Lidé bojují za vlastní práva a nerespektují práva druhých

Fra Anthony Burnside – homilie v Medžugorji 8. 11. 2022

Bratři a sestry, v současné společnosti se tolik mluví o lidských právech. Je tolik hnutí, která spojují lidi bojující za svá práva: právo na život, právo na svobodu slova, práva žen, právo na práci, právo na odpočinek, právo na důchod, právo na svobodu víry atd. To je všechno dobré, dokonce i potřebné. Jenom se někdy zdá, že někteří lidé požadují výlučně jenom vlastní práva. Nejstrašnější příklad je, když některé feministky vyžadují právo na potrat sloganem: Moje tělo, moje práva! Moje tělo, moje rozhodnutí! V tomto případě podporovatelé potratu ignorují právo na život malých nenarozených dětí. V naší Bosně a Hercegovině každý národ, jak chorvatský tak srbský tak bosenský, bojuje za svá práva, která mu patří. Problém je v tom, že každý politik myslí výlučně na svoje území, na svůj lid, ale úplně zapomíná na druhé, ignoruje druhé, kteří nepatří k jeho kraji, jeho národnosti, jeho národu. A právě to je veliký důvod napětí, nedůvěry, nenávisti a dokonce i válek mezi lidmi různých národností a náboženské příslušnosti v Bosně-Hercegovině.

Bratři a sestry, Ježíšovým přikázáním v dnešním evangeliu - abychom konali to, co jsme povinní konat druhým - je nám připomínáno, že když vyžadujeme nějaká práva pro sebe, máme současně i závazek,  ctít stejná práva druhých lidí. Ježíš nás vyzývá, abychom do svého jednání zahrnovali druhé a žádným způsobem je nevylučovali. Ježíš nás vyzývá, abychom rozšiřovali svůj pohled v životě, abychom se přátelili se všemi lidmi a prožívali rozdílnosti jako svobodu, kterou máme ctít a současně i jako výzvu, aby každý sebe měnil, aby tento svět byl lepším místem pro život nás všech.

Bratři a sestry je nám známo z 1. knihy Mojžíšovi, že drahý Bůh stvořil každého člověka sobě podobným. Člověk tedy je obraz Boží. Tudíž každý v sobě nosí stejnou lidskou důstojnost. Ani jeden lidský život není důstojnější než jiný. Starý-mladý, křesťan-muslim, nemocný-zdravý, narozený-nenarozený, Srb-Bosňják-Chorvat, my všichni nosíme v sobě Bohem darovanou lidskou důstojnost. A právě z této důstojnosti obrazu Božího pocházejí neodnímatelná lidská práva každé lidské osoby. A nejzákladnější právo je právo na život! Potom dále právo na práci i odpočinek, právo na vyznání víry, právo na slušnou existenci, jako i řada dalších jiných práv. Všichni vyznáváme, že to jsou naše základní práva a jsme ochotni za ně bojovat a dokonce i zemřít, bude-li potřeba. Jenom nesmíme zapomínat, že tak jako existuje nepopíratelné právo tak existuje i nepopiratelná povinnost respektovat stejná práva i u druhých lidí. Právo a povinnost jsou neoddělitelné jedno od druhého. A právě v tomto spočívá tragedie této současné společnosti. Lidé požadují vlastní práva a nerespektují stejná práva ostatních lidí. Nebo lidé dobře vědí co jim druzí dluží, a nevědí nebo nechtějí vědět co sami dluží druhým lidem.

Bratři a sestry, francouzský lékař MuDr. Jerome Lejeune byl právě člověk, který opravdu miloval svého bližního jako sám sebe.  Uznával svoje práva a ctil je v každém člověku. On, jako nadaný genetik, odhalil přebytečný chromozom, který působí dauwnův syndrom u malých, ještě nenarozených dětí. Dostal největší světovou odměnu za genetiku. Ale především Jerome byl věřící, katolík. Jeho pacienti byli nemocné, nenarozené děti se zvláštními potřebami. On prosil jejich matky, aby je porodily a ne aby je zabily před porodem nebo po porodu! Trpělivě vysvětloval matkám, že každé nenarozené dítě, ať zdravé nebo nemocné, je stvořeno k obrazu Božímu, tedy má právo na život. A Boží vůlí je, aby se narodilo každé dítě, zdravé nebo nemocné, abychom ho tedy přijímali a ctili. Dr. Jerome zachránil více než 8700 hendikepovaných dětí před tím, aby je rodiče neusmrtili před nebo po porodu. On byl zcela oddán mongoloidním dětem. Denně s nimi zdarma trávil hodiny v nemocnicích, pečoval o ně a děti pochopily, že jim je dr. Jerome pravý, upřímný přítel. Skákaly mu kolem krku, objímaly ho a líbaly.

 Papež Jan Pavel II., jeho velký přítel, ho jmenoval prvním prezidentem Akademické akademie pro život. A když dr. Jerome zemřel, veliké množství naříkajících hendikepovaných dětí bylo na pohřební mši. Před třemi tisíci shromážděných lidí jedna malá mongoloidní dívenka vzala spontánně mikrofon z ruky kněze a modlila se: O, Bože, díky Ti za mého doktora Jeroma, protože díky jemu jsem objevila svoji důstojnost. Objevila jsem, že můj život má cenu. A jsem proto šťastná. A jeden mongoloidní chlapec ji následoval a řekl: O, Bože co teď!? Náš doktor Jerome zemřel. Kdo nás teď bude bránit!?

Bratři a sestry, jistě nám toto dnešní evangelium je velikou výzvou, abychom přestali sobecky požadovat jenom vlastní práva v životě. Jsme povinni ctít i práva druhých lidí. Kolik je jen problémů a trápení v našich rodinách, v našich společenstvích, v našem národě, právě proto, že myslíme více na sebe než na ty se kterými žijeme. Všichni, všichni jsme stvořeni k obrazu Božímu! A jako takoví máme všichni stejná práva! A jako úporně požadujeme vlastní právo, jsme povinní ctít stejná práva svého bližního bez ohledu na jeho věk, zdravotní stav, společenské postavení, víru nebo národnost.

Bratři a sestry, skrze pravou, usebranou modlitbu, drahý Bůh změkčuje naše srdce a otevírá naše duchovní oči potřebám každého našeho bližního. A tehdy chápeme, že nejsme my jediní na tomto světě. Nejsme jediní komu je těžko v životě. Každý z nás má rád, když někdo na něj obrátí svoji pozornost, když ho upřímně ctí, když ho brání a když ho má upřímně rád. Tak budeme pomalu sebe dávat na místo druhého člověka a chápat ho, cítit s ním. A pomalu budeme skutečně dělat všem, opravdu všem  – těm nejrůznějším – to co si sami přejeme, aby dělali oni nám!

Bratři a sestry opravdu nastal čas, aby každý z nás vyšel ze svého malého sobeckého světa, abychom rozšířili svůj pohled v životě. Na přímluvu naší Matky, Královny Míru, která shromažďuje lidi ze všech končin světa zde v Medžugorji, konečně ctili práva každého svého bližního, milujíc ho jako sebe samého. Amen.

(přeloženo ze zvukového záznamu)