Meditace nad poselstvím z 25. června 2015

VÝROČÍ V OVZDUŠÍ ZPOCHYBŇOVÁNÍ

Fra Ivan Dugandžić

Maria v Církvi dnes

Mezi svatyněmi ve kterých se zhromažďuje zbožný lid oslavováním Boha a posilováním své víry, jsou nejpočetnější mariánské svatyně. Bez nich je křesťanská lidová zbožnost nemyslitelná. Na druhou stranu právě ty mariánské svatyně mají bouřlivou historii vzniku bez ohledu na to jestli se zakládá na zjeveních a soukromých viděních nebo na nějakém zázraku, který se stal na přímluvu Panny Marie, většina z nich musela projít fází odporu a zpochybňování, ne jen samotných nevěřících, ale i takzvané oficiální církve. Nejčastěji se jedná o církevně politickou taktiku ve vztahu k modlící se Církvi, která rozpoznává Boží podnět a následuje ho (sensus fidelium). Tuto fázi stále ještě prožívá Medžugorje. V ovzduší nedávné histerie v mediích bylo očekáváno 34. výročí zjevení. To je dobrý důvod, abychom znovu nastolili otázku mariánských míst a jejich úlohy v životě dnešní Církve.

Jeden vlivný německý křesťanský publicista, když byl požádán, aby měl přednášku na to téma, vyznal: „O Ježíšově matce je mnohem těžší něco říci než jsem si myslel. Proč? … Kdokoli chce o ní mluvit je postavený před tajemství... O ní je nám toho málo známo, ale to málo je všechno, a to v dvojím slova smyslu. V Písmu svatém je Ona stále vpozadí, ale když je potřeba s málo gesty něco říci, ona je tu. Nemluví mnoho slov, ale v těch, která říká je toho tolik obsaženo, jako když chce naší době ve které se žije tak rychle a povrchně... dát krátkou podobu božského poselství. Maria je Božský mikročip pro naši dobu...“ (Martin Lohmann)

„Co znamená „Božský mikročip pro naši dobu“? Bez hříchu počatá, milostiplná a na nebi oslavená. Maria je opravdu mikročip Božího plánu s člověkem. Podle jejího vzoru a na její přímluvu potřebuje člověk uskutečňovat svůj návrat k Bohu. Z vůle svého Syna, který ji z kříže svěřil svoji církev (J 19, 26), Maria v Církvi převzala prorockou úlohu. Jako proroci ve Starém zákoně napomínali, povzbuzovali, dodávali odvahu, utěšovali lid Boží a trvale ho vyzývali k obrácení, tak je i Maria přítomná v Církvi, s tím rozdílem, že Ona všemu dává mateřské rysy lásky a něžnosti. To potvrzuje i její poselství ze čtyřiatřicátého výročí zjevení: „Drahé děti! I dnes mi nejvyšší dává milost, že vás mohu mít ráda a volat vás k obrácení“.

Svět bez Boha – svět bez člověka

Dnešní člověk, kromě toho, že žije rychlým a povrchním životem je i velmi zapomnětlivý. Novinky ze včera jsou už dnes staré, protože je potlačuje proud nových událostí rychlého a povrchního života. To vysvětluje tak veliký počet poselství Panny Marie, které jsou pokaždé „krátkou formou Božského poselství“. V těch pouhých několika větách je obsaženo více evangelijní zvěsti než ve většině kázání, která je slyšet v našich kostelích. Po mnoha výzvách k míru a usmíření, následovaly nové výzvy a podněty v nejrůznějších obměnách. To se může jen zdánlivě zdát podivné. Zatímco světoví lídři každodenně, převážně neuspěšně, diskutují o míru a hledají mírová řešení válečných konfliktů a podpisují bezcenné smlouvy, Panna Maria neúnavně shromažďuje lidi modlící se za mír, připomínajíc trvale, že je Bůh jediný zdroj a záruka míru, a že je mír potřeba vymodlit.

Není to jen otázka může-li v tomto světě být mír bez Boha, ale mnohem důležitější: „Je-li bez Boha možné přežití lidstva? Ve světě bez Boha, namísto aby si člověk užíval absolutní svobody, brzy se stává nepřítelem sám sobě, jako by si přál, aby lidský rod co nejdříve zmizel z povrchu země. Na to nedávno velmi vážně upozornil vlivný francouzský filosof, Rémi Brague, odvolávajíce se na G. Flauberta: Odedávna někteří lidé sní o světě, který bude osvobozený od člověka. Nejstarší mně známý důkaz se nachází v jednom mladickém díle Gustava Flauberta, který sní o konci lidstva: „Tehdy bude květ růst a kvést a žádná ruka ho nezlomí. Řeky potečou po loukách zdobených květy. Příroda bude svobodná, bez lidí, kteří jí působí násilí. Ten druh zanikne, protože byl od dětství prokletý.“

Na počátku minulého století podobným způsobem o budoucnosti a osudu lidstva uvažuje i německý spisovatel Alfred Döblin, který jako by viděl počátek naplnění Flaubertova snu: „že za padesát roků bude země vypadat lépe, louky zarostou, zůstane jenom několik domů vystavených starými lidmi, a znovu se objeví divoká zvířata. Země se uklidní, protože zvrácený lidský druh vymizel. Celá země potřebuje odpočinek, od člověka. Člověk je vadný druh... Pro lidský druh není přežití. On se ničí, požírá sám sebe.“

Stále je potřebné obrácení

Na rozdíl od těch temných předpovědí Panna Maria v Medžugorji již 34 roky přesvědčuje, že je mír možný, a že člověk není „prokletý druh“, který musí zmizet z povrchu země, ale byl a zůstal stvořením „k obrazu Božímu“(srov. 1 Moj. 1, 27), jenom si musí začít být vědom své důstojnosti a obnovit ji. Proto vedle její výzvy k míru přichází neoddělitelně i výzva k obrácení, ke změně života, celkové obrácení se k Bohu od kterého vychází mír. A zatímco každý pravý obrácený hrdě svědčí o míru a radosti srdce, těm, kteří výzvu k obrácení nepřijímají i dnes platí slova proroka: „Není míru pro hříšníky! Praví Bůh můj!“ (Iz 57, 21)

Totéž vzkazuje i Panna Maria ve svém posledním poselství: „Dítka, ať Bůh je vaše zítra, ne válka a nepokoj, ne smutek, ale radost a pokoj musí zavládnout v srdci každého člověka, ale bez Boha mír nikdy nenajdete.“ Kdo se v přetvářejícím se taktizování každodenních politických dialogů ještě odváží takto prorocky promluvit o Bohu a člověku? Tady se nejedná o žádnou hrozbu Panny Marie, ale o připomínku bolestné skutečnosti světa bez Boha. A svoji výzvu k návratu k Bohu a k modlitbě provázela Maria mateřským přesvědčováním, že je s námi a že nás má nesmírně ráda.

Zatímco Písmo svaté trvale ohlašuje, že jsou Boží přikázání cestou k míru a štěstí, dnešní člověk nechce slyšet o žádných přikázáních, ale chce být zcela svobodný a autonomní. Boží přikázání jsou chápána jako pozůstatek minulosti, jako nepotřebné břemeno, které spoutává lidskou svobodu. To mluví o celkové neznalosti jak podstaty tak smyslu Božích přikázání. Ona nechtějí omezovat, ale naopak chránit svobodu lidu Božího ke které jej Bůh vyvedl z Egypta, ze země otroctví. Na jejich plnění se váže požehnání a na neplnění, prokletí (5. Moj 30, 1), a člověk má stále svobodu, aby si sám vybíral mezi jedním a druhým.

Izraelští proroci byli svědomí svého národa. Trvale připomínali Boží přikázání, chránili spravedlnost a chudáky, a přísně kárali hříšníky, vyzývali je k obrácení a hrozili Božím trestem. Zřídka byl některý protok tak přímý a přísný jako Jeremiáš. Obracejíc se ke všem od obyčejných lidí až k prorokům a kněžím, on jim Božím jménem předhazuje: „Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není (Jr 6, 14) Aby hned přísnými slovy oznamoval trest zato: „Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin“ (Jr 6, 15)

Modlitbou k míru

Proto Panna Maria znovu připomíná, že jen modlitbou je možné dojít k míru: „Dítka, proto se vraťte k Bohu a modlitbě, aby vaše srdce zpívalo s radostí“. Znovu se setkáváme s Mariiným nejčastějším poselstvím, výzvou k modlitbě. Zcela logicky! Jestli je Bůh jediný zdroj míru a jestli člověk touží po míru, je logické, že ho očekává a žádá od Boha. A modlitba je jediný správný vztah člověka k Bohu. Ona je především uznáním Boží vyvýšenosti a všemohoucnosti, ale současně i výraz důvěry věřícího člověka v Boží dobrotu a jeho lásku k člověku a ke všemu stvoření.

O tom k nám nejlépe promlouvá poutnický žalm (Ž 122). Žalmista došel se skupinou poutníků k cíly své cesty. Stojí v bráně velebného jeruzalémského chrámu, obdivuje jeho krásu, která ho vyzývá, aby oslavoval Jahveho jehož sláva sídlí v chrámě. I když se to odehrává po návratu z babylonského zajetí, tedy v době, kdy Izrael znovu žije ve svobodě a míru, On cítí potřebu přednést Bohu modlitbu o pravý mír a vybízí k té modlitbě i druhé: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj: Kéž v klidu žijí ti, kdo tě milují! Kéž je na tvých valech pokoj, kéž se tvé paláce těší klidu! Pro své bratry, pro své druhy vyhlašuji: „Budiž v tobě pokoj!“ (Ž 122, 6-8)

Ta modlitba vychází z hluboké osobní zkušenosti. Žalmista zažil ve svém osobním životě co znamená pokoj a spása od Boha a vděčně jásá: „Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása. Jen on je má skála, má spása, můj nedobytný hrad, mnou nikdy nic neotřese“ (Ž 62, 2-3). To je místo a úloha Medžugorje v současném světě. Zatímco druzí jen diskutují o míru a vzájemně se obviňují z opaku, zde poutníci nacházejí svůj mír s Bohem, sami se sebou i s druhými lidmi a vnášejí ho do světa. Proto měl pravdu veliký theolog Hans Urs von Balthasar, když řekl, že s ohledem na Medžugorje vidí jenom jeden problém: „Že Medžugorje nebude církví poznáno.“