Meditace nad poselstvím z Medžugorje z 25. září 2015

Nejistá budoucnost

Fra Ivan Dugandžić

Starost vyvolávající jevy

S blížící se synodou biskupů v Římě na počátku října, která bude jednat o rodině a úkolech, kterým musí čelit, stále více vzrůstá napětí v Církvi. Zatímco jedni chtějí zpomalit reformy, které směřují k liberalizaci dosavadního církevního učení a pastorační praxe ve vztahu k rodině, které podporuje i papež František, jiní opakují, že ty reformy je potřeba ještě zrychlit. Zatímco se na obranu dosavadní praxe ohlašuje kniha, jejímiž autory je jedenáct vlivných kardinálů z celého světa, kterou chtějí ovlivňovat práci Synody, z druhé strany je slyšet hlasy, jak vůbec není potřeba čekat na práci a výsledky Synody, ale maximálně liberalizovat dnešní učení a praxi. Německý kardinál Marx vzkazuje, že oni v Německu Řím nepotřebují.

Vycházejíce z těch těžko smiřitelných rozporů se objektivní pozorovatelé ptají: Může se stále ještě mluvit o „jedné, svaté Katolické Církvi“, která věří ve stejné pravdy, stejná tajemství slaví a se stejným žárem se modlí, stejných morálních hodnot se drží a se stejnou nadějí hledí na svojí budoucnost?

Nedávno jeden vlivný italský novinář upozornil, že by negativní postoj Svatého otce k Medžugorji mohl vyvolat schizma v Církvi. Bylo to vychytralé prohlášení, které se vůbec nezakládá na Medžugorji a jeho spiritualitě. Protože v Medžugorji se shromažďuje a duchovně posiluje modlící se Církev celého světa, která se nezabývá tím co rozděluje a prohlubuje rány, ale tím co spojuje a rány léčí.

Ohrožená jednota Církve

Při pohledu na postavení Církve v mnoha zemích, objevuje se závažná otázka, jestli již roky a desetiletí, nepůsobí tiché, nenápadné schizma, které se stále více prohlubuje? Není to jen otázka času, kdy začne být i horizontální, kdy už nebudou moci být společně ti, kterým je Ježíš jen moudrý učitel a prorok s těmi, kteří v Něm ctí Božího Syna a svého Vykupitele; ti, kteří v eucharistickém chlebě vidí jen znamení, které mizí na závěr slavnosti, s těmi, kteří v něm vidí reálnou přítomnost Pána, kterému se oni klanějí; ti, kteří přijímají zabíjení nenarozeného života s těmi, kteří ho ze všech sil brání. S těmi pro které je manželství muže a ženy jenom jedním s více možných forem společenství s těmi pro které je manželství a rodina svátostným manželstvím posvěcená, jedinou formou společného života.

Není tedy třeba se divit, že se o situaci ve své církvi jeden německý novinář vyjadřuje téměř beznadějnými slovy: „To, co nazývám krizí víry, je zákeřná choroba, která stále více a více podrývá všechny životně důležité orgány nemocného, ale jeho vzhled mění jen málo nebo vůbec ne. Církev trpí vnitřní chorobou, rakovinou. Ta nám nepůsobí žádnou zvláštní bolest, žádné křeče nebo smrtelný strach, ale spíše se projevuje jako vzrůstající apatie ke všemu co je v Bibli zjeveno. A pacient reaguje odpovědí, že nemá žádné vzdorovité postoje, jen malátnost a přizpůsobení se duchu doby.“ (Bernhard Müller)

A před pouhým půlstoletím všechno vypadalo optimisticky. Na Druhém vatikánském koncilu Církev vystupuje s hlubokým přesvědčením, že na její tváři je odlesk Kristova světla, a tak je ona schopna „osvítit všechny lidi hlásáním evangelia celému stvoření“ (LG 1,1). V koncilní Církvi žije hluboké vědomí, že právě pro to živé pouto se svým zakladatelem Kristem je „společenství víry, naděje a lásky“ a On „skrze ni na všechny vylévá pravdu a milost“ (LG 8, 1).

Evangelium nebo duch času?

Dnes, na padesáté výročí ukončení Koncilu, jsme svědky zpochybnění očekávání. Ne jen, že nedošlo k zesílení evangelizace světa a rozkvětu církevního života, ale samotnou Církev zachvátila taková krize, že se už desetiletí mluví o potřebě nové evangelizace v samotné Církvi, aby ona mohla evangelizovat svět. Přitom všechny dosavadní pokusy se podobají přešlapování na místě, což rodí stále nové flustrace a vzájemné obviňování. Analyzujíc takovou situaci, říká vlivný německý psychoterapeut a publicista: „Znám jak konzervativní tak progresivní katolíky. Bez ohledu na dobře známé obsahové rozdíly, je u obou skupin nálada zcela stejná... jenom se naříká... Ty dvě skupiny se sice přou o své otázky, ale formálně se zcela shodují na analýze důvodu toho špatného stavu: špatnou situací v Církvi jsou vinní vždycky ti druzí, zejména ta druhá skupina“ (M. Lütz)

Jak mohlo dojít k takové situaci? Mnozí budou souhlasit, že všechno začalo špatným pochopením Koncilu, který Církev chtěl otevřít a přiblížit světu a evangelium dnešnímu člověku hlásat v nové, pochopitelné podobě. Místo toho nastalo to, na co již sv. Pavel upozorňoval malé křesťanské společenství v tehdy velikém pohanském městě Římě: A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé (Řím. 12,2).

Je třeba upřímně přiznat, že pro mnohé teology a členy Církve bylo důležitější se líbit světu místo, aby svým autentickým křesťanským životem vzbudili zájem světa o krásu evangelia. Tak došlo k tomu na co Pavel upozorňoval, k přizpůsobování se světu a jeho jednání. Zapomínajíc na Kristova slova, že jsou oni „solí země“ a „světlem světa“ (srov. Mt 5, 13), byli křesťané stále v menší míře silou měnící svět, stále více se topili v jeho omylech a neřestech. A důsledky toho jsou tisícovky zavřených kostelů a klášterů, zatímco ty ještě existující jsou víc než poloprázdné.

Mnozí z takové situace mají starost o budoucnost Církve a zapomínají se vážně zabývat její přítomností. Protože jestli ona není v tuto chvíli tím, co pro ní Ježíš plánoval, aby byla, pak otázka její budoucnosti není ani důležitá. Církev není zbožná sekta uzavřená sama do sebe, ale je poslána světu jako prostředek spásy. Jestliže ona ztratila vlastnosti soli a světla, tím neohrozila jenom vlastní budoucnost, ale i budoucnost světa se kterým společně ztratila chuť a ponořila se do temnoty, potom není ani důvod pro další existenci.

Nastal čas modlící se Církve

Papež František nedávno v hovoru před Evropským parlamentem naznačil východisko z té hluboké krize Církve a světa, prohlášením: „ Potřebné pro nás je poselství naděje, která spočívá na jistotě, že je možné potíže proměnit v mocné hybné páky společenství, aby se tak překonal všechen strach, který Evropa – spolu s celým světem – prožívá. To je naděje v Pána, který zlo promění v dobro a mrt v život.“ Naděj v Pána se může rodit jedině v srdcích, která začnou upřímně Pána hledat a s Ním v životě počítat.

Tu naději skoro tři a půl desetiletí do celého světa vysílá Církev, která se v Medžugorji shromažďuje kolem Ježíšovy matky, která podle učení Koncilu na této zemi svítí putujícímu Božímu lidu jako znamení jisté naděje a útěchy, a bude svítit stále dokud nepřijde den Páně (viz LG 68). O Mariině úloze v Církvi mezi východními křesťany zůstala uchována krásná legenda, která vypráví o tom jak duše sv. Ondřeje, po jeho mučednické smrti, přišla do nebe. Je šťastný, když vidí Boha a mnohé světce kolem Něj, ale jeho bratr Petr si všímá, že je Ondřej přesto nějak neklidný a pohledem něco hledá. Proto se ho ptá: „Co ti ještě chybí? Co hledáš?“ Ondřej mu odpovídá: „Nevidím Matku našeho Pána. Kde je?“ Na to mu Petr se smíchem odpovídá: „Ach, Maria je na zemi u svých dětí, aby je chránila. Jenom občas přichází do nebe, aby před trůn Boží přednesla modlitby za lidi na zemi.“

Opravdu, Panna Maria je podle vůle svého Syna stále se svými dětmi, a zvláště, když je jim těžko. Všechna mariánská zjevení se děla v dobách velikých převratů a hlubokých krizí v Církvi a ve světě. V Lurdech chtěla připravit Církev, aby se dobře vyrovnala se zhoubnými následky Francouzské revoluce, pronásledováním Církve a zapíráním víry.

Ve Fatimě se Panna Maria zjevila, aby na úsvitu druhé bezbožné revoluce pronásledované Církvi dala naději, že nakonec bude přesevšechno triumfovat její Neposkvrněné Srdce. Její poselství v Medžugorji zaznívá, když podle myšlení mnohých, již zuří Třetí světová válka, jenom v jiné podobě než ty předcházející.

To potvrzují i nepřehledné kolony uprchlíků a vyhnanců, které došly až k nám. V mnohých to vyvolalo strach o budoucnost. Papež František říká, že strach je třeba zvládnout a být znamením naděje pro budoucnost. Jak? Ve vřavě Druhé světové války zatímco tak mnozí svoji naději vkládali do zbraní a mocných svazků, zůstalo v paměti upozornění věřících: „Jedině modlící se mohou ještě uspět!“ (Reinhold Schneider), upozornění, které bohužel jenom málokdo slyšel a následoval. To je poselství a výzva i z Medžugorje v těchto pro mnohé tísnivých a beznadějných chvílích! Bylo by neodpustitelné, kdyby Církev tu výzvu přeslechla a zůstala k ní hluchá.