Meditace nad poselstvím z 25. října

Svatost života nebo nicota smrti

Fra Ivan Dugandžić

Poselství svátků Všech svatých a Dušiček

Církev má opodstatněné teologické důvody pro to, aby na závěr liturgického roku slavila slavnost Všech svatých a památek věrných zesnulých. Potom co v průběhu roku mnoha slavnostmi slavila tajemství spásy, počínaje Kristovým narozením, přes Jeho utrpení, smrt a vzkříšení až k nanebevstoupení a oslavení u Otce, těmito dvěma slavnostmi Církev svoje věřící uvádí do poslední pravdy lidského života, se skutečností tělesné smrti a s nadějí na pokraji hrobu, a to znamená s otázkou smyslu lidského života obecně. Ty slavnosti nás uvádějí před osudovou otázku: Pro co se rozhodneme: Pro svatost života nebo nicotu smrti?

Na posledních Olympijských hrách v Pekingu, přesněji na ceremoniálu udělování cen vítězům se stalo něco neočekávaného co přitáhlo pozornost médií. Vítěz ve vzpírání, Němec, Matthias Steiner, nazývaný „nejsilnějším člověkem“ na světě, když přijímal zlatou medaili, držel v ruce fotografii svojí před rokem zesnulé manželky, která zahynula při dopravním neštěstí. Na dotaz komu věnuje tuto medaili, odpověděl: „Svojí ženě. Ona je stále se mnou. Já myslím, že i na tomto všem měla svým způsobem podíl ona“.

Na první pohled by se to mohlo nazvat protestem lásky proti smrti, ale vůbec ne protestem z nějakého vzdoru a odporu, ale je to v jádru spontánní a osobitá reakce křesťanské víry v život po smrti a možnosti života po smrti. Zatímco jedni myslí, že stačí prožít poctivý život a žít dlouho, druzí myslí, že člověk končí v prachu země ze kterého je vzat.

Naděj v život po smrti, jako nakonec křesťanská víra obecně, je již několik století pod palbou osvícenectví, které nepočítá s žádným osobním Bohem, který by umožnil život po smrti. A životní filosofie člověka bez Boha zní: Život je krátký, užívejme si dokud žijeme! Všechno má svůj vrchol v tzv. Filosofii absurdnosti. Člověk se musí usmířit s tou absurdností a s ní žít současný okamžik života a neptat se po žádné budoucnosti.

Znamení naděje v beznaději světa

Osobité gesto olympijského vítěze není ojedinělým znamením naděje v dnešním víceméně beznadějném světě. V době rychlých a neočekávaných proměn jsme stále častěji svědky překvapení i v této oblasti. Před několika roky se v Německu objevila kniha z pera Mathiasa Schreibera, novináře známého liberálního časopisu „Der Spiegel“, s názvem „Co po nás zůstane? - O nesmrtelnosti duše“. Překvapující je již to, že kniha s takovým názvem mohla vzniknout v prostředí časopisu, kterému taková témata až do nedávna byla přinejmenším vzdálená. A víc než to, na jeho stránkách byla i zesměšňována. A jeho hlavní redaktor, Rudolf Augstein, v sedmdesátých letech minulého století napsal jednu z nejjedovatějších knih proti Ježíšovi jaké kdy byly napsány.

Že se jedná o náznaky návratu k opuštěným křesťanským pramenům, dosvědčuje již předmluva knihy ve kterém autor uvažuje takto:

„Dávný způsob řeči o věčném životě i o nesmrtelnosti duše ve stále ještě aktuální konkurenci pro nejbláznivější myšlenky má k dispozici špatné karty: Je staromódní a kromě toho dávno odmítnutý. Nebo snad není? To je základní otázka této knihy. Nebe nebo peklo, věčná spása nebo zatracení, vítězství nad smrtí silou víry v existenci nejvyššího, absolutnost bytosti osobního Boha, který od lidí žádá i určitou morálku nebo deprimující všemohoucnost pomíjejícnosti a hrubé právo silnějšího? Ani jediný člověk, který se stará o svoji osobní životní cestu jako i za budoucnost světa se nemůže vyhnout rozhodnutí pro jedno z těch dvou přesvědčení“.

Přibližně ve stejnou dobu, kdy se objevila uváděná kniha se v Münsteru konalo filosoficko-teologické symposium na téma „Společná naděje z druhé strany smrti“. V úvodní přednášce vlivný katolický teolog, Jürgen Werbick, jasně prohlašoval jak na rozdíl od smýšlení existenciální filosofie absurdity, podle které lidský život nemá žádný smysl a svět žádnou budoucnost, je biblická víra plná naděje a touhy: „Věřící žijí v přesvědčení, že svůj život mohou svěřit Bohu. Oni touží po tom, aby byli Bohem přijatí“. Podle toho křesťanské uvažování o eschatologii, o posledních věcech člověka, spočívá v důvěře a odevzdanosti jak v životě tak ve smrti.

Povolaní ke svatosti

Křesťanská naděje stále spočívala v jistotě Božích příslibů ve vztahu k budoucnosti světa i každého jednotlivce, který s vírou přijímá ty sliby. A skutečná křesťanská naděje je vždy „nadějí proti každé naději“, což znamená, že není žádná opora v jakékoli jistotě tohoto světa, ale jedině v Bohu. Když svatý Pavel mluví o Abrahamově víře, říká, že je to víra v Boha, který oživuje mrtvé a z ničeho tvoří bytosti“, a dodává: „On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal ‚otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo.‘(Řím 4, 17).

Tu naději v každé době nejlépe ztělesňují křesťanští světci. Žijíc s pohledem na věčnost oni svým nesobeckým životem nejvíce obohatili současnost a zavázali si svět. Proto Církev na Druhém vatikánském koncilu připomíná všem svým věřícím, že jsou povoláni ke svatosti. „Kristovi následovníci jsou od Boha povolaní, ne pro svoje skutky, ale podle jeho záměru a pro milost; ospravedlněni v Ježíši Kristu, při křtu víry, jsou opravdu učiněni dětmi Božími a dědici Božské přirozenosti a tak jsou proto opravdu posvěceni. Oni tedy, žijíc, musejí s Boží pomocí udržovat a zdokonalovat svatost, kterou přijali.“ (viz LG 40,1)

Jestli Bůh posvěcuje člověka, pak mu dává něco od svojí svatosti. A svatost v Bibli označuje Boží podstatu. A zatím jak Izaiáš ve velebném zjevení vidí jak serafíni volají s nadšením: „Svatý! Svatý! Svatý!“ on bolestně pociťuje svoji hříšnost, kterou mu Bůh odpouští a činí ho svým prorokem (Iz 6, 1-13). Proto je právě pro tohoto proroka Jahve prostě „Svatý Izraele“ (12,6), vysoce vyvýšený nad všechno stvořené. Boží svatost není možné dále definovat. Ta od člověka vyžaduje poklonu, což pro něj současně znamená vlastní posvěcení.

V Novém Zákoně současně Otec Ježíše zjevuje jako svého milovaného Syna (viz Mk 1, 11), a Petr Ho jménem všech učedníků nazývá „svatý Boží“(J 6, 69), přičítá mu svatost, která ve Starém zákoně byla přičítána jenom Jahvemu. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal Otcem mnohých národů‘ podle slova: ‚tak četné bude tvé potomstvo.‘Vycházejíc z Ježíšovy svatosti a posvěcení Duchem ve křtu, učedníci sebe nazývají „svatými“ (srov. 1 Kor 6,2; 2 Kor 13, 12). Zanechávajíc učedníky ve svém jméně ve světě, Ježíš se za ně modlí k Otci: „Posvěť je pravdou“ (J 17, 17). Svatost je tedy v přirozenosti křesťanského povolání a poslání. Ta je potřeba, aby byla rozpoznatelná v křesťanském jednání a chování. Světec je člověk, který si nemůže představit, že by někoho nenáviděl, že by byl bezcitný k cizí bídě, tedy, že by neměl účast na radosti nebo zármutku druhých.

Svatost života a křesťanská naděje

Sílu k takovému životu křesťan může čerpat jenom z naděje, která se sytí pravdou o pomíjejícnosti tohoto světa a příslibem nového Kristova příchodu. Taková naděje představuje samotnou podstatu křesťanství, jeho zaměřenost na budoucnost. Udává tón křesťanské víře a stává se hybnou a proměňující silou současnosti. A všechno to má pramen v Bohu naděje, jak se o něm vyjadřuje Pavel, když vzkazuje Římanům: „Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (Řim 15, 13) On nemluví o nějakém možném pokroku křesťanů v učení nebo poznání a ani v konání zázraků, ale o pokroku v naději. To je pochopitelné, protože jen živá naděje v konečné oslavě může chovat i křesťanskou morálku a křesťanům dodávat sílu k radostné službě světu.

Ve své knize „O naději“ J. Pieper říká, že beznaděj světa se může projevovat dvěma různými způsoby. Jako přehnanost a jako pochybovačnost. Jak jedno tak druhé jsou různé podoby hříchů proti naději. Přehnanost není nic jiného než drsný pokus člověka o naplnění toho, co si Bůh ponechal sám pro sebe a co může být jen předmětem naší naděje. A pochybnost je přehnané zklamání nad neuskutečněním toho co jsme od Boha s nadějí očekávali. To je jinými slovy, zklamaná naděje. Jeden z hlavních představitelů filosofie absurdity v minulém století, A. Camus, o křesťanské naději mluví ironicky: „Naděje a očekávání z některých lidí udělaly blázny“ a vyzýval, aby se stavělo pevně na základech reality, „uvažujme jasně a nedoufejme v nic“. Jsme opravdu pro to stvořeni?

Není div, že hlavní metaforou takové životní filosofie v polovině minulého století byl velmi často Sizof, postava ze známého řeckého mýtu, který neustále valí těžký kámen do kopce až k jeho vrchu v naději, že dosáhne vrcholu, ale vždy, když je na dosah vrcholu, kámen se mu vytrhne z rukou a vrátí se na dno. Tak nesmyslnou práci začne vždy znovu. Poselstvím mýtu je, že je život nesmyslný a že je třeba to přijmout a tak žít. Světci svým životem nejlépe převracejí takovou filosofii. Žijíc z naděje, oni dosáhli plnosti života a v pomíjejícnosti světa zanechali nesmazatelné stopy nepomíjející věčnosti. Proto jsou hodni uctívání a následování. Oni jsou důkazem, že svatost života je možná proto jsou povzbuzením i pro druhé.