Meditace fra Ivana Dugandžiče nad březnovým poselstvím

 Postní období je ve vědomí většiny křesťanů spojeno s nějakou formou odříkání a pokání. Zatímco se jedni se zříkají nadměrné konzumace jídla, jiní zkrátí čas, který promrhávají na zábavu a věnují ho modlitbě. Mnohým v postní době prospívá zříci se nějakých zlozvyků, které je provázejí v životě - alkoholu, cigaret, nebo nějaké jiné podoby závislosti. Ti nápaditější najdou způsob, jak nahradit zanedbané příležitosti a dělají dobro druhým. 

Při tom všem je potřeba mnoho úsilí, aby člověk vzdržel a nepodlehl stále přítomnému pokušení, že to všechno nemá žádný smysl. Lidé jsou právem hrdí, když uspějí ve svých ušlechtilých úmyslech. Přesto zůstává velmi důležitá otázka po skutečném smyslu toho všeho. Otázka je tím oprávěnější, že se mnozí potom co se přesvědčili o tom, že je možné se po těch 40 dnů zříci uvedených zlozvyků, po Půstu opět k těm zlozvykům navracejí a považují je za něco zcela normálního. 

Kromě toho je ta otázka nevyhnutelně spojená se smyslem svatopostní zpovědi. Je-li to jen zaběhlé a povrchní uzavření člověkova účtu a dluhu vůči Bohu, aby se hned potom pokračovalo v dělání nových dluhů nebo je to upřímný pokus dát životu hlubší smysl a vykonat rozhodný obrat. Je vůbec možné najít lepší odpověď než je výzva Matky Marie - "Drahé děti! Znovu vás vyzývám: začněte boj proti hříchu jako v prvních dnech, jděte ke zpovědi a rozhodněte se pro svatost. Láska Boží poteče přes vás do světa, mír zavládne ve vašich srdcích a Boží požehnání vás naplní. Já jsem s vámi a před mým Synem Ježíšem se přimlouvám za vás všechny. Děkuji vám, že jste přijaly mou výzvu“ (25.3.2014)

Je zcela logické a v biblickém kontextu je, že každá podoba odříkání má vůj smysl pouze, když představuje formu rozhodného boje proti hříchu. A svatopostní zpověď bude plodná jen když představuje ten boj a současně zahrnuje rozhodnutí pro svatost. To, co považujeme za zlo a hřích neexistuje samo o sobě. Je to pochopitelné pouze jako negace Boha a člověka, zanedbávání lidského povolání ke svatosti. Proto je to i možné překonat jedině návratem k Bohu a přijetím cesty svatosti na kterou Bůh člověka volá. V tom kontextu se s vážností ozývá otázka našeho chápání hříchu, zpovědi a svatosti.

Nejstarší podoba prvokřesťanského Vyznání víry vyjadřuje, že "Ježíš zemřel za naše hříchy" (1 Kor 15, 3). Vycházejíc z toho píše sv. Pavel Římanům, že jsou všichni ospravedlněni darem té milosti, vykoupením Krista Ježíše (viz Řím 3, 24 „jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění"(Řím 4,25). Dále, Pavel křest, jako počátek křesťanského života, považuje za umírání hříchu člověka (viz Řím 6, 2) a získáváním možnosti, aby pokřtěný žil novým životem (6,4).

Ale pouze o jednu kapitolu dále ve stejném listě nás Pavel seznamuje s drsnou skutečností, když říká: " Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá." (Řím 7, 18-20). To křesťanovo přibití mezí spásu, kterou mudaroval Kristus a jejím uskutečňování v životě podstatně náš život poznamenává. Proto jsou Pavlovy listy plné apoštolských napomenutí a rad, jak je potřeba žít, aby se neprohrálo Kristem nám darované vykoupení. Přitom je význačné jeho stálé připomínání křtu, jako začátku křsťanského života, který není jen základ toho života, ale i jeho trvalým závazkem. Křesťan se má chovat tak, jak odpovídá jeho počátkům.

Připomíná členům společenství v Korintu, jak kdysi spolu s druhými pohany vedli zkažený život, a upozorňuje je na to, co se s nimi stalo při křtu: "Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha." (1 Kor 6, 11). To připomínání toho, co se stalo při křtu, dává sílu přesvědčivosti Pavlově upozornění, aby se chránili smilstva, které jim předkládá v podobě otázky: „Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá a jejž máte od Boha? Nepatříte sami sobě." (1 Kor 6, 19).

V listě Efesským je apoštolovo napomínání zahaleno do válečnického roucha, aby bylo co nejpřesvědčivější: "A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci." (Ef 6,10) A pisatel Listu Židům, potom, co jako příklad uvedl četné starozákonní vzory víry, svým čtenářům předhazuje jejich slabou víru: "Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev" (Žid 12, 4). Ta slova neztratila nic ze své aktuálnosti. Protože kdo o sobě může říci, že se pokusil "až do krve odporovat hříchu"?

Hřích a vina

Nedostatečně poučený křesťan je v nebezpečí, že pochopí hřích jako něco co se tu a tam stane v jeho životě a on je za to kdykoli ochotný obviňovat druhé: Já bych to nechtěl, ale druzí mne rozlobili... To bylo jen v hněvu a afektu.

To je jen část rozhovorů, které je často slyšet. Naopak, hřích není něco, co se stalo náhodou nebo vinnou druhých, co by nemělo vážné následky pro mne a můj život. To není jako když náhodou bouchnu hlavou do skleněných dveří, která se rozbijí, ale já mám štěstí, že jsem se nezranil. Není možné jenom říci, že se člověk dopouští hříchu, ale že je hříšník. Svůj sklon k hříchu podědil po prarodičích a trvale ji zvyšuje svými osobními hříchy, které se hromadí. 

S tím je přímo spojený i pocit vinny, kterého se člověk sám nemůže osvobodit. Zvláště je nebezpečné, když se zamění příčina a důsledek. Mnozí lidé si myslí, že pocit viny vychází z neštěstí a utrpení, které na něj v životě dolehlo, a ne obráceně. Právě naopak, neštěstí je obvykle důsledek hříchu a vinny. Vezměme si jen banální příklad dopravní nehody! Kolik lidí, když prožijí autonehodu yačne vyčítat Bohu, že je neuchránil nehody a jejích následků místo, aby se ptali, jestli dostatečně mysleli na vlastní bezpečí a bezpečí druhých v dopravě, jestli respektovali dopravní značky a předpisy o omezní rychlosti? To všechno slouží k tomu, aby byli ochráněni, a oni se rozhodli pro opak. 

Když takto jednali a odmítají uznat svojí vlastní chybu, která z toho vznikla, nedaří se člověku zbavit viny, ale jenom se neúspěšně snaží ji potlačit, což může způsobit i psychické poruchy. Ve svém románu "Náhoda" A. Camus popisuje obhájce Clamansa, který vede neobyčejný život po tom, co odmítl pomoci ženě, která se topila v řece zatím co on procházel po mostě. Prostě utekl místo, aby pomohl. Potom pro něj byly i nejobyčejnější věci neobyčejné, jako by za sebou stále slyšel hlas utopené. Utíká proto z Paříže do Amsterodamu. Ale nic se nemění. Snaží se pomáhat chudým, ale ani to nepomáhá. V podstatě on potřebuje odpuštění vinny, ale on nevěří v Boha. Jeho život se mění v peklo. On si nemůže pomoci. 

Stejně špatné je, když se člověk svoji vinu snaží zaměňovat s osudem. Jemu se to muselo stát. Tak mu to bylo souzeno. Přitom zapomíná na svobodu, kterou mu Bůh dal, a zařazuje osud nad a mimo Boha. Hřích je vždy svobodně zvolený přestupek vůle Boží, a proto i rodí pocit viny. Proto jediné pravé řešení hříchu a viny člověka je v pokorném vyznání a přijetí odpuštění ve svátosti smíření. Moderní psychoanalýza podstaty pojmu "pocit viny" a "komplex viny" se snaží vysvětlit, ale nemůže je vyléčit. Při zpovědi kněz zaručuje člověku, hříšníkovi, že mu Bůh pro Kristovy zásluhy odpustil hříchy, a to jediný způsob osvobozování od pocitu viny. 

Zvolit si svatost

Úspěšně bojovat proti hříchu je možné jen, když má člověk k tomu silný motiv, když ví, proč to činí. Mnozí lidé hřeší, když myslí, že je dostatečné nekonat zlo. Jako by existoval nějaký neutrální prostor mezi dobrem a zlem, kde je možné zůstat nedotčený hříchem, ale jestli se člověk nerozhodne vědomě pro dobro, jestli se nerozhodne vědomě pro Boha, pak se automaticky nachází v prostoru vlivu zla a Zlého ducha a je vystaven jeho působení. 

Proto je potřeba se trvale chránit obnovujíc svoje rozhodnutí pro Boha a dobro. A to znamená vědomě si vybrat cestu svatosti a ze všech sil se snažit na ní vytrvat. A prostředky, kterými se toho dosahuje jsou všem dobře známé: pravidelná modlitba, půst, pravidelný svátostný život, četba písma svatého... My všichni to známe, pamatujeme si i pozitivní zážitky míru a radosti, které naplňovaly naše srdce, když jsme věrně využívali ty prostředky. A pak jsme od toho ustoupili a všechno šlo špatně.

Proto je dobré znovu slyšet Mariinu výzvu: "Ať je vám svatá zpověď první skutek obrácení, a potom, drahé děti, rozhodněte se pro svatost. Ať vaše obrácení a rozhodnutí pro svatost začne dnes, a ne zítra." (25. listopadu 1998)

Jestli je pro mne opravdu zpověď skutkem obrácení, pak se nebudu v boji proti hříchu spoléhat jen na vlastní ušlechtilé zásluhy a slabé síly, ale budu se mocně spoléhat na Boha a od něj si budu vyprošovat sílu ke zdárnému pokračování ve svatosti života.

(Přeloženo z Glasnika Mira č. 4, ročník 9, 2014)