Meditace fra Dugandžiče nad poselstvím z 25. dubna 2015

Spása a dar míru vzkříšeného Pána

Upozornění Panny Marie, že na naší cestě spásy je naše "duše neklidná, protože je duch slabý a unavený od pozemských věcí" vyzývá k vážnému zamyšlení. Mezi malým počtem slov, která vzkříšený Ježíš určuje svým ustrašeným učedníkům, jsou nejdůležitější jeho slova pozdravu: "Pokoj vám!" A jsou pochopitelná jen ve světle historie spásy a jeho života. Starozákonní věřící je přesvědčený, že je jeho pokoj v Jahve, Bohu smlouvy a věrnosti jemu. (srov. 1 Sam 1, 17). Zapálený tou vírou Gedeon vztyčuje oltář Bohu a nazývá ho Jahve-Mír" (Soudců 6, 24). A žalmista se se stejným zápalem modlí za mír a děkuje za něj. (srov. žalm 122, 6 - 9).

Ale poučen zkušeností o tom, jak je mír trvale ohrožen a jen částečně uskutečnitelný, obrací se žalmista k mesiášské budoucnosti a Božím jménem slibuje plnost míru... (Ž 85, 9). Prorok tu myšlenku míru rozšiřuje na všechny národy (Iz 2, 2-5) dává jí osobní rysy v podobě Mesiáše přinášejícího mír, radostně ohlašujíc jeho narození. (Iz 9, 5). Bez jakéhokoli váhání se může říci, že jsou spása a mír synonima, slova stejného významu pro vztah Boha a člověka podle Bible.

Ježíš důrazně vystupuje v úloze mírotvůrce. On chce usmířit všechny lidi s Bohem i navzájem jedny s druhými, a Židy s pohanskými národy. Rozesílajíc učedníky ve svém jménu, dává jim pokyn: "..." (Lk 10, 5). Šiřitele míru odměňuje zvláštním požehnáním, budou se zvát syny Božími. (Mt 5,9). Všechno to si učedníci jistě připomněli, když se vzkříšený Pán znenadání zjevil mezi nimi a pozdravil je: "Pokoj vám!" A celou tu hlubokou skutečnost historie spásy, které je Ježíš Kristus vrchol a naplnění, shrnul apoštol do věty: "On je ....(Ef 2, 14).

Svět poznamenaný neklidem a strachem

Ježíš učedníkům nevylepšuje pravdu o světě do kterého je posílá. Matouš  zaznamenal  slova …(Mt 10, 16), která jasně vykreslují  těžký osud  učedníků ve světě. Evangelista Jan jako závěr Ježíšových slov na rozloučenou s učedniky  nepřináši slova o nic jemnějši. (J 16,33) Zde je vážné upozornění provázeno velkým povzbuzením. Učedníci jsou upozorněni, že budou mít ve světě „trápení“. V řeckém originálu má to slovo široký význam: utrpení, tíseň, muka, neklid, strach…, tedy uplný opak Ježíšova slibu pokoje, ale proto přichází povzbuzení v podobě pripomenutí  vítězství  jeho vzkríšení.

Napětí mezi Ježíšovým darem pokoje a nepokojem světa charakterizuje historii Církve a světa až dodnes. Ježíšovo vítězství nad světem má zvláštní charakter. To není otevřený triumf nad silami tohoto světa, nýbrž vítězství v bezmocnosti smrti na kříži. V očích mocných tohoto světa to je přirozeně porážka. Přesto je to vítězství , které chápe jenom víra a které je ve víře stále znovu možné. Proto pronásledovatelé křesťanů casto zůstávali zaraženi jistotou a rozhodností svých obětí. V prvních křestanských stoletích to byli bezpočetní mučedníci, jejichž víra byla setbou nových křesťanů, a dnes jsou to ještě početnější oběti nenávisti ke Kristu a Církvi po celém světě.

Není žádným tajemstvím, že je strach dnes všudypřítomný.

Vlivný německý teolog E. Biser ho nazval „základním pocitem naší doby“. Pritom on nemá na mysli chudé lidi někde v Africe nebo v Jižní Americe, kteří bojují s hladem a nevyléčitelnými nemocemi a tak by se odůvodněně mohli bát o svůj život a budoucnost svých dětí. Naopak, on má před očima lidi bohaté Evropy ve které není hlad a zdravotní péče je na vysoké úrovni. Čeho se oni bojí? Psychiatři dnes hovoří o nějakých  350 různých druzích strachu (fobiích), které umějí detailně popsat, ale nemají na ně léky.  Francouzský ateistický myslitel J. P. Sartre tvrdil, že se človek bojí druhého človeka. Přesněji pohledu druhého, který ho může odhalit a ukázat ve špatném světle. Proto on říká: „Peklo, to jsou druzí. Další opět zdůrazňují dnešní spotřební společnost  jako zdroj strachu, společnost, která  v človeku vyvolává tíseň, protože ho nevidí jako osobu se všemi jejími charakteristickymi vlastnostmi, jak dobrými tak špatnými, nýbrž od něj vyžaduje jen stále větší pracovní výkony. Človek v moderní společnosti  je ponížen na úroveň výrobce a spotřebitele. Vydán nemilosrdným zákonům trhu a reklamy. Ale je to dostatečný důvod pro tak velikou nejistotu a strach?

Daleko od Boha, daleko od Míru

Mnozí kladou otázku proč je strach právě dnes tak rozšířen, a lidstvo přitom nikdy nedisponovalo takovým bohatstvím a dokonalými výrobními prostředky jako dnes? Důvod je hlouběji, v člověku samotném. Jeden německý publicista připomenul známé přísloví někdejšiho kancléře O. Bismarcka: „My Němci se bojíme jenom Boha a ničeho jiného na světě.“  Kdyby on sledoval dnešní stav ducha ve své zemi, té větě by dal jinou podobu: „Dnes se už nebojíme Boha, ale bojíme se všeho jiného.“

Neuděláme chybu, když rekneme, že jsou tu právě kořeny dnes tak rozšířeného strachu. Čím více je Bůh vyháněn z lidského života,  tím více se lidé cítí být opuštěnější a bezmocnější.  A to vždy rodí nejistotu a strach. Američané mají zajímavé přísloví, které by mohlo být pravou odpovědí na ten stav: „Na dveře zaklepal strach, otevřela víra, a před dveřmi  nebyl nikdo.“ Jinými slovy, čím se člověk silněji opře o Boha, tím více zužuje prostor strachu. Mela by v nás stale převládat myšlenka, že je náš život stále v Boží ruce, jak ve zdraví tak v nemoci, jak ve štestí tak v neštěstí. Žalmista to dobře znal. Přes zkušenost, že mu protivníci stále kladou lečky a nikomu na něm nezáleží, on se s neochvějnou důvěrou obrací k Bohu: “…(Ž 142, 4-6) Tedy zcela opačně než co kdysi tvrdili odpůrci víry, že je naboženství výplod strachu. Naopak, Bible nás učí, že víra zahání každý nepotřebný strach. Kdybychom si ve vlastních zkouškách byli vědomi Ježíšových slov: "Vzmužte se: Já jsem přemohl svět, jak bychom se snadněji  vyrovnávali se všemi životními obtížemi.

Duch svatý připomíná Ježíšovy sliby

Ježíšovo povzbuzování  učedníků má svoje pevné základy. Bezprostředně před tím jim Ježíš sliboval mocného ochránce v podobě Ducha Svatého, který bude pokračovat v jeho díle: … (J 14, 26-27). Logickou ozvěnou toho Ježíšova slibu je výzva Panny Marie: „Modlete se k Duchu Svatému, aby vás On proměnil a naplnil svojí silou víry a naděje, abyste byli pevní v boji proti zlu.

Mnozí lidé dnes žijí buď v budoucnosti, která je neznámá a proto se jí velmi bojí, nebo ve ztracené minulosti, kterou se stále ještě zatěžují namísto, aby jí odevzdali Bohu ve svátosti smíření a zaměří se na přítomnost na kterou jedině mohou mít vliv. Aby to mohli, musejí v sobě a kolem sebe najít duchovní hodnoty pro které se vyplatí žít. Jestli jeden mladík ríká: „Já v této době nevidím o co by se vyplácelo snažit, já nevidím smysl svého života“, pak to neznamená, že za rok nebude cítit něco jiného, jestli se v této době zaměří na něco dobrého, pozitivního a užitečného. V tom ho může nejlépe osvítit Duch svatý, jestli se odevzdá jeho vedení. Jako kdysi vystrašené učedníky naplnil silou nebojácného vydávání svědectví Vzkríšenému Pánu, tak bude sílit i naši víru a naději v boji proti zlu.

V člověku existuje psychická úoveň spojená s různými pudy, které můžeme nazývat i biologickými pocity: hlad, žízeň, pohlavní pud, různé podoby strachu. Ale existuje i osobní duchovní úroveň s jinými druhy pocitů, které můžeme nazývat cit pro hodnoty: cit lásky, cit náklonosti, cit pro obět. Zatímco ty první mají za úkol zabezpečit prežití našeho já a jsou tak spojené s pocitem požitku, ty další pocity na osobní duchovní úrovni jsou zaměřené k nějakému dalšímu subjektu, k Bohu nebo jinému člověku, v duchu dvojího Ježíšova přikázání lásky. Ty člověka povzbuzují ke snaze o něco dobrého a ušlechtilého, dávajic smysl jeho životu jak v radosti tak v utrpení, což mu pomáhá, aby prekonal každý iracionální existenciální strach.