Meditace nad poselstvím z 25. března 2015

Svatopostní odříkání si ve světle milosti

Fra Ivan Dugandžić

Naše svatopostní příprava je výrazně provázena milostí, která přichází od Boha, a člověk se na tom podílí jenom svojí vděčností. Podle theologické definice je milost svobodný a suverenní způsob Božího působení na člověka. A vrchol toho působení je v Kristově drahocenné oběti vlastního života za nás, "za naše hříchy" (1 Kor 15, 3). Proto každá podoba našeho svatopostního odříkání má smysl jenom, když je vykonána s ohledem na Krista a jeho oběť pro nás. To nám jednoznačně připomíná i vstupní mešní modlitba první neděle postní, která zní: "Všemohoucí Bože, ty nám dáváš milost, abychom se čtyřicet dní připravovali na Velikonoce; prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova."

Svatopostní období jako milostiplný čas

I poselství Panny Marie k nám mluví o milostiplné době,vyzývá nás, abychom se více modlili a méně mluvili, a abychom v modlitbě hledali vůli Boží. I když Panna Maria svoji přítomnost mezi námi často nazývá "časem milosti", ten název vícekrát silně využila právě pro svatopostní období a dala Ježíše do centra jako například: "Dnes vás volám k modlitbě srdce. V této době milosti si přeji, aby se každý z vás sjednotil s Ježíšem. Ale bez neustálé modlitby nemůžete pocítit krásu a velikost milosti, kterou vám Bůh nabízí." (25.2.1989)

Vše je milost, vše je dar! To je úsloví na rtech mnohých křesťanů, kteří si ale vůbec nejsou vědomi, co to znamená. Nebo si toho alespoň nejsou dostatečně vědomi. To okřídlené přísloví má věcný základ v Pavlových slovech: "Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?" (1 Kor 4, 7) Ale my to neprožíváme jako Pavel. Jestli je všechno dar od Boha, pak bychom museli být vděční a radostní, a přirozeně poděkovat i svým darem. A jediný náš dar může být děkovná modlitba. Ale Bohužel, my jsme chudí právě, co se týče té děkovné modlitby.

Modlitba, odpověď člověka na dar milosti

Panna Maria bezpočtukrát vyzvala k modlitbě, ale ani jednou tímto způsobem: "Více se modlete a méně povídejte." Jestli povídání omezíme na naše negativní řeči o druhých, na pomlouvání a na odsekávání, tím jsme ještě plně neobjasnili tu výzvu. Není tady ani slovo o tom, aby se zmenšil obsah mluvení na účet modlitby. Je mnohem pravděpodobnější, že se tady jedná o množství samotné modlitby. To jde potom ve stopách Ježíšova upozornění vysloveného jako úvod do modlitby Otče náš: "Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov." (Mt 6, 7) Teprve po tomto upozornění nám Ježíš svěřuje modlitbu Otče náš, která je z největší části oslavou Boha a teprve potom výraz lidských pozemských potřeb. 

Co by to potom mělo znamenat pro naši Svatopostní dobu? Mnozí věřící s hrdostí zdůrazňují kolik se denně pomodlí růženců nebo jak se každodenně zúčastňují mše svaté. Samo o sobě to ještě nestačí. Zůstává otázka jestli jsme tím bližší Bohu a druhému člověku? Jestli je naše modlitba radostným slavením Boha a děkování za jeho dary? Je pro nás modlitba podnětem, abychom napravili svoje vztahy s lidmi? Jsme si vědomi, že je i to, že se můžeme modlit a v Eucharistii oslavovat Boha prvořadě milost? Aby na to upozornil, prohlašuje Klaus Hemmerle kontemplaci za nejdokonalejší podobu modlitby a říká: "Kontemplace nezačíná tím, že my hledíme na Boha, ale vědomím, že on hledí na nás. On se dívá do našeho nitra. Na každou vrásku našeho nitra. A na nás je jenom, abychom se dívali na to, jak On se dívá na nás. Vidět, že jsem jím viděn, vidět, že jedině to je důležité - to je osvobozující průnik do pravdy, která se nebojí vnějšího." Člověk, který tím způsobem pronikl do pravdy, nemá ani potřebu bát se vnějšího a ani pyšnit se vnějším. V centru Ježíšovy velké řeči na hoře je Jeho poučení, jak má jeho učedník dávat milodary, modlit se a postit, aby to nebylo pokrytecké, ale Bohu milé (6, 2-18). A jako úvod do všeho toho Ježíš připomíná novou spravedlnost, která se musí podstatně odlišovat od oné písmoznalců a farizejů (srov. 5, 20). Řekl jim: "Varujte se konat skutky spravedlnosti před lidmi, jim na odiv; jinak nemáte odměnu u svého Otce v nebesích."(Mt 6,1). Důležitější než to kolik se modlíme, postíme a dáváme milodary je, s jakým pocitem to činíme. To je nevyhnutelnou podmínkou k tomu, aby nám Svatopostní období bylo opravdu milostiplným časem, který nás povede blíže k Bohu. 

V modlitbě hledat vůli Boží

Gospina výzva, abychom v modlitbě hledali vůli Boží je logickým pokračováním její předcházející výzvy k modlitbě. Z druhé strany potvrzuje ono, co jsme právě řekli o modlitbě, že ona je především slavením Boha. Invokace v otčenáši "buď vůle Tvá" se svým dodatkem "jako v nebi tak i na zemi" spojuje v jeden celek dvě předcházející výzvy: "posvěť se jméno Tvé" a "přijď království Tvé" a tak uzavírá první část otčenáše. Tím je nejkratším možným způsobem popsáno i Ježíšovo poslání ve světě. On naplnil svoje poslání tak, že lidem dal poznat jméno Otcovo (srov. J 17, 6.26) a tím, že jim ohlašoval Jeho kráovství (srov. Mk 1, 14) naplňujíc ve všem vůli Otcovu (srov. J 6, 39). Když předával učedníkům text otčenáše, zanechával jim Ježíš jako dědictví vše, co s ním začal. Tak je Otče náš více než modlitba. Jako výtah Ježíšova poslání představuje program křesťanského života. Ohlášena je poslední část: "...jako v nebi tak i na zemi". To, co je na nebi již skutečností a co Ježíšovým příchodem začalo již na zemi, to má pokračovat v životě Ježíšových učedníků. Odevzdání se vůli Boží, není žádným odevzdáním se slepému osudu, ale Otci. Každou prosbu v otčenáši je třeba sledovat ve světle jeho počátku, obracení se k Bohu, který je Otec. Jestli se modlící osoba svěřuje Bohu, který je Otec tím, že se vydává Jeho vůli, to je stejné jako když se dítě odevzdává jistotě otcova klína nebo náruče. Ono neví, co konkrétně nastane, ale ví, že je zde jisté.  

Ježíš celým svým životem ukazoval Otce, který miluje člověka a On sám byl připravený i svůj život obětovat za lidskou spásu. Mluvíc o sobě ve třetí osobě, jako o Synu člověka, říká: "Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45) Vycházejíc z toho sv. Pavel v Soluni připomíná svému mladému společenství v čem je vůle Boží: Toto je vůle Boží, vaše posvěcení.(1 Sol 4,3) Bůh nemá s člověkem žádné jiné záměry kromě jeho spásy, a proto je potřeba trvale pracovat na posvěcení vlatního života. Proto i Panna Maria ve svých četných poselstvích zve na cestu svatosti a slibuje svoji přímluvu, jako i tentokrát, když říká: "Já jsem s vámi a s vámi se modlím."

Vůle Boží a vůle člověka

Odevzdávání se vůli Boží mnozí lidé prožívají jako opak lidské svobody. Naopak, jestli vyjdeme z uvedených předpokladů, že je Bůh Otec, který nás miluje a přeje si naši spásu, potom je přijetí jeho vůle vrcholný čin svobodného rozhodnutí člověka. Ten čin, přirozeně, vyžaduje pokoru, čemuž se vzpírá pýcha, která na konec v sobě vždycky skrývá pokušení, být jako Bůh. Pokorný člověk, který z důvěry v Boha přijímá jeho vůli, dovoluje Bohu, aby byl Bůh. Člověk, i když sebe považuje za věřícího, dokud v sobě má nějaké koutky do kterých nechce vpustit Boží světlo a odevzdat se jeho vůli, ten nedovoluje Bohu, aby byl Bohem, ale přetváří ho v nějaké falešné božstvo, v modlu. 

Lidé, kteří nepřijímají Boha a jeho vůli, jsou ochotni svými prostředky druhým lidem vnucovat svoji vůli. A to není vůle připravená na lásku a službu, ale rozhodnost druhé podřídit sobě a vládnout jim. Nejsilnější pocit vlastní moci u člověka, který není uchvácen evangeliem je právě zážitek moci nad druhým člověkem. A je ještě mnohem horší, když člověk ve svém primitivním fanatizmu myslí, že ve jménu Božím může být pánem života a smrti druhých lidí, čehož jsme v poslední době, bohužel, až příliš často svědky. Proto výzva Panny Marie, abychom v modlitbě hledali vůli Boží, ve skutečnosti znamená, abychom se modlili za spásu světa, který ve své bezbožnosti tone stále hlouběji.