Meditace fra Dugandžiće nad poselstvím Panny Marie z 28. září 2015

Ve znamení kříže

(fra Ivan Dugandžič)

Kříž byl odevždy rozpoznatelným znamením křesťanské identity. Jím je v křesťanských zemích označováno doslova všechno. Tyčí se na mnoha kopcích, které se po něm často i nazývají, stojí na náměstích a ulicích mnohých měst. A co víc podle něj i některá města získala své názvy. Kříže na mnohých cestách, připomínají těm, kteří je míjejí Ježíšova slova: Já jsem cesta, pravda a život. (J 14,6).

Kříž zdobí naše kostely, věže a oltáře. On označuje křesťanské hroby a tak je dělá odlišitelnými od druhých, potvrzujíce to, co je v psáno v jedné antifoně Velkého pátku: „V kříži je spása, v kříži je život, v kříži je naděje.“ Byli jsme pokřtěni ve znamení kříže a od té doby to svaté znamení provází celý náš křesťanský život. Jím začíná a končí každá naše modlitba.

Kříž se zejména v nové době stal křesťanům oblíbeným okrasným předmětem. Vyrábí se v nejrůznějších velikostech a provedeních z nejrůznějších materiálů a proto i v nejrůznějších cenách. Najdeme ho na zdích, vitrinách a stolech v křesťanských domech. V menším vydání, ale zato z drahocennějšího materiálu, jsou vyrobené křížky, které se nosí na krku nebo na zápěstí. A právě ty populární okrasné předměty v podobě kříže nastolují otázku, a to závažnou otázku: Udržel si kříž v té své všudypřítomnosti svůj původní význam nebo ho možná i ztratil a proměnil se v něco druhořadého?

Od hrůzy ukřižování k uctívání Ukřižovaného

Ježíš od samotného počátku svého kázání a působení vstoupil do sporu s vůdci svého národa, kteří mu předhazovali, že překračuje Mojžíšův zákon a rouhá se Bohu. Líčí, jak Ježíš v sobotu, kdy byly zakázány veškeré aktivity, uzdravuje člověka s ochrnutou rukou, evangelista Marek to líčení uzavírá: „Nato farizeové vyšli a spolu s herodovci se proti němu domluvili, že ho zabijí.“ (Mk 3, 6) Židovský zákon znal čtyři formy smrtelného trestu: kamenování, upálení, useknutí hlavy a oběšení. Nejčastěji byl udělován trest ukamenováním. Evangelista Jan poznamenává, že se Židé vyprovokovaní Ježíšovým učením vícekrát pokoušeli Ježíše hned na místě kamenovat, ale On jim vždy unikl (J 8, 59; 10, 31-33; 11,8). Proč nakonec přesto ustoupili od kamenování a rozhodli se pro smrt na kříži, kterou tehdy římané užívali pro své politické protivníky a vzbouřence? Proto, že se jim se vzrůstem nenávisti k Němu zdálo být ukřižování přiměřeným trestem.

Nebylo to jen kvůli ukrutnosti toho trestu, ale ještě více proto, že v očích Židů taková smrt znamenala prokletí Boží. A to se zakládalo na jednom předpisu Mojžíšova zákona ve vztahu k těm, kteří kvůli rouhání se Bohu byli odsouzeni na smrt oběšením: „Bude-li nad někým pro hřích vynesen rozsudek smrti, bude-li usmrcen a ty jej pověsíš na kůl, nenecháš jeho mrtvolu na kůlu přes noc, ale bezpodmínečně ho pohřbíš týž den, protože ten, kdo byl pověšen, je zlořečený Bohem.

Zasazujíc se tak vytrvale u Piláta, aby Ježíše odsoudil na smrt ukřižováním, chtěli Židé dosáhnout toho, aby jeho jméno zůstalo navždy poznamenáno tím prokletím Božím. Jeho smrt na kříži měla mít silné poselství: On není žádný Mesiáš, ale naopak prokletí Boží. Právě na to se zaměřuje sv. Pavel, když se obrací ke Galatským, kteří zapomněli na cenu Ježíšovy smrti: „ Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘ (Gal 3,13)

Když to nemáme před očima, nemůžeme si ani představovat, co to znamenalo pro první křesťany, kteří přesto všechno vyznávali, že jsou učedníci Ukřižovaného. Ještě těžší je pro nás chápat, jak od toho potupného znamení nejkrutějšího rozsudku smrti, došlo až k uctívání Ježíšova kříže a slavnosti Povýšení svatého Kříže.

Pavlova teologie kříže

Největší zásluhy za to vše připadají Pavlovi. I když si byl hluboce vědom, že je hlásání „Krista Ukřižovaného pohoršením pro Židy a bláznovstvím pro pohany“ (I Kor 1, 23) ani se nesnažil ten dojem zmírňovat nějakým lidským zdůvodňováním. A co víc, on je přesvědčený, že Kristus dobrovolně zemřel za nás hříšníky (srov. Řím 5, 6.8) pro naše hříchy (1 Kor 15,3), ale Bůh ho vzkřísil „pro naše ospravedlnění“ (Řím 4, 24) a on se tak stal moudrostí Boží, spravedlností a posvěcením a vykoupením“ (viz 1 Kor 1,30).

Všechna ta silná slova jsou podložena v Pavlově životě, který byl ve své první části charakterizován nenávistí a v druhé láskou ke Kristovu kříži. Při setkání se Vzkříšeným Pavlem před Damaškem byl Pavlovi zjeven hluboký význam Kristova kříže. Pochopil, že to byla cena odpušení i jeho bludu kvůli kterému „horlivě pronásledoval Církev Boží a snažil se ji vyhubit“ (Gal 1,13). A ne jen to, takového pronásledovatele Bůh volá, „abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. (1,16)“

Na tu lásku projevenou jemu dokud byl hříšník odpověděl Pavel ne jen nevídanou aktivitou v hlásání evangelia, ale i trvalým růstem v lásce ke Kristu ukřižovanému. To došlo až k všeobecnému ztotožnění s Kristem takže Pavel může říci: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne“(Gal 2, 20) To jeho životní kredo je nejmocněji vyjádřené ve větě: „ Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět“(Gal 6, 14).

Kříž v našem životě

Ten Pavlův zážitek tíhy kříže v tomto světě sdíleli křesťané v tomto století, ale odpovídali na to stejnou láskou k Ukřižovanému. To dobře potvrzuje následující příklad: Archeologové v roce 1856 v Římě ve vykopávkách odhalili kasárna římských vojáků a našli tam znamení kříže vyryté ostrým předmětem do zdi. Před křížem je nakreslen člověk, který se před křížem klečíc modlí. Zarazili se, když viděli, že člověk na kříži má oslí hlavu. Pod tím vším byla vyryta slova: „Alexamen se modlí ke svému Bohu.“ Byla to karikatura křesťanské víry, kterou se pohanští vojáci vysmívali jednomu ze svých řad, který byl křesťan a nezůstal jim dlužen odpověď. O kousek dál na zdi byla slova: „Alexamen navždy věrný“.

Nenávist a láska provázejí kříž od počátku a nikdy ho nepřestanou provázet. Proto Kalvárie a kříž nejsou záležitostí minulosti, ale skutečností světa, která trvá. Všude, kde nenávist převládá nad láskou je přehlížen Bůh a Ježíš je znovu křižován. Kde odpouštění nahradila pomstychtivost, tam se znovu odehrává Velký pátek. A to, co tento svět ještě udržuje nad pádem do propasti jsou slova Ukřižovaného z Kříže: „Otče, odpust jim, protože nevědí co činí.“ (Lk 23, 34)

Tak kříž stojí jako věčné znamení tohoto světa, kříž stojí zatímco svět se svojí moudrostí a silou pomíjí. A z kříže trvale znějí Ježíšova slova: „Kdo chce přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne.“ (Mk 8, 34)

Dnešní svět je plný křížů od nejmenších do největších. Otázka je jen jestli je dostatečně jasně slyšet hlas Ukřižovaného: Pojď a následuj mne! Existuje kříž jako umělecký předmět na kterém je možné dobře vydělat a přitom se vůbec nežije logikou kříže. Existují kříže jako součást domácího inventáře nebo jako ozdoba na krku, a v životě dotyčného člověka neznamenají nic. Svět je plný křesťanů, kteří se mnohokrátdenně pokřižují, ale v jejich jednání se nic nemění.

Opravdu není nejdůležitější jaký kříž mám nebo jestli ho vůbec mám, ale jestli mám rád Ukřižovaného. Jedině tak je možné odolat trvalému pokušení, že dokonce i ve stínu kříže bojujeme o nadvládu nad druhými na místo toho, abychom v jeho jménu byli ochotní nesobecky sloužit, že navzájem na sebe mrkáme s mocnými tohoto světa namísto toho, abychom se podívali na nemocné a ohrožené se kterými se Ježíš výslovně ztotožnil. Jenom v našem jasném postoji ke kříži a Ukřižovanému je možné rozlišovat pravou víru od mlhavé zbožnosti, pravou zbožnost od pověrčivosti a pravou modlitbu od pokusu obchodovat s Bohem.