Květ u jesliček

(Vánoční zamyšlení fra Marinka Šakoty, medžugorského faráře)

Vzpomínám, že jako dítě jsem se nemohl dočkat, kdy konečně nastane půlnoční mše a Hod Boží vánoční. Nemohu tvrdit, že by jen jesličky ve farním kostele mého rodiště byly důvodem té netrpělivosti a radostného očekávání, ale rozhodně byly na jednom z prvních míst. I když každý rok byly stejné s nepatrnými změnami, stále mne přitahovaly. Obdivoval jsem štíhlé a ozdobené vánoční stromky v oltářním prostoru, kopce a pastviny na kterých pastýři u ohně hlídali ovce, potůček, který tiše bublal, dobrotivé tváře Marie a Josefa, maličkého Ježíška s rozpřaženými ručičkami, anděla nad jeskyní, vola a osla ve chlévě. Se zvědavostí jsem si prohlížel město Jeruzalém, jeho ulice a osvětlené paláce. Provázel jsem Tři krále s dary, kteří se o vánocích drželi dále od jeslí a ve dnech po Hodu Božím vánočním již blíže a potom na Zjevení Páně byli před malým Ježíšem.

Jesličky s velkou fantazií vytvářely řeholní sestry františkánky, které byly na službě ve farnosti. Věděly, že uspořádání jesliček silně působí na děti a že jim může pomoci jako výchovný prostředek v přibližování se duchu vánoc. A jsem si jist, že jsem jesličky v rodném domě stavěl právě proto, že mě uváděly v nadšení jesličky v kostele. Rodiče mi nikdy nemuseli připomínat, že mám postavit jesličky a už vůbec ne mě k tomu nutit. Dělal jsem to s velikou radostí. Plul jsem na křídlech fantazie, chodil jsem na kopce a do lesíků a hledal jsem mech, dříví a kamení různých tvarů, slámu a zelené větvičky.

Když mně jako knězi byla svěřena starost o přípravu na vánoce a o postavení jesliček, nemohl jsem se ani dočkat. První jesličky, které jsem spolu s mladými i dospělými připravoval byly v Rodoču u Mostaru. Práce kolem postavení jesliček v tom místě byla různorodá a zajímavá. Všechny generace se podílely na jejich stavění - děti, mladí, dospělí. Všichni by rádi a s vážností přispívali ke splnění toho úkolu, který dostali. Nejen, že nikomu nic nebylo zatěžko, ale všichni to dělali s velkým uspokojením. Tím způsobem se vytvářelo překrásné společenství ve kterém se děly i zajímavé zážitky na které se nezapomíná.

Tak jednoho roku pršelo. V prostoru tiskárny, kde se jinak v té době slavily mše svaté, starší věřící vytvořili velikou konstrukci pro jesličky. Děti a mladí přinášeli mech a všechno ostatní potřebné. Jediné co jsme ještě neměli hotové byl potok. Měli jsme pumpu a vodu, ale mechanizmus nefungoval. Na naši žádost, aby nám starší, zkušenější pomohli se hned ozval jeden farník. Dva dny prožil v chladu té prostory, namáhal se, aby uvedl do chodu ten potůček, ale zbytečně. Z veliké touhy, aby potok tekl, nás několik trpělivě bdělo při něm, nehledíc na chlad ani na čas, který plynul. I ten farník měl svoje povinnosti, ale nevzdával se. A naší radosti nebylo konce, když se potůček nakonec přece jen rozběhl, a ještě větší radost, když otcové a matky přinášeli svoje dětičky k jesličkám. Byli jsme šťastní, když jsme hleděli do dětských očí, jak pozorují nějaké detaily v jesličkách a prstíky na ně ukazují svým rodičům. Podobné to bylo i ve farnosti Gradniči, která mi byla svěřena po službě v Rodoču. I v té farnosti se do přípravy jesliček zapojovali farníci všeho věku. Děti sbírali mech a starší chodili na kopce pro jehličí. Rozhodli jsme se, že nebudeme kupovat ani kácet jedličky, ale že do kostela postavíme smrčky, které by překážely růstu jiných rostlin. Podnětem k zapsání těchto vzpomínek mi bylo poselství Panny Marie z 20. prosince 1984: "Dnes vás vyzývám, abyste něco skutečného udělali pro Ježíše Krista. Přeji si, aby každá rodina farnosti přinesla jako znamení oddanosti Ježíšovi po jednom květu do dne radosti. Přeji, ať každý člen rodiny má jeden květ u jeslí, aby Ježíš mohl přijít a vidět vaší oddanost Jemu!"

Přiznávám, že jsem se s tímto poselstvím setkával vícekrát, ale nenacházel jsem v něm žádný hlubší význam. Přitom, ale před několika dny, když jsem znovu na toto poselství narazil, bylo to jiné. Pohled se mi zastavil u slova "jesličky". Hned mne napadla myšlenka: samotná skutečnost, že Panna Maria připomíná jesličky mluví o jejich významnosti pro duchovní život. A zejména, když je vidět, že vybízí všechny rodiny z farnosti i všechny členy rodiny - dospělé, mladé i děti - aby se vydali k jeslím.

I pro staré je důležité, aby došli k jesličkám. Je k tomu několik důvodů: kvůli různým starostem a problémům začnou být rodiče příliš vážní, bez radosti a uvolněnosti, a někdy i krutí k dětem. Příchod k jesličkám by jim mohl i pomoci, aby jim srdce změkla, aby byli něžnější. Setkání s jesličkami, a zvláště jestli je budou i stavět ve svém domě, je navrátí do dětství. Pomohou jim, aby se znovu stali dětmi. Aby se v nich narodilo dítě. Kdy už je příležitost, aby se v člověku zrodilo dítě, jestli ne o vánocích? A jestli propustí tuto příležitost, kdy bude ještě další?

(Glasnik Mira, č. 12 / 2017)