Medžugorský farář ke svým farníkům, ale ne jen k nim

Fra Marinko Šakota / výňatky z homílie ze 3.dubna 2016

Ztracení jste a nevíte, co je váš cíl.» Víte, čí jsou to slova? Víte, že toto Panna Maria vzkazuje v poselství z 25. února tohoto roku?

Ale komu? Komu jsou určená tato slova? Nějakým tamtěm? Nebo mně? Tobě? 

Abychom našli ty, kterým jsou určena tato slova, položme si otázku: Jakým směrem se ubírá Medžugorje? Ve směru ve kterém si přeje Panna Maria nebo ve směru ve kterém si přejeme my? Aby toto byla oáza míru, jak si přeje Panna Maria, nebo...?
Vzpomínám si na první dny zjevení, na ty tiché a pracovité lidi, muže a ženy z Medžugorje a Bijakovići, Miletiny, Vionice a Šurmanců a okolních míst, kteří zanechávali své mučivé práce (a myslíte, že se nestarali o svoje rodiny? Že jim bylo jedno, jestli děti budou mít chléb?), přerušovali práci na vinicích a polích s tabákem a pěšky se hrnuli (ne šli ale spěchali!) na růženec a na mši – každý večer! A tak každý den, měsíc po měsíci, z roku na rok. A to chtěli a tomu nás učili a to nám jako dědictví zanechali! A my?

Jsme si vědomi, že jim všechno dlužíme? Jsme si vědomi, že oni se za všechno zasloužili, že oni jsou základ Medžugorje? Ne naše pensiony, hotely, prodejny suvenýrů, restaurace, kavárny, butiky atd., ale jejich mozolnaté ruce, ruce sepjaté i roztažené v modlitbě. To jsou ti, kteří neustoupili před komunistickými hrozbami ani se neohlíželi na druhé, na ty, kteří pracovali v neděli, kteří nechodili na mši  a pod. Jejich vrcholným životním heslem bylo: práce a modlitba, péče o rodinu a péče o obecné dobro a především – poctivost! Poctivost! V jejich životě byl Bůh opravdu na prvním místě. Oni zůstali věrní, vytrvalí a trpěliví – přesevšechno! A na modlitbu a mši chodili a chodili. A zvítězili! A komunistické a materiální nabídky a lákadla nohami zašlapávali! 
Vzpomínám si na ty krásné, rozjasněné tváře našich matek a otců –Medžugorčanů – těch dubů. Z jejich tváří se mohlo číst, jakoby říkali: «Odkud tolik milosti pro můj lid, že Matka míru a Královna vesmíru k nám přichází?! Na kamenité, slzavé a vyschlé hory medžugorské! Tam, kde není ani stříbro ani zlato, ale trnové koruny visí na krku.»

Není kamene na Križevaci na kterém by se růženec nemodlil, na kterém by se „Gospin pláč“ nezpíval, na kterém by se nevolalo k Bohu, a není hrouda medžugorské země, která by nebyla upřímnou modlitbou požehnána.

A dnes? Co z toho vidíme dnes?

Což nevidíme, že neoprávněnými, neschválenými stavbami, které jsou založené jen na vlastních přáních a plánech, stále více zužujeme společný prostor? Společný prostor! Ale komu? Farnímu úřadu? Františkánům? Mně? Ne, vůbec ne! To my nepotřebujeme. Což nezužujeme prostor poutníkovi? A což tím nezužujeme prostor samy sobě? A jaký obraz o Medžugorji rozesíláme do světa tím, že stavíme šestipatrové domy? A co nejblíž ke kostelu, tomu krásnému kostelu, který nosí v srdci tak mnoho poutníků z celého světa. Tomu kostelu jehož nárys si kopírovali a podle něj s hrdostí stavěli ve svých zemích. Tomu kostelu ve kterém Boha a mír tak mnozí nalézají. Tomu kostelu ve kterém a vedle kterého (myslím na zpovědnice) tak mnozí hříšní a obtížení získávají odpuštění. Tomu medžugorskému kostelu ve kterém se tak mnozí uzdravili (jak tělesně tak i duševně), tolik milionů lidí Ježíše do své hrudi přijalo a radostně se ke svým domovům vrátilo.

Ach lidé, lidé! A co by bylo z Medžugorje, kdyby se naši otcové, čestní otcové a matky(!), neodřekli se, neuškubli si od svého, od toho mála co měli, (a měli málo!) a dali – komu? Slyšel jsem na vlastní uši: «Františkánům!» Jak jsme slepí! Ach, jak jsme slepí! No, jakým františkánům?! Cožpak ne poutníkovi? Cožpak ne Medžugorji! Podívejme se na směr, který zvolili naši otcové a matky. Rozhodli se jít ve směru, aby Medžugorje bylo stále více oázou míru, ticha, kde bude moci poutník najít svůj mír, kde se bude moci setkat s Bohem. Co by bylo, kdyby naši otcové šli ve směru ve kterém my dnes Medžugorje vedeme? Ve směru konzumizmu a jenom sobeckých zájmů? Co by bylo z Medžugorje?!!!
Výstavba vysokých objektů v Medžugorji – což tak nedáváme poutníkovi poučení: Poutníku, ty nesmíš vidět Križevac ani Kopec zjevení! To jediné co potřebuješ vidět je můj hotel, penzion. Nesmíš si v pokoji užívat naší chudou, ale překrásnou přírodu Hercegovinské země, poslouchat ptáky a cvrčky, nýbrž jedině hledět na naše betonáře a poslouchat zvuky motorek, aut a míchaček?

Připomínám slova Panny Marie: «Ztratili jste se a nevíte, co je váš cíl.»

Což vystavením velikého plakátu na kterém jsou ukazovány Kravice a koupající se tam lidé, nedáváme poutníkovi jasné poselství, aby se nedíval na Pannu Marii, na sochu Panny Marie, aby se nemodlil, ale aby se díval na něco co je více, co je nad Pannou Marií, co je důležitější než Panna Maria? Což mu tím nenabízíme něco atraktivnějšího než je Medžugorje a něco co není v Medžugorji? Což mu tím neříkáme: Ty, který jsi přišel sem, jdi odtud, jdi na druhé místo! Což to není odvádění poutníkova pohledu od modlitby a od Medžugorja? A to – co je absurdní – tu, kde si poutník myslí, že je srdce Medžugorje! Cožpak Medžugorje není alternativa tomu od čeho poutník utíká? Takových nabídek má nad hlavu! A my mu opět i tady servírujeme totéž. A ještě něco: hřích je, že to nám františkánům vadí! To je hřích!

Panna Maria stále obrací náš pohled k Bohu, k modlitbě, a náš pohled – na co je zaměřen? Jenom na sebe? A na to, jak stále více mít? Na co je obrácený náš pohled na to budeme obracet i pohled poutníků. «Kde je vaše srdce, tam je i váš poklad» říká Ježíš.

Někdy je slyšet jak říkáte: «Vy františkáni jste tady jenom přechodně. Vy odcházíte a my zůstáváme.» Což to není adresováno na mojí adresu, že se říká, jen na nějaký čas? Není to přání někoho?

Co bych chtěl říci o sobě – velmi krátce: kdekoli jsem byl, pracoval jsem srdcem a duší pro svůj národ. Pomáhal mu, aby rostl v každém pohledu. Nešetřil jsem se. I tady to dělám. Od dětí a mladých dále. A budu to dělat ať budu kdekoli.

Jestli jsou tato víše uvedená slova zaměřená na moji adresu, řeknu vám i toto: Vsadili jste na špatnou kartu. Protože já tady zůstanu! V Medžugorji, i kdybych nebyl farářem – to není nejdůležitější. A kdybych i odešel z Medžugorje, zůstanu srdcem v Medžugorji – ať bych byl kdekoli. Protože já jsem dítě Medžugorje. Toto je moje vlast, moje srdce je odedávna tady. Od malička. Z toho návrší na kterém jsem se narodil, jsem se toužebně díval k Medžugorji a ptal jsem se jak vypadá to místo ve kterém se narodila moje babička Mila z rodu Ostojićů. Ona můj pohled často obracela ke kříži na Križevaci a vyprávěla mi o Medžugorji. A na Križevaci jsem byl už před zjeveními. Ten kříž takto vrytý do mých vzpomínek a do mého vědomí, trvale mi v životě připomínal kdo jsem, odkud jsem a komu patřím. V nejtěžších chvílích v životě, v krizích, ten kříž na Šipovci (dřívější název Križevace) byl mi jedinou útěcho a nadějí. Ano, to znamení na mém Križevaci, v mém Medžugorji! A jakmile začala zjevení, o kterých jsem slyšel 26. června 1981, hned jsem dalšího dne, 27. června, došel pěšky do Bijakovići. A tak často den po dni. Moje povolání se zrodilo zde.

A někteří z vás mne kritizujete a chcete, abych odešel. Obviňujete mne, že jsem váš nepřítel. Poslouchejte mne: Nedopustím vám, abyste milovali Medžugorje více než já! Nedopustím! A nikomu neuznám, že miluje Medžugorje více než já! A že zná Medžugorje, jeho duši, jeho poslání, a to co má být, lépe než já! Neuznám!

Jestli vy, Místní společenství Medžugorje, starosta obce Čitluk, vy Medžugorští občané chcete, aby nový most, který byl v pátek vystaven přes Lukoć a stavby, které jsou nelegální, které jsou proti rozhodnutí Rady obce Čitluk – jestli vy si přejete, aby to tak bylo, chcete-li jít tímto směrem anarchie, bezvládí, neschvalování, divoké výstavby, kde si každý dělá podle svého co chce a jak chce, vy jste si ten směr vybrali! Jak vůlí tak mlčením!

Ale ptejte se: směr, který jste si vybrali – k čemu vede? Je k dobru Medžugorje? K uznání Medžugorje?

A připomeňme si postoje a směr našich otců a matek.

Kdy se probudí kritický postoj lidí v Medžugorji? Kdy se přestane jen krčit rameny? Kdy lidé v Medžugorji začnou mít rádi Medžugorje, chránit, bránit Medžugorje? Uchovávat ho jako největší poklad, perlu, kterou nám Panna Maria svěřila. Nebo budou muset druzí chránit Medžugorje před námi?

Nezapomněli jste, co vám Panna Maria řekla: «Já jsem vás vybrala, vás, tuto farnost». A my? Přijali jsme její směr? Kdyby jsme jí přijali, což bychom stále, ať děláme cokoli, neměli jedno ucho obrácené k Ní, abychom slyšeli co Ona myslí? A ne jen, co my ve své hlavě splétáme. A ne jednat stejně jako ti nečestní a nenasytní!

Místo, aby kolem farního úřadu bylo co nejvíce ticha, co nejméně dopravy, což my tím směrem, který jsme zvolili, si nepřejeme, aby bylo co nejvíce dopravy, co nejvíce hluku a co nejméně ticha kolem kostela, toho nejdůležitějšího, ústředního místa, toho zřídla ze kterého vyvěrá tolik Boží milosti a ke kterému a kvůli kterému poutník přichází? Což to není dušení a ničení Mariiných záměrů, aby Medžugorje bylo Oázou míru? Chápeme, vidíme, že chceme všemi prostředky dosáhnout svého cíle, a tím je - co? Obecné dobro, oáza míru?

Nebo naše egoistické, nenasytné hledání jen pro sebe a pro svoje zájmy?

Na koho Panna Maria myslila, když řekla: «Ztratili jste se a nevíte, co je váš cíl.»

Co to děláme z Medžugorje? Kvůli čemu lidé přicházejí do Medžugorje? Kvůli modlitbě nebo kvůli turistice? Nebo by si někdo přál, aby přijížděli kvůli turistice? Možná je to důvod, že je stále častěji slyšet «turista» a ne poutník? A vedle toho pak také: sezona. Do Medžugorje přijíždějí lidé, kteří slyšeli, že se tu Panna Maria zjevuje, a ne proto, že jsou tu hotely. V průměru přijíždějí ti, kteří jsou nemajetní, často přijíždí chudáci, a to z rozvojových zemí (z Jižní Koreje, z Mexika a Kolumbie a Ukrajiny...). Mnozí, jestli ne téměř všichni, přicházejí sem kvůli neštěstí, přinášejí svoje kříže a muka. Co myslíte, co oni tady očekávají? Prostotu a skromnost nebo luxus? Prosté domy prostých a zbožných lidí dobrého srdce, kteří alespoň něco zakusili, alespoň něco přijali z tolika a tolika milostí, které Panna Maria (ne za jeden den, ne za jeden měsíc, ne za  jeden rok) ale za  35 roků v jejich farnosti zanechala nebo zde očekávají Las Vegas?

Poslouchejme Pannu Marii: «Ztratili jste se a nevíte, co je váš cíl.»

Místo, abychom zůstali skromní, prostí, uvědomělí a vděční, protože nic není naší zásluhou, ale ryzí dar Panny Marie, místo, abychom setrvali v tom dobrém medžugorském duchu, kde se bude ta pěkná, milá tradice uchovávat, abychom měli pension ve kterém bychom my domácí, jako rodina, očekávali a sloužili poutníkovi, ve kterém bychom se s ním i modlili – tak místo toho je v Medžugorji již několik staveb «babylonských věží»! stále více lůžek. Metr a ještě jeden metr blíž k cestě. Jenom zabrat druhým, z toho, co je pro obecné dobro.

Poslouhcejme Pannu Marii: «Ztratili jste se a nevíte, co je váš cíl.»

O Vzkříšení, pomyslete na sám den Vzkříšení, se pracuje v prodejnách suvenýrů v našem Medžugorji! Ani na Vzkříšení ten ubohý zaměstnanec nemůže jako člověk, jako věřící slavit Vzkříšení! Jaké poselství tím podáváme poutníkovi? Jaký obraz vytváříme – ne jenom o sobě, ale o Medžugorji? 
Vraťme se na počátek. Na koho Panna Maria myslela, když nám vzkázala (myslím, že nemohla jasněji!): «Ztratili jste se a nevíte, co je váš cíl»?

(medjugorje-info.com)