Meditace nad poselstvím z 25. července

Bůh a nebo příroda

 / Fra Ivan Dugandžić /

Sporná encyklika

Málokdy ohlášení nějaká papežské encykliky vyvolalo takový všeobecný zájem veřejnosti jako právě zveřejněná encyklika papeže Františka zabývající se tématem ecologie a budoucnosti stvoření. V komentářích, které ji předcházely, bylo možné slyšet a číst různá, nezřídka diametrálně rozporuplná, očekávání. I když je řeč o ohroženosti planety země, která je pro všechny lidi, jak veřící tak nevěřící, společným a jediným životním prostorem, ani zde se nebylo možné vyhnout ideologickému rozdělení současného světa.

Dokonce i věřící ohlášenou encykliku očekávali se smýšenými pocity. Zatímco většina byla přesvědčena, že papež František bude v duchu sv. Františka Asisského od kterého si vypůjčil i jméno i program papežské služby, připomínat osudové spojení Stvořitele a stvoření a v naší době vyzývat k návratu ke Stvořiteli, aby se tak zachovalo i stvoření, byli i takoví, kteří se divili, že se papež zabývá „nezávažnými“ otázkami zelených a často si ho dobírali posměšným názvem „zelený papež“.

Ale mnohem zajímavější bylo sledovat očekávání nevěřících, tedy těch, kteří místo ve Stvořitele věří ve „veliký třesk“ zahalený do omšelého, ale pro ně stále ještě nenahraditelného pláště Darwinovy evoluce. Jestli v té encyklice bude něco čím se zabrání dalšímu znečišťování prostředí, že se zpomalí lidský vliv na nebezpečnou změnu klimatu, bude to vítáno, i kdyby to přicházelo i od papeže. Jen ať není řeč o Bohu a víře!

Taková byla očekávání těch pro které je země i nadále zdrojem neomezeného obohacování, těch, kteří si přisvojují ne jen právo na materiální dobra, která patří všem, ale i na manipulování ne jen živými druhy, ale i životem jako takovým. Moderní člověk, který před dlouhou dobou ve vlastních očích začal být „jako Bůh“ (srov. Zjevení 3,5) nesnáší žádnou řeč o Bohu, který by byl nad ním a který by mu bude říkat co je dobré a co zlé. Protože on sám to vše převzal do vlastních rukou.

Poznání celé pravdy

Už samotný název encykliky papeže Františka „Laudato si“ - „Buď veleben“ odhaluje, že z textů promlouvá papež, věřící člověk, inspirovaný sv. Františkem, který ve stvořeních odhaluje krásu a velikost Stvořitele, a nadšeně je vyzývá, aby spolu s ním oslavovala Boha. Vycházeje z toho, papež přírodu vidí jako „jednu a nedělitelnou knihu“ Boží, připomínaje, jak je do té knihy vepsána všeobecná lidská životní skutečnost: „okolí, život, sexualita, rodina a sociální vztahy“. A nic se nesmí vytrhávat z celku, ani popírat, že je to opravdu Boží kniha, jestli chce člověk žít opravdu v souladu se stvořenou přírodou.

Už tím samotným je nepřímo vyslovené odsouzení všech moderních deviací, počínajících bezohledným využíváním přírodního bohatství, přes hedonistické užívání si života, což se projevuje zejména v sexuální uvolněnosti všeho druhu a nejvíce ohrožuje rodinu jako základní buňku lidské společnosti a zpochybňuje tak i samotnou budoucnost lidského druhu. Věřící tak v encyklice nalezli nový podnět a odvahu v boji za tyto hodnoty.

Na druhé straně ti, kteří si přáli encykliku bez Boha a náboženských témat, zůstali šokováni otevřeností a jasností papežovy řeči vycházející z víry. Oni mu sice přiznávají jasnost a prorockou odvahu se kterou promluvil o dnešních problémech, ale nemohou mu odpustit, že jasně odsoudil všechny „izmy“ od antropocentrizmu přes konzumizmus po hedonizmus a tak ze všeho udělal nějakou „kyselou moralizátorskou kaši“ a ztěžují si, že jim je líto, že to všechno přispělo k tomu, aby ten „ekologický manifest byl místy neztravitelný“ (Daniel Deckers).

V čem je vlasně jejich problém? Zatímco oni z neštěstí tohoto světa obviňují špatnou politiku a politiky, kterým se nedaří mluvit o tom, jak omezovat průmyslový rozvoj a zdroje energie o kterých se jedná, nahradit přijatelným způsobem, papež František mluví o „násilí lidského srdce zraněného hříchem“, promlouvá o tabu tématu sxualizované doby, o hříchu. Jaký hřích, když je všechno relativní a všechno co vyhovuje, dovoleno!? Vlivný německý křesťanský spisovatel Mathias Matussek, papežovu diagnozu komentoval duchaplným a vtipným přirovnáním: „To není výzva ke stavění barikád, ale mnohem více pozvání do zpovědnice.“

Tím Matussek nepřímo vyjádřil největší uznání tomu co se na výzvu a podněty Panny Marie již desetiletí děje v Medugorji a nejnovější poselství svým způsobem potvrzuje i papežovu encykliku i ten komentář: „Bez Boha, dítka, nemáte budoucnost, nemáte naději a spásu, proto odložte zlo a vyberte si dobro“. Mateřsky něžně, ale zcela jasně a vážně! To, jak se člověk chová ke Stvořiteli a ke stvořením má svoji jasnou kvalifikaci, to je vědomě vybrané zlo. Proto takový svět, opravdu nemá ani naději ani budoucnost, a cesta do jisté budoucnosti vede jedině přes obrácení srdce a zpovědnici.

Bůh a bohové

Když se prorok Ezechiel obracel k tirskému králi, který sebe považuje za božstvo, jménem Božím ostře prohlásil: Člověk jsi a ne bůh (Ez 28, 9), ohlásil mu současně, jak padne za oběť svým vrahům, protože sebe ztotožňoval s Bohem. Moderní člověk, odmítajíc Boha, se nejdříve dostal do sporu s jeho stvořeními a potom i se samotným Bohem. Když mluví o Bohu Stvořiteli nebe i země, rostlin a zvířat, jako i všech nebesských těles, biblický svatopisec všem těm stvořením, které pohanské národy uctívaly jako svoje božstva, odejmul tu aureolu a odhalil je jako obyčejné Boží stvoření. Jenom člověku Bůh rezervoval zvláštní místo mezi svým stvořením, když řekl:

Bůh do svých stvoření vložil zákony podle kterých se budou dále rozvíjet, a učinil člověka hospodářem ve svém jménu, neoprávnil ho, aby zpustošil jeho stvoření, nýbrž aby ho chránil. Moderní bezbožný člověk tím, že odmítá uznat Boha Stvořitele, zpustošil a zaneřádil zemi a zaplétá se do nemožných rozporů. Vědci, když odhalí nějaký nový přírodní zákon a podaří se jim vyřešit nějakou hádanku, oslavují sebe a svoji velikost, zapomínají přitom, že někdo dávno umožnil tu zákonitost a odvíjení se života podle ní. Kdyby nebylo zákonodárce, neměli by ani ti největší vědci co odkrývat.

Takovým vědcům, kteří svojí vědu chtějí učinit protiargumentem k víře, jeden současný spisovatel obrazně připomíná situaci světa, který oni spravují: „Nikdo ani největší vědec nemůže s jistotou říci kam nás vede věda. Sedíme ve vlaku, který jede stále rychleji a rychleji, a to trasou na které je bezpočet odboček, které vedou neznámo kam. V lokomotivě nejsou žádní vzdělanci a na odbočkách mohou být sami ďáblové. Největší část lidstva se veze v zadním vagonu a dívá se zpět.“ (Ralph Lepp)

Návrat ke Stvořiteli

Vytlačujíc Boha ze svého života, snižuje moderní člověk i svoji vlastní velikost i velikost spolupracovníků, které má v chránění svěřeného mu Stvoření (Gen 1, 26) a tak se vystavuje nebezpečí, že znovu začne uctívat stvoření, jako svoje božstva. Jeden německý kněz přiznává, že byl i sám zaražen do jaké míry se rozmohlo toto smýšlení. Říká, že jedna žákyně deváté třídy, to znamená patnáctiletá dívka, na hodině náboženství otevřeně přiznala: „Kdybych se opravdu musela jednou rozhodnout zachránit nějakého člověka nebo nějaký les, já bych se rozhodla pro les, protože les se skládá z mnoha stromů, ale člověk je jen jeden.“ (Jorg Sieger)

Člověk se opravdu musí ptát: Což je to možné, že je v očích té mladé dívky člověk tak bezcenný, a stromy cenné? Je tohle plod humanizmu bez Boha, který od Osvícenectví nabízí místo víry v Boha moderní atheistická filosofie? Ještě v době Druhé světové války veliký francouzský theolog Henri de Lubac upozornil na „drama atheistického humanizmu“, předhazujíc přísně jeho tvůrcům: „Není přesné, že se člověku nedaří organizovat život na zemi bez Boha. Pravdou je, že ho bez Boha může organizovat, ale jenom proti člověku samému.“

Svojí nejnovější encyklikou „Laudato si“ chce papež František současné myšlení konfrontovat s biblickým obrazem stvoření a zejména člověka. Nakolik je to potřebné, nám nejlépe odhaluje ne jen stav současné morálky, ale i lidského ducha. Původní problém současného světa není ani v chybných politických tazích ani ve špatných technologiích, ale v lidském srdci „zraněném hříchem“ - jak říká papež František. A řešení je v ochotě poslechnout výzvu Matky: „...zanechte zla a vyberte si dobro!“ (Glanik Mira č.8, 2S015)