Meditace nad poselstvím z 25.11.2014

Být znamením naděje v beznaději světa

Fra Ivan Dugandžić

Není to žádná škodolibá kritika Církve, jakou je často možné slyšet, nýbrž prorocký hlas někoho kdo upřímně soucítí s Církví, kterou vnímá jako svůj duchovní domov. Několik posledních desetiletí se z Církve často ozývají kritické poznámky na adresu politiků, jak nepochopitelně zapomínají na křesťanské kořeny Evropy. Zvláště se vryly do paměti vášnivé diskuse kolem toho má-li být v ústavě Evropské unie uváděn Bůh a křesťanství. Církev v Evropě je právem hrdá na svoji minulost, ale to nestačí. Je třeba se ptát co křesťanství může nabídnout Evropě dnes.

Stav ducha dnešního světa

Když papež František nedávno mluvil v Evropském parlamentu zdůraznil, že je dnešní Evropa „stará, unavená a bez sebedůvěry“ a nenechával žádné pochybnosti o tom, že jsou to důsledky odmítání křesťanské víry a křesťanských hodnot. V duchu otevřeného dialogu i s těmi, kteří zastupují sekulární postoje, on nabídl vizi budoucnosti a zdůrazňoval, že víra pro Evropský kontitnent není jenom dědictvím dvoutisíciletého spojení, ale i základ jejího budoucího sociálního a kulturního rozvoje. To, co přináší křesťanství neohrožuje sekulární státy, ale obohacuje a posiluje společenskou solidatitu.“

Papežova slova nejsou poselstvím jen pro členy Evropského parlamentu, ale především věřícím, kteří mají na srdci budoucnost Církve a evropské společnosti. Na otázku co máme dělat nám odpověď nabízí poslední Mariino poselství: „Modlete se, dítka, abyste pochopily kdo jste a kam máte jít. Buďte nositely radostné zvěsti a lidmi naděje. Buďte láska pro všechny, kteří jsou bez lásky.“ (25. 11. 2014). Ještě jednou se projevuje, že jsou Mariina poselství ne jen teologicky správná a silná, ale i aktuální.

Křesťané – nositelé radostné zvěsti

Křesťanství je založeno na Kristově radostné zvěsti a tak křesťané v každé době a  na každém místě mají být svědky té radosti. To důrazně vyhlásil II. Vatikánský koncil, když mluvil o úloze Církve v lidské společnosti: „Radost a naděje, zármutek a tíseň lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří trpí, jsou radost a naděje, zármutek a tíseň také Kristových učedníků, a tak není opravdu nic lidského, co by nenašlo odezvu v jejich srdcích. (viz GS 1)

Koncil nechápe Církev jako nějaký do sebe uzavřený celek, oddělený od světa. Ona není cíl sama o sobě, ale je poslána do světa. Je stále na cestě a proto stále v procesu obnovy. A obnova je možná jen ve stále novém vyrovnávání se s vlastním posláním a stále novými začátky. Jenom tak Církev může být svátost spásy světa. Zvláště v krizových obdobích, jako je to dnešní, nemůže Církev myslet jenom na vlastní přežití, ale musí být otevřená potřebám a ranám světa.

Z tohoto důvodu je potřeba se stále ptát jak probudit a posilovat víru, naději a lásku, prvořadě ve vlastních řadách a potom i mezi lidmi ke kterým je poslána. Není třeba ani připomínat, že radostnou zvěst není možné hlásat prázdnými a často otřelými frázemi za kterými nestojí radostní hlasatelé. Dnešní křesťan bude přesvědčivý jenom, když celým životem ztělesňuje žár víry, vášnivou touhu po Bohu, pochopení a lásku pro každého člověka. A to je možné, jenom v trvalém spoléhání se na Ježíšova slova: „Hledejte nejdříve království Boží a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33)

Jestli je Bůh opravdu poslední jistotou v životě i ve smrti, potom svědectví o Něm musí vždy a zvláště v takových krizových časech být nejdůležitějším úkolem křesťanů. Proto je potřebné si být vědom svého poslání. A to je možné – jak je uvedeno v poselství – jenom v modlitbě. Jenom je-li v modlitbě spojen s Kristem, ví křesťan, kdo je, a jaké má úkoly v tomto světě na cestě k věčnosti.

Křesťané – lidé naděje

Vyjdeme-li z toho, že naděje a strach jsou dva protiklady, které provázejí lidský život, musíme uznat, že současná doba je mnohem silněji poznamenávána strachem než nadějí. Proč? Jestli je Bůh poslední jistota lidského života, pak je víra v Boha nevyhnutelným předpokladem, aby člověk mohl s nadějí vyhlížet do budoucnosti. Ale budoucnost bez Boha je charakterizována nejistotou a strachem. To nejlépe znají obrácení. Proto jsou nám jejich svědectví drahocenná.

Již připomínaná G. Kuby, která prošla hořkými zkušenostmi života bez Boha říká otevřeně a odvážně: „Strach, deprese, nesmyslnost, vnitřní prázdnota, odcizenost, osamělost, závislost všeho druhu, ztracenost až k rozpolcenosti – to je cena, kterou platí miliony našich bratří a našich sester, protože zapomněli na Boha a dali se svést od těch, kteří chtějí být jako Bůh.“ Člověk naděje se nikdy nevzdává. On vírou zná, že nejsou nepřekonatelné těžkosti, že Bůh těm, kteří ho milují všechno obrací k dobrému. Člověku bez Boha, když sleduje hrozby, které se vznášejí nad dnešním lidstvem, zůstává jenom strach, že se stane něco tragického, čemu není možné se vyhnout.

V takovém světě jsou nesmírně potřební lidé naděje. Papežský Sekretariát pro nekřesťany je pověřen hledáním způsobu jak dnes předávat křesťanské poselství nekřesťanům. Sekretariát vydal dokument pod názvem "Naděje, která je v nás". Krátký přehled křesťanské víry je tu shrnut slovy: "Křesťan je člověk naděje, angažuje se v historickém pořádku, aby se urychlilo uskutečnění té budoucnosti, do které mu Bůh dal nahlédnout ve svém Zjevení. Jeho život je činorodá služba plánu Boží lásky pro lidi a modlitba pro něj je každodenním hledáním toho přislíbeného života: "Přijď království Tvé!" (Naděje, která je v nás, č. 40)

Mocnou památku člověka radostné evangelijní zvěsti a křesťanské naděje zanechal za sebou papež Jan Pavel II.Tak ho zažívali jak věřící tak nevěřící. Ve své knize "Přejít práh naděje" říká sám o sobě: "Papež, svědek Kristův a služebník radostné zvěsti, je proto člověk radosti a naděje, člověk, který výrazně potvrzuje hodnotu života, hodnotu stvoření a naději na budoucí život... Jako každý křesťan i papež si musí být vědom nebezpečí, kterým je vystavován každodenní život člověka ve světě a jeho budoucnost... Ale vědomí toho nebezpečí nerodí žádný pesimizmus, ale povzbuzuje nás, abychom v každém ohledu bojovali za vítězství dobra."

Síla svědectví

Mimořádná biskupská synoda Evropy, konaná roku 1991 v Římě, shrnula svoje závěry v dokumentu nazvaném "Být svědci Kristovy" a snažila se tak připomínat poslání Církve, které je obsaženo ve slovech vzkříšeného Pána k učedníkům: "Budete mými svědky v Jeruzalémě, po celém Judsku, v Samaří a až na konec země." (viz skutky 1, 8) Co to znamená? Do pojmu svědka a svědectví je zahrnut nějaký vztah. Vždy se předpokládá nějaká skupina nebo masa, před kterou je potřeba zaujmout postoj. A čím je ta masa lhostejnější, nedůvěřivější nebo nepřátelštější ve vztahu k radostné zvěsti, tím potřebnější je statečné svědectví křesťanů. Přitom je zvláště důležitá jednota slov a života. 

Obracejíc se k unavené Církvi na konci prvního křesťanského století, svatopisec Listu k Židům připomíná čas statečného vydávání svědectví, což by jim mělo být novým podnětem k tomu, aby vydrželi ve zkouškách: "Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; 

někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna." (Žd 10, 32-35) 

Připravujíc farnost na její poslání vzkazuje Panna Maria, že nikdo se nemá vychvalovat tím, že žije poselství, ale má se starat, aby to bylo vidět na jeho životě: "Vy nepotřebujete mluvit slovy. Vy, drahé děti, potřebujete žít a vydávat svědectví svým žívotem" (z poselství 20. 9. 1985). Tu potřebu, aby se svědčilo životem opakovala Panna Maria v mnoha poselstvích a při různých příležitostech. To je i nejlepší příspěvek Medžugorje Církvi v jejím vydávání svědectví o radosti Evangelia a křesťanské naději v současném světě. (Glasnik Mira, č.12/2014)