Meditace nad poselstvím z 25. října 2014

Pomíjejícnost času a touha po věčnosti

Fra Ivan Dugandžić

Často slýcháme nářek, že žijeme v čase relativizmu, v čase zpřevrácených hodnot a pochybných ideálů. A není těžké to odsouhlasit. Pro mnohé současníky jsou čas peníze a je potřeba umět ho za každou cenu zpeněžit. A z toho opět logicky vychází, že jsou peníze a všechno co ony umožňují, ideál, pro který se jedině vyplatí žít. S tím je opět spojeno falešné chápání štěstí. Mít mnoho peněz a moci si dopřát, co obyčejní smrtelníci nemohou, znamená být šťastný, což opět znamená, že je třeba se obrátit k přítomnému okamžiku života a užívat si ho.

Takový pohled na život poskytuje i druhá častá okřídlená fráze, že je nejdůležitější zdraví. Není pochyby, že je zdraví pro každého člověka velmi důležité. Ale znamená to, že je i nejdůležitější ze všeho a že dělá člověka nevyhnutelně šťastným? Kdyby peníze a zdraví byly opravdu zdrojem lidského štěstí, to by logicky znamenalo, že chudí a nemocní by nemohli být šťastní. Ale, je to opravdu tak? Nebo nás o tom ze dne na den jenom lživě přesvědčují reklamy, které oslavují bohatství, mládí, krásu a zdraví a pečlivě zakrývají stárnutí, nemoc a utrpení?

Pravé hodnoty života

Otevřeme-li dobře oči uvidíme, že je více radostných a šťastných lidí mezi chudými a nemocnými než mezi bohatými a zdravými. To jsou oni, kteří pochopili Ježíšova slova: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.” (Mt 6,33)

Od 23. do 26. října se v Medžugorji shromáždilo na pouť 1 380 invalidních osob s jejich rodiči a dobrovolníky. Na závěrečné Eucharistické slavnosti bylo tolik rozezpívané radosti a štěstí, že každý, i náhodně přítomný člověk, tím byl udiven a uchvácen. Ti, kteří sotva ušetřili peníze na tuto pouť a kteří s ohledem na zdraví zůstali ve velké míře ochuzeni, vydávají mocné svědectví o štěstí a radosti, které nejsou z tohoto světa. A to dělá ještě zajímavější a aktuálnější i nejnovější Mariino poselství, které jako by nám všem chtělo pomoci k vystřízlivění a dodat nám odvahu. Upozorňuje nás na krátkost života a obrací nám pohled k věčnosti připomenutím, že je toto milostiplný čas ve kterém si můžeme zasloužit šťastnou věčnost, jestli se obrátíme a zadíváme na životy světců.

Čas a věčnost

Bible má pozitivní vztah ke všem stvořením, protože všehna vycházejí od Stvořitele, který je jediný dobrý a svatý. To vyjadřuje již pisatel 1. knihy Mojžíšovi, když líčení každého jednotlivého dne stvoření zakončuje komentářem: „...a bylo to dobré!“ Svoje dobrá stvoření Bůh svěřuje člověku a ten je užívá správným způsobem, dokud slouží Stvořiteli a nedopouští, aby mu stvoření zaměňovalo Stvořitele. Proto Ježíš rozhodně upozorňuje, že není možné sloužit Bohu i bohatství (srov. Mt 6,24), a že je třeba si hromadit poklad na nebi, kde je pravá vlast člověka (srov. Mt 6,20). A co víc, Ježíš všechno hmotné a pomíjející považuje za falešné bohatství, kterým se přesto může koupit to pravé bohatství na nebi, jestli je rozděleno s chudými a potřebnými (sr. Lk 16, 9).

Totéž platí i pro biblické chápání času. Dlouhý a zdravý život člověk je považován za Boží požehnání a žalmista se v tom duchu zcela pochopitelně obrací k Bohu vroucí modlitbou: „Bože můj, uprostřed mých dnů mě odtud neber!” (Ž 102,25) Současně s vědomím, jak  tyto dny kvapem plynou a v letu odcházíme (srov. Ž 90, 10). To poznání přitom nepřináší pesimistický pohled na život, který rychle pomíjí, protože biblický člověk ví o věčnosti. Tragické je, že mnozí lidé žijí jen pro ten krátký okamžik času a zapomínají na věčnost. Každý požitek pro který lidé žijí si přejí, aby trval věčně, ale čas to nedovoluje, protože je každý okamžik krátký a velmi rychle přechází v minulost. Tak se může říci, že začíná v čase, v podobě spásy nebo záhuby, s ohledem na to, jak se člověk staví k milosti, která je stále darem od Boha. A ta milost je vtělena ve dvojí přikázání lásky k Bohu a k člověku. Jenom to, co člověk učiní  svobodně, v lásce, má věčnou hodnotu.

Milostiplný čas je třeba využít

Bible svědčí o tom, jak Boží hněv, který umí planout kvůli nevěrnosti lidu, vždy přesahuje jeho smilování k lidu. A co více, smilování v sobě vždy nese příslib nové budoucnosti ve které se šíří obzor spásy. Ohlašujíc brzký konec babylonského vyhnanství, líčí prorok tajemného Služebníka Jahveho, který obnoví “smlouvu lidu” a současně bude “ světlo pronárodům” (Iz 42,6). Jemu Bůh skrze proroka slibuje: „Nestačí, abys byl mým služebníkem, který má pozvednout Jákobovy kmeny a přivést zpátky ty z Izraele, kdo byli ušetřeni; dal jsem tě za světlo pronárodům, abys byl spása má do končin země.“ (Iz 49,6) A čas, kdy se to naplní, prorok ohlašuje jako “čas milosti” a “den spásy” (Iz 49,8).

Všechno to přijímá ještě osobitější a pevnější rysy v konečném příslibu Jahveho Pomazaného v prorockých slovech: “Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně. (Iz 61, 1). Příslib po staletí žil tiše pouze ve slovech Písma svatého a v duších těch, kteří to Písmo četli a chápali. A potom nastal okamžik, kdy se stalo skutečností, kdy Ježíš v synagoze v Nazaretu k údivu všech přítomných přečetl prorocká slova, která ohlašují rok milosti Jahveho, aby se hned s nimi ztotožnil. (Lk 4, 14-22).

Novozákonní teologové a mezi nimi zvláště Pavel, vykládají Ježíšův příchod jako milostiplný čas dějin spásy. To je to známé Pavlovo “teď”, které se prvořadě vztahuje na Kristův příchod ve kterém on spatřuje “pravý čas” a “den spásy” (sr. 2 Kor 6,2) a který každému člověku umožňuje počátek nového života skrze křest (1 Kor 6,11). Jestli je opravdu “teď” čas milosti, Pavel opodstatněně, vážně vyzývá svoje věřící: “Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. (Ef 5, 16).

Ty tři úrovně, historická, svátostná a morální, jdou nerozlučně spolu. Kristus svým příchodem umožnil spásu, které člověk přijal skrze křest a musí být trvale dokazovány v každodenním životě. Tak to chápe i Panna Maria, když svůj příchod v mnoha poselstvích označuje jako milostiplný čas vyzývající k obrácení a proměně života.

Světci jako vzor a podnět

Vycházeje z blízkosti Slavnosti všech svatých a všech věrných zesnulých, zdůrazňuje nám Panna Maria světce jako vzory a přímluvce. Sledujíc jejich úspěšný život, my svůj pohled uměrňujeme k věčnosti a vyhýbáme se pokušení nechat se zotročit hmotným a pomíjejícím. Výraz “žízněte po věčnosti” má pevnou oporu v Novém Zákoně. Pavel připomíná svým věřícím v Korintě, že čas je krátký (1 Kor 7, 29) a proto je každá podoba pozemského štěstí omezená a relativní, “protože pomíjí vnější podoba tohoto světa” (srov. 7,30)

Vědomi si této pomíjejícnosti světa, žijí první křesťané pro nové setkání s Ježíšem a proto jejich modlitby končí vzýváním: “Maran atha!”, “Přijď, Pane Ježíši!” (1 Kor 16,22) Toto vědomí potvrzuje I pisatel poslední biblické knihy, když v samotném závěru nejdříve připomíná přísliby vzkříšeného a oslaveného Pána: “Hle, přijdu brzo!” (Zj 22,7), aby jako odpověď přinesl vzývání společenství, která věří těm slovům: “Amen! Přijď, Pane Ježíši!” (22,20)

V dnešní Církvi nezůstalo mnoho z toho novozákonního vědomí o krátkosti času a ještě méně vroucí modlitby o Pánův příchod, proto křesťanský život ztratil přetvářející úlohu soli a kvasu v tomto světě, křesťanství se rozředilo. Proto je dobré slyšet výzvu Matky : “Dítka, buďte si vědomy, že je váš život krátký a pomíjející. Proto, žízněte po věčnosti a připravujte svoje srdce v modlitbě.” (25. října 2014)