského života. Tedy tyto události, které zachvátily celý svět jsou ve skutečnosti jedna veliká zkouška pro všechny lidi, celé lidstvo. A co jsou ty zkoušky? Zkouška je ve své podstatě prověrka, výchova... A jak říká Katechizmus: Nikdo, kromě Boha, dokonce ani my sami, nevíme co se v nás skrývá. Zkouška to odkrývá. Stejně tak, zkouška odkrývá i naši ubohost. Odkrývá naše dobré stránky, naše dary odhalují zkoušky, ale odkrývají i naše slabosti, naši bídu. Tak i v této situaci všichni vidíme, že se někteří lidé projevují jako hrdinové  dobra a lásky a někteří lidé ve všech situacích hledají sebe, ve všech situacích jsou vypočítaví a ve všech situacích usilují o profit. A to zkoušky vždy odkrývají. Tedy, takováto zkouška, teď zachvátila celý svět. To si nemyslí jenom teologové a lidé, kteří se zabývají duchovními otázkami, ale i lidé světa. Již jmenovaná doktorka Sršen mluví o okolnostech objevení se tohoto neviditelného nepřítele.  V těžké situaci, která dolehla na svět, cítí, že je to závažná záležitost. Nazývá celou situaci neznámý a neviditelný nepřítel. Německá kancléřka, Angela Merkel, říká: jedná se o doposud neznámou situaci. Od Druhé světové války - ne od sjednocení Německa - se naše země neocitla před tak velkou výzvou, přičemž vše závisí na naší společné aktivitě solidaritě. Tedy je to ohromná veliká zkouška, která dolehla na svět. My, protože jsme lidé, procházíme zkouškou, protože jsme stvoření, jsme omezení a máme svobodu, ta svoboda, nás vždycky uvádí do zkoušky. To samo o sobě není negativní, ale dobré, a ta zkouška je příležitost  pro náš růst a ta veliká zkouška, která dolehla na svět, je veliká příležitost pro růst lidí v dobru, aby z nás byli noví lidé.

2)       Tato pandemie je okamžik pravdy, pro každého člověka, každého věřícího a pro celý svět. Jak říká Písmo svaté, budeme váženi na vahách. Když tehdy král Balthasar, pozval proroka Daniela, aby mu vyložil nápis na zdi – Mene, mene tekel...- tehdy on králi řekl, byl jsi vážen na vahách a byl jsi shledán příliš lehkým. Bůh změřil tvé království a udělal mu konec. A je psáno, že ještě té noci byl král Balthasar zabit. Tak jsme i my v takové zkoušce, v tak velkých zkouškách, které doléhají na svět. To jsou ve skutečnosti okamžiky, kdy budeme vážení. To jsou okamžiky naší pravdy. Co to znamená? Jsou to okamžiky, kdy jsme pozvaní se zastavit a zamyslet na čem to my stavíme svůj život, na čem to stavíme své štěstí? Nakolik je to jisté a na kolik je to trvalé? A je psáno v Písmu svatém, že Ježíš řekl: Moudrý člověk staví dům na skále. Přijde déšť, opřou se větry, přiženou se proudy, opřou se o ten dům, ale on nepadá, protože je postavený na skále. Ale pošetilý člověk vystaví dům na písku, spustí se deště, přiženou přívaly vod, zadují větry, opřou se o ten dům, a on padne, protože je vystavený na písku. A byla z něj veliká zřícenina. Ježíš tady mluví o lidském životě, který může být vystavěný na pomíjejících hodnotách, na klamných hodnotách,  na falešných ideálech, na falešném jednání, na falešných cílech, nebo může být vystavený na Bohu. To je život, který nemůže být ohrožený, jestli je vystavěn na Bohu. To se nevidí, dokud nepřijde nějaké zkouška, dokud nepřijde nějaká vichřice, jak je řečeno v tom podobenství, dokud nepřijde nějaká bouře. Bez bouře, bez zkoušky my nemůžeme otestovat na čem jsme vystavěli život. Teprve, když přijde těžká záležitost, ta ohodnotí náš život. A to je tato situace, okamžik pravdy. Ale rozdíl těchto zkoušek v situacích, kterými my procházíme - mohli bychom říci každodenně - je v tom, že teď je to globální zkouška, globální poselství. Mohli bychom říci: Člověče na kom stavíš život, na kom stavíš život? Teprve, zkouška, teprve bouře, teprve vichřice ukazuje na kom je vystavěn život. Ano, to je zkouška pro věřícího i pro nevěřícího.

Dále,  zkouška, jak jsme před chvilkou připomenuli, nebo tedy tato pandemie, odhaluje ještě lépe, jací jsme to my lidé. Jestli těmi, kteří jsou ochotni heroicky sloužit lásce nebo jsme sobečtí jako obvykle. Když my sami se zastavíme před Bohem i před sebou a vidíme lépe, co je v nás, když přijdou tyto těžké chvíle. Tedy, říká Písmo svaté, vzpomínej na každou svoji cestu, kterou tě Bůh tvůj vedl, aby tě ponížil, zkoušel  a poznal, co je v tvém srdci.  Slyšeli jsme v Božím slově, že Bůh velmi dobře ví, co je v srdci. Ale my sami, když procházíme životem, když se ocitneme v takových situacích - a takovéto situace nejlépe odhalují co v nás je - i my sami poznáváme, co je v nás. Bůh dobře ví, co je v nás, ale my to nevíme. Tyto situace jsou zvláštní dobou určenou k tomu, abychom objevili, kdo jsme.

3)      Zkoušky velmi dobře, tedy i tato zkouška o které my mluvíme, odhaluje naši víru. Odhaluje naši namyšlenost, a vede nás abychom se zastavili a zeptali se například, jaký je plod svatého přijímání v našem životě. Tedy žijeme v životě, kdy nám sv. přijímání (Eucharistie) -veliké většině lidí – je zabráněno. Ale toto je okamžik, který nás vede k tomu, abychom se zeptali, nakolik tolik svatých přijímání a zpovědí, proměnilo náš život? Protože bylo slyšet mnoho výtek, proč nemáme přijímání, a přitom se velmi zřídka slyší, že by někdo uvažoval o velikém daru svatého přijímání a nakolik je přijímání plodné v našem životě. Podle toho kolik jsme přijali svatých přijímání, to už bychom měli být svatí.

Například: Když svatá Faustýna o které víme, že zemřela velmi mladá, ve 33 letech - měla svůj "koronavirus", to byl nádor, který rychle stravoval její mladé tělo a ona umírala - měla problémy s dýcháním a možná podobné symptomy, jako to neštěstí, které teď zachvátilo svět. A přitom, při jedné příležitosti ona vyprávěla, že byla na nemocničním pokoji, kde byla ona a ještě tři sestry, tedy byly tam čtyři. A v sousedním pokoji byla ještě jedna kandidátka (dívka, která se připravovala na noviciát). A kněz přinesl pět svatých přijímání, a v pokoji byly jenom čtyři sestry.  A kněz, když viděl, že donesl pět hostií a jsou tam jen čtyři sestry, dal Faustýně dvě hostie. A potom mu řekly, že je ještě jedna sestra v sousedním pokoji. A on přišel, aby i jí donesl svaté přijímání. Co řekl Ježíš sv. Faustýně, proč se toto stalo? Proč Faustýna dostala dvě Hostie a ta sestra v sousedním pokoji nedostala ani jednu? Jaké je poselství z toho. Nic není náhodné. Faustýna říká: Ježíš mi tehdy řekl: Chodím nerad do toho srdce, proto jsi ty přijala dvě Hostie, protože jsem se vyhýbal příchodu do té duše v sousedním pokoji. Ona se vzpírá mojí milosti. Není mi milé být v takové duši.

A my se máme ptát v těchto chvílích jaká je naše víra, jaký je náš svátostný život, jaké plody přineslo tolik svatých přijímání do našeho života? Tedy nespočet svatokrádežných přijímání je podáno v duchu toho, co jsme právě teď slyšeli. Kolik kněží svatokrádežně přijímalo za celou dobu, kolik věřících svatokrádežně přijímalo za celé ty roky?! To je čas, abychom se ptali i na všechno toto. Tedy před nějakými 90 roky mluvil Ježíš o tom, že mu není milé být v takové duši. Vyhýbal jsem se příchodu do té duše. A představte si situaci, která by nastala, kdyby někdo  zpochybnil disponovanost někoho ke svatému přijímání. Na to se nesmí ani pomyslet! Tedy toto jsou chvíle, kdy se potřebujeme sami zadívat, jaké je naše srdce, do jakého srdce jsme přijali Ježíše. Při jiné příležitosti říká Faustýna, jsem poznala jak Pán nerad přichází ve svatém přijímání do jedné duše. Do toho srdce jde jako do vězení, říká ona, jakoby s bolestí. A kolik je v našem životě takových situací... Co lidé všechno dělají, na co se dívají na displejích a v jakém stavu přistupují ke svatému přijímání. A ani trochu se neptají nakolik jsou disponovaní a v jakém jsou stavu. A tedy toto je čas, kdy se na to můžeme ptát.

V roce 1937, 19. září, Faustyna uvádí co jí Ježíš říká. To je třetí příležitost: Dcero moje, napiš, že mne velmi bolí, když řeholní duše přistupují k přijímání jenom ze zvyku, jako by nerozlišovaly tento pokrm od jiného. V jejich srdcích nenacházím ani víru ani lásku. Z velkou nechutí vstupuji do takových duší. Lépe aby mne nepřijímaly. O jak mnoho je Ježíši duší, kněží, řeholníků, věřících, do jejichž duší přicházíš nerad a o kterých by jsi řekl, že je lépe, abychom Tě nepřijímali, protože v našich srdcích nenacházíš ani víru ani lásku. A teď je taková zkouška, která je v našem krátkém životě zcela ojedinělá, že je nám upírána tato svatá svátost, to je příležitost, abychom se ptali o své lásce k Bohu. Jaké je naše srdce a do jakého srdce přijímáme svaté přijímání.

Především tato pandemie má charakter napomenutí. Abychom se probudili a prohlédli, abychom viděli, že se tento svět velmi vzdálil od Boha. Daleko, příliš  daleko. A že koronavirus není jediný problém tohoto světa. Tento svět má bezpočet problémů. A teď to určitým způsobem kulminovalo, i když mnoho zla ve světě se zastavilo. Například se přestalo chrastit zbraněmi, atomovou válkou a nevím jakým dalším zlem. Jak říkám není koronavirus jediný problém tohoto světa, např. virus sobectví v srdcích věřících i nevěřících, to je všudypřítomný virus v nás. Tento virus je spíše reflex stavu duše na který lidé nereagují. My reagujeme na tělesné problémy, přitom ale, když nám srdce umírá, duše umírá, to nebolí, my nevidíme to strádání, a lidé si to nepřipouštějí.  A přitom v tomto světě je přítomná ta silná, vzrůstající sobeckost, pýcha ve vztahu k Bohu a sobeckost vůči lidem. Sobeckost, hedonizmus, smilstvo, rozvrácenost, stranickost, materializmus,  hříchy proti přirozenosti, vyhledávání požitku za každou cenu. Hledání sebe ve světě. Tedy především je tato pandemie napomenutí, že se tento svět velmi vzdálil od Boha a abychom se probudili a prohlédli. V tomto světě je mnoho násilí, mnoho nenávisti, mnoho válek a neustálá hrozba i třetí světovou válkou. Kolik hladu, chudoby, nespravedlnosti. Není koronavirus jediný problém tohoto světa. 

Bůh tedy dopustil, abychom se probudili a prohlédli. A mnozí členové Církve jsou daleko od Boha, daleko od Boha. Jak mnoho je těch, kteří opustili víru. Zradili víru, zradili Boha. Kolik je věřících, kteří jsou pokřtěni a opustili všechno, jak víru tak Církev a Boha a všechno.  Kolik je kněží, kteří chodí v temnotě, kteří se nestarají, když jejich stádo rozhánějí chamtiví vlci. Jejich kněžský život a životy Bohu zasvěcených začaly být neplodné kvůli nečistotě, hledání požitků, hledání pohodlí a komfortu. Tedy problémy jsou velmi široké. Teď, když přišla ta hrůza, vidíme, že se mnoho Chorvatů vrací domů z různých končin světa kam odešli z důvodů hedonizmu, kde si chtěli snadněji vydělávat peníze, vracejí aby si poctivou prací vydělávali na to nejnutnější. Tedy je to napomenutí, abychom se probudili a viděli.

A dále, je to připomenutí, že smrt se od nás nevzdálila.  Jak my se vzdalujeme od Boha, tak se k nám nebezpečí přibližuje. A smrt od nás neutíká. Smrt je vždycky nablízku. Vidíme, že člověk je nemohoucí, slabý, ohrožený. Máme poznat, že je nám Bůh velice potřebný a že nás miluje. To nám Bůh zvláště odhaluje ve Svatopostní době a volá z kříže. V postní době nám Bůh zvláště odhaluje jak velmi nás On miluje. A to je tedy chvíle, kdy si máme uvědomit, jak jsme se vzdálili, ale smrt je nám stále v patách, je nám blízko a že jsme stále bezmocní, slabí a ohrožení. V těchto dnech se o tom mluvilo a psalo: hroby v Bergama na neznámých místech. Vojáci odvážejí rakve. Tedy hřbitovy v Bergamu už řadu dnů nemohou pojmout rakve obětí... Vojenská vozidla slouží k převážení rakví. Doprava v městě u hřbitova  se zastavila v dlouhé koloně. Důvodem bylo 70 vojenských vozů, které převážejí mrtvá těla z nemocnic do krematoria, kde se pracuje 24 hodin denně. Vidíte, tak to je člověk. Toto neštěstí nás na toto upozorňuje. Toto neštěstí je napomenutí, toho abychom si byli vědomi, že existuje Bůh, který nás nesmírně miluje a který si přeje, abychom došli k Němu.

A na závěr – tato pandemie je jak podnět, tak příležitost pro návrat k Bohu. Tato pandemie je milost. Teď je čas milosti, teď je čas spasení. Čas na modlitbu, na půst, na pokání, na Boží slovo... Tedy všechno o čem mluvím je podnět, abychom se vrátili k Bohu, ale tyto mimořádné podmínky, nám dávají i čas, že to můžeme učinit. Můžeme se zastavit. Tolik lidí je doma. To není příležitost, abychom se nalepili na internet, ale abychom svůj život stavěli jinak. Já myslím, že je to mimořádná milost, veliká milost, abychom se hluboce zadívali na svůj život a měnili ho. K tomu slouží tato a podobné situace.

V jednom Mariinu poselství z knihy Mým předrahým synům, (kněžím)“ jsou uvedena tato slova: „Nastala doba, abyste všichni spěchali do jistého útočiště mého Neposkvrněného Srdce.“ Neztrácejte odvahu. Neztrácejte čas, jestli jste se vzdálili.  Opakujte si ta Mariina slova: Nastal čas, abyste všichni spěchali do jistého útočiště mého Neposkvrněného Srdce! Buďte silní ve víře a důvěře a jak budou přicházet veliké zkoušky tak budete moci stále více zakoušet zvláštním způsobem moji mateřskou přítomnost mezi vámi, abych vám pomohla, abych vás chránila, abych vás vedla... Ta slova předal kněz Don Gobbi, slova Panny Marie. Tedy toto je podivuhodný čas darovaný pro naše úplně zanedbané duše. A mohli bychom říci, že do určité míry, je toto naše první pravé svatopostní období v našem krátkém životě. Postní doba, kterou tato situace trochu přinutila, aby se stala postním obdobím. Ne abychom se neustále plnili nějakým obsahem, ale abychom se zastavili trochu nad vlastním životem. 

Například, v těchto dnech svoje svědectví podal italský lékař, dr. Urban, z Lombardie. Víme, že Itálie je epicentrem této pandemie. Tedy tento 38 letý lékař, mladý člověk, intelektuál, zdůrazňuje, jak se jako lékař, ateista, setkával se svojí omezeností a vyčerpaností v těchto dnech. Vypráví: Jako lidé jsme dosáhli vlastní hranice a nemůžeme dokázat, aby každý den neumíralo stále více lidí. Jsme vyčerpaní, ztratili jsme dvojici kolegů - zemřeli – a ještě další lékaři se nakazili.  A říká tento mladý lékař - tehdy ještě ateista – ani v nejstrašnějších nočních můrách jsem si nepředstavoval, že v životě uvidím a budu prožívat to, co se děje už tři týdny v naší nemocnici.  Ta noční můra probíhá, proud lidí je stále větší a větší. Zpočátku přicházelo několik lidí, pak desítky, pak stovky. My už nejsme lékaři, říká on, ale už jen rozhodujeme, koho přijmout a koho poslat domů, aby zemřel. Ale, říká tento 38 letý nevěřící lékař, před týdnem k nám přišel 75 letý kněz. Byl to laskavý člověk, měl závažné problémy s dýcháním. Měl s sebou Bibli a působivé bylo, že ji četl umírajícím a držel je za ruku, dokud mohl... A okouzloval nás, že přes své komplikace a situaci nás všech se mu dařilo přinést mír o kterém jsme vůbec nedoufali, že bychom ho mohli najít.  A lékař pokračuje dál: po krátké době ten 75 letý kněz zemřel, ale jeho láska obrátila mnohá srdce. Pastýř opravdu odešel k Pánu a brzy ho budeme následovat i my, jak říká tento italský hoch. A co řekl na závěr: Já jsem šťastný, že jsem se vrátil k Bohu obklopen utrpením a smrtí svých bližních. Tyto okolnosti utrpení, pomohly tomuto mladému člověku, intelektuálovi, aby se vrátil k Bohu. A kdoví kolik lidí se k Němu vrátí. Kdoví kolik jich prohlédne. Kdoví kolik se jich probudí... On říká, před nějakými 14 dny moji kolegové a já jsme byli ateisté. Bylo to normální, protože jsme lékaři – v Itálii – naučili jsme se, že věda vylučuje Boží přítomnost. A já se vždycky smál svým rodičům, když šli do kostela. A teď, už 6 dní jsem nebyl doma, nevím, kdy jsem naposledy jedl. Chápu svoji bezcennost na této zemi a přeji si jen do posledního dechu mohl pomáhat lidem.

Tedy vidíme, jak za těchto okolností působí milost. Jak prochází člověkem, který své srdce otevírá Bohu. Uzavřeme tyto úvahy slovy našeho drahého papeže Františka, který vybízí v těchto okolnostech k duchovnímu přijímání, což potřebujeme dělat co nejčastěji během dne.

Ježíši můj, věřím, že jsi skutečně přítomen v Nejsvětější svátosti oltářní. Miluji Tě více než cokoli jiného. Přeji si Tě mít navždy ve své duši. Protože Tě nyní nemohu přijmout ve svátosti,  přijď alespoň v duchovně do mého srdce. Jako by jsi už přišel! Objímám Tě a celý se s Tebou sjednocuji. Nedopusť, abych se někdy od Tebe oddělil. Amen.