Matka Maria v medžugorských poselstvích mluví i o rodině

16.05.2023 21:45

/ Zamyšlení fra Ljuba Kurtoviće /

V poselstvích blahoslavené Panny Marie v Medžugorji má ústřední místo také rodina.

Ona na počátku vybízela rodiny ve farnosti, aby se modlily rodinný růženec. V rodině, drahé děti, žijte všichni svatě. V rodině, drahé děti, se snažte o mír, snažte se odpouštět.

Maria sama žila v rodině, žila pro rodinu. Protože, řekl bych, rodina je určitá základní buňka lidská společnosti. A každé zlo chce zničit to, co je člověku nejsvětější, nejdrahocennější. To z čeho vlastně žije. Domov, teplo ze kterého může žít...

To může být jenom rodina, protože v rodině se člověk rodí. V rodině se člověk učí chodit, mluvit, učí se žít. A tak jsou důležité ty naše, řekl bych, primární vztahy, vztahy v rodině. To jsou vztahy s otcem, s matkou, s bratry, sestrami a jestli ty jsou narušené, zraněné, pak jistě to bude člověka provázet po celý život. Proto je nejdůležitější právě rodina, svatost v ní, život, který Bůh vymyslil a stvořil. Manželství a ženskost a mužství. Vždyť sám Bůh vstoupil do rodiny, posvětil rodinu, posvětil lidský život od okamžiku početí do přirozené smrti. A proto je lidský život něčím svatým a něčím drahocenným. Když ztratíme své kořeny, nevíme už kdo jsme. Právě to nám dává rodina – jméno a příjmení, původ a pramen, identitu... Zvláště dnes, kdy je krize základních hodnot, pak víme kdo jsme a proč jsme přišli sem, známe smysl své vlastní existence v životě.

Panna Maria nám svými poselstvími neodhaluje něco nového, neznámého, nýbrž nám odhaluje to co my známe, jenom jsme to zapomněli. Bohužel se stává, že svoji víru žijeme jako nějaký balík, který nosíme na zádech a i ve vlastní rodině můžeme být cizinci. Jestli v ní není teplo, není v ní láska, pak to můžeme hledat na špatných místech a můžeme zabloudit.

Jestli člověk zná svůj domov, pak ví kam se vrátit jako ten Marnotratný syn z evangelia. On ve svém sobectví a velikášství rozhodl, že odejde z vlastního domu, vlastní rodiny, od svého otce. Otec ho k sobě nepřipoutal, ale pouští ho, aby si odešel, ale právě když se toulal a vrazil čelem do zdi, jak se říká, pak si vzpomněl na lásku, kterou měl, ale ztratil, prohrál svoje dědictví, svůj majetek, ale že se stále má kam vrátit.

Tak i my se vždycky máme kam vrátit, protože nás Otec čeká... Ale nejpotřebnější je vždycky ta pozemská rodina, protože v ní získáváme první zkušenosti, v ní se učíme věřit, v ní se učíme žít, milovat, odpouštět. A teprve, když člověk má základy pak teprve může stavět stavbu svého života. Jedině na tom zdravém, skutečném, hodnotném a věčném základě můžeme i my stavět svůj život.

 ( překlad ze zvukového záznamu, Maria Vissione)

 

Zpět