MEDŽUGORJE JE SVĚDKEM VZKŘÍŠENÍ V MNOHA LIDSKÝCH ŽIVOTECH

(Myšlenky medžugorského faráře fra Zvonimira Pavićiće, napsáno pro Glasnik Mira)

Lidský život se zdánlivě jeví jako muka a nicota. Člověku se všechna jeho práce někdy zdá být zbytečná. Všechno co ve svém jádru nechová vzkříšení je zbytečné, nicotné a odsouzené ke zkáze. To často frustruje ty, kteří nevěří. Vrhá je to do zoufalství. Nevidí smysl. Dostojevský to tak brilantně i drsně popisuje v jedné svojí knize, kde mluví o sibiřské věznici: Kdyby člověka chtěli pokořit a mučit, stačí jen aby se mu dala práce, která je neužitečná, nesmyslná. Když si člověk začne být vědom, že jeho práce, všechno jeho úsilí a muka nemají žádný smysl, je to pravé utrpení.

Tak vypadá lidský život bez vzkříšení. Je jenom nesmyslné bloudění, práce bez užitku, protože jednou skončí a všechno se rozplyne jako dým. Vzkříšení dává lidskému životu smysl, jestli člověk všechno co dělá, dělá s nadějí na vzkříšení, s vírou, že už dnes žije věčnost, a právě to mu umožňuje Kristovo vzkříšení. To je ve skutečnosti naděje, která uvádí do pohybu všechny křesťany a každé drobnosti dává smysl. Proto jsou křesťané autentičtí a to tehdy, když žijí ze vzkříšení. Autentičtí křesťané bývají nejradostnější lidé a směrují lidstvo k lepšímu zítřku, smysluplnějšímu zítřku.

Mluvit s nevěřícím o svátostech a setkání s živým Bohem by mnoho neřešilo. Člověk má  rád konkrétní viditelné a hmatatelné skutečnosti jako ten apoštol Tomáš, který je jak dvojče každého z nás. Ale, opět by nebylo těžké ukázat sílu vzkříšeného dnes. Zvláště by to nebylo těžké pro nás, kteří jsme v tomto milostiplném čase a na tomto milostiplném místě.

Medžugorje je svědkem vzkříšení mnoha životů. Tak mnozí právě zde povstali k novému životu. Tolik lidí zde poznalo nesmyslnost starého života, spoutaného hříchem, a uviděli smysluplnost života s Kristem a svobodu, kterou On daruje. Proto můžeme svobodně říci, že je Medžugorje místo které svědčí a promlouvá o Kristovu vzkříšení mnohých k novému životu. A to se stalo skrze svátosti. Ve svátosti smíření, v eucharistii získali zkušenost živého Krista – Vzkříšeného – a poznali, že jim jenom On může dát smysl a radost života. Života, který nepomíjí.

Jim síla Kristova vzkříšení, podobně jako prvním učedníkům, zrychlila krok, darovala naději, radost a smysl. Jak je krásné sledovat ty životní příběhy! Vnímat změny, proměny. Sledovat Boha při činnosti. Zatímco jedni i dnes křičí: „Bůh je mrtev“, odpovídá jim tak mnoho obrácených životů, tak mnoho radostných očí a usměvavých tváří, tak veliká dobrota, která nemůže být jen plodem lidské snahy. Ve skutečnosti každý z nás, když žije s nadějí v Kristovo vzkříšení, tomuto světu svědčí, že Bůh je živý. Slova nejsou potřebná. Svědectví podávají životy. To je ta strana Medžugorje, kterou nemůže nic potlačit. Nové životy. Uzdravení těla a ducha. Odpouštění. Mír. Společenství. Všechno, jedno za druhým, jsou plody vzkříšení.

V Medžugorji je socha vzkříšeného Krista kolem které se shromažďuje k modlitbě veliký počet věřících. Kolem ní jsou do kruhu postavená zastavení křížové cesty tak, že se modlící člověk na konci rozjímání muk našeho Spasitele hned ocitne před Vzkříšeným. To je jasné znamení pro každého, že je vzkříšení odpovědí na každé trápení, na každou otázku, na každou pochybnost; že je vzkříšení cílem i naší životní cesty.