Meditace fra Ivana Dugandžiće nad poselstvím z 25. května 2005

V radosti Ducha svatého

fra Ivan Dugandžić

O prvním společenství Ježíšových učedníků Lukáš říká, že je zdobila radost a prostota srdce (Sk 2, 46). To je plod příchodu slíbeného Ducha Svatého, který jim dává nejen radost, ale i sílu svědectví (srov. J 15, 26). To je začátek Církve, ale i její trvalá vitalita a záruka každé obnovy. Na Vzkříšení tohoto roku bylo ve Francii, kolébce současné evropské bezbožnosti, pokřtěno 4000 dospělých osob. Mnozí v tom vidí znamení naděje. Kromě toho stále větší počet atheistů a agnostiků otázku života a smrti začíná klást v perspektivě věčnosti. Nejznámější z nich je zpochybňovaný spisovatel Michael Houellebecq kvůli kterému se nedávno rozbouřila i chorvatská kulturní veřejnost. Nejdříve byl očekáván v programu Dubrovnických letních her a pak byl náhle vyloučen poté co přišla hrozba pro jeho kritický postoj k islámu.

Ve svém rokánu "Soumission" (Podsouvání) vyjadřuje domněnku, že do roku 2022 radikální islám ovládne Francii. Ale více než to mu dělá starost "upadání velkých křesťanských ideí, křesťanského Západu, únava a vyčerpanost intelektu západní civilizace. letargie, apatie, nuda a nepřítomnost ducha vládnou ve všech oblastech společnosti, která se poddala povrchnímu materializmu a ateizmu."

On se v poslední době a v mnoha interviu zaměřuje na otázky víry. Tak např. v německých novinách "Suddeutsche Zeitung" je psáno: "Osvícenectví vzalo člověku náboženství. A bez náboženství to nejde... Život bez náboženství je prostě přespříliš smutný." Na otázku nemá-li možná záměr obrátit se na křesťanství, odpovídá: "Ano, ale nešlo to." Na otázku jestli přesto svým způsobem není věřící, říká: "Ne, a to je tragické. Stále znovu se o to snažím... Přes všechnu snahu se mi nedaří věřit."

Co je podstatné v křesťanství?

Jako jeden z nejceněnějších nevěřících spisovatelů současnosti, tak precizně stanoví diagnozu chorého světa, a když přiznává vlastní neschopnost, musí to být křesťanům výzvou a podnětem, aby se vážně zamysleli nad svojí úlohou v tomto a takovémto světě. Jestli je tento svět charakterizován "letargií, apatií, nudou a nepřítomností ducha", jsou křesťané povoláni, aby mu přinášeli radostnou naději a tak uskutečňovali poslání, které jim Ježíš určil, aby byli světlem světa a solí země. K tomu nás vyzývá i poslední poselství Panny Marie: I dnes jsem s vámi a s radostí vás všechny vyzývám: modlete se a věřte v sílu modlitby. Otevřte svoje srdce, dítka, aby vás Bůh naplnil svojí láskou a vy budete radost druhým... Já jsem s vámi a modlím se za vás a vaše obrácení, dokud nedáte Boha na první místo."

Tato slova kladou před každého z nás závažné otázky: Jsem si vědom, že víra je milost, kterou nesmím prohrát? Je pro mne Bůh v životě na prvním místě? Začalo moje obrácení? Modlím se a věřím v sílu modlitby? Může se v mém životě poznat radost víry, která je schopná oslovit druhé? Ať by stav současného světa vypadal jakkoli žalostně a komplikovaně, křesťané se nepotřebují bát své úlohy v tomto světě, protože jak říká velmi vážený německý psychiatr a spisovatel M. Lütz: "složitý problém nevyžaduje složité řešení. Je třeba jen dělat více toho co je dobré a co rodí dobré. Jestli se křesťané opět zaměří na podstatné, začnou-li znovu statečně vyznávat svoji víru a dále ji předávat, charitativně pomáhat svému bližnímu, Bohu děkovat a modlit se, tehdy mají na zřeteli to podstatné."

 Modlit se a věřit v sílu modlitby

Jestliže známý psychiatr říká, že je modlitba podstatnou součástí křesťanského života a že jenom ona může uzdravit nemocný svět, pak o tom není třeba pochybovat. Problém je v tom, že mnozí modlící se lidé nejsou přesvědčeni o síle své modlitby a mají pocit nevyslyšenosti. Dobré je vyslechnout co o tom říká známý teolog minulého století K. Rahner, který byl také veliký člověk modlitby, hluboce přesvědčený o tom, že je modlitba vážná věc, a jak často je ta naše slabá a povrchní.

On se k Bohu obrací takto:"Pane, chci s Tebou mluvit o své modlitbě. I když se mi jinak zdá, že příliš málo hledíš na to, co Ti chtějí říci moje modlitby, přesto tentokrát poslouchej moje slova.  Ach, Pane Bože, nedivím se, že moje slova stále ještě padají na zem daleko od Tebe. Ani já často neslyším o co prosím. Moje modlitba je pro mne často jen "úkol", "míra", kterou musím splnit, a jsem šťastný, když to vykonám. A proto jsem v modlitbě se svým "úkolem", namísto, abych byl s Tebou. Ano, to je moje modlitba. Uznávám! Ale, Bože můj, proč se mi skoro vůbec nedaří litovat své modlitby, která jí vlastně není? ...Jestli ty mlčíš, coš to není znamení, že mne neslyšíš? Nebo možná přesto pozorně nasloucháš mým slovům, možná posloucháš celý můj život až dokud se ti zcela neodevzdám, dokud Ti nesvěřím celý svůj život. Nemlčíš-li právě proto, že tiše naslouchajíc posloucháš, dokud opravdu neskončím, abys mi pak řekl svoje slova, slova Tvé věčnosti a konečně v temnotě tohoto světa zakončil monolog ubohého opuštěného člověka, dlouhý jako život sám, světlem slova věčného života, kterou se Ty sám chceš darovat mému srdci?"

Radost Evangelia

Jestli se křesťanství zakládá na Radostné zvěsti a jestli je jeho ústředním obsahem láska k Bohu a člověku, pak se právem může říci, že je radost sestra lásky. A jestli je, podle Bible, Bůh láska, pak není těžké pochopit, že je jenom Bůh zdroj pravé radosti, která v Ježíši Kristu našla svoje nejsilnější potvrzení. A "co my vůbec známe o jeho radosti?" - ptá se známý křesťanský teolog J. B. Metz, připomíná přitom, jak Ježíš, neskrýval svoje slzy, například, nad svým městem, Jeruzalémem nebo nad mrtvým přítelem Lazarem, jako nedusil ani svůj hněv, když propukl kvůli poskvrnění chrámu. "Ale bylo něco", - pokračuje Metz - "co skrýval před všemi lidmi, když vystupoval na horu, aby se modlil. Bylo něco co zakrýval náhlým mlčením, nebo náhlým vyhledáváním samoty. Bylo to něco jedinečného, něco příliš velikého, aby nám to Bůh mohl ukázat. Někdy uvažuji, že to možná byla jeho radost."

Metz nechtěl říci jen, že my opravdu příliš málo známe Ježíše, i když se na něj tak často odvoláváme, ale mnohem více než to. Chtěl říci, že radost současně byla hluboká a intimní skutečnost Ježíšovy osoby. Jestli jsme potvrdili, že láska a radost jsou dvě nerozdělitelné sestry, pak je to třeba prvořadě přenést i na tajemství Nejsvětější Trojice, třech  osob v jedné. Jestli se ty osoby vzájemně nesmírně milují, pak jsou i nesmírně radostné. Proto bylo pro Ježíše potřebné stahnout se do samoty na modlitbu, aby v tom intimním společenství s Otcem v Duchu Svatém zažil okamžiky radosti. Proto i nás Panna Maria "s radostí vyzývá", abychom "se modlili a věřili v sílu modlitby, aby nás Bůh naplnil svojí láskou" a my, abychom tak mohli být "radost druhým".

Jak dnes evangelizovat?

Jestli je křesťanský Bůh radost sama a zdroj veškeré radosti, jestli Ježíš ustanovil Církev a poslal ji, aby světu hlásala Radostnou zvěst spásy, je to možné jen radostným svědectvím. Proto je dnes stále častěji slyšet hlasy, že se nová evangelizace nemůže uskutečnit jenom hlásáním, ať už by bylo jakkoli přesvědčivé. Je třeba vrátit se k praxi prvních křesťanských dob, kdy se víra přenášela mystagologicky, to znamená uváděním do svatých tajemství (mystes = svaté; ago = uvádím). Proto papež Benedikt XVI. ohlašuje význam "zvnitřnění liturgie", to je uvádění do hlubšího prožívání eucharistie v srdcích věřících, aby tak jejich účast na eucharistické slavnosti byla co nejúplnější. Panna Maria si to přeje od samotného počátku. Mnozí její poselství přijali celým srdcem a proto je eucharistická slavnost a klanění Nejsvětější svátosti v centru medžugorské spirituality a tak představuje zdroj radosti, kterou účastníci svým životem dosvědčují druhým.

Ve svém Apoštolském listě Evangelii Gaudium, papež František upozorňuje, co se děje, jestliže křesťan žije bez radostné naděje. "Největší hrozba získává svoji podobu, temný pragmatizmus křesťanského každodenního života ve kterém je zdánlivě všechno vpořádku, ale ve skutečnosti je víra vyčerpána a začíná být omšelá. Šíří se psychologie hrobu, která křesťany pomalu přetváří v musejní mumie. Zklamaní skutečností života, Církví nebo sami sebou, žijí ve stálém pokušení, že se uzavřou v nějaký beznadějný, nasládlý zármutek, který jim jako 'nejdrahocennější démonský eliksír' ovládá srdce. Povolaní, aby nosili světlo a život, oni se dají okouzlit věcmi, které vytvářejí jenom tmu a vnitřní únavu a tak oslabují apoštolskou dynamiku. Z těch důvodů se odvažuji trvat na výzvě: "Nedopouštějme, aby nám vzali radost evangelizace!" (EG 83). Právě to si přeje i Panna Maria ve svém posledním poselství.  

(Glasnik Mira č.6)