Mír - utopie nebo možná skutečnost ?

Fra Ivan Dugandžič 

K modlitbě za mír nás vyzývá Panna Maria ve svém nejnovějším poselství: „Drahé děti i dnes vám v náručí přináším svého syna Ježíše a žádám od něj mír pro vás a mír mezi vámi. Modlete se a klanějte se mému Synu, aby do vašeho srdce vešel jeho mír a radost.“ (25. 12. 2014). Mír a radost srdce by měly být plodem vánočních oslav. Je tomu opravdu tak?

Mezi drsnou skutečností a neuskutečnitelnou touhou

Ať už lidé chápou pod slovem mír cokoli, jak věřící tak nevěřící, tento největší křesťanský svátek, který je vetkán do veškeré křesťanské poezie a kultury, prožívají jako svátek míru. Ale zůstává bolestnou skutečností, že přes velké úsilí, alespoň na verbální úrovni církevních představitelů, světových státníků a politiků, mír v našem světě není a je ho každým rokem velmi zapotřebí. Proto jsme stále v nebezpečí, že budeme pochybovat o možnosti jeho uskutečnění. Je mír jen utopie nebo možná skutečnost? Je volání po míru, které se slýchá ve vánočním čase jenom hlas volajícího na poušti?

Bůh se svým lidem uzavírá mírovou smlouvu

Mír je jedním z velikých témat celé Bible. Nejedná se jen o potřebě člověka po míru a o jeho snaze ovlivnit Boha, aby ho umožnil, tedy o Boží sporadické odpovědi na tuto potřebu člověka, nýbrž o něčem, co je samým jádram Božího přibližování se člověku, což prokázal  vyvolením Izraele za svůj lid a uzavřením smlouvy s ním. Prostřednictvím Mojžíše Bůh vzkazuje lidu na Sinai: „...budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid (Ex 19,5).

Ta smlouva mohla připadat v úvahu jen, když se lid zpronevěřil, ale to nepřipadá v úvahu z Boží strany, protože On „... je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání.“ (Deut 7,9). Bůh slibuje Abrahamovi, jako prvnímu pravému věřícímu, že s ním a jeho potomstvem uzavře „smlouvu věčnou“. A král David je před svojí smrtí přesvědčen: „…I když můj dům před Bohem takový není, ustanovil pro mne věčnou smlouvu ve všem uspořádanou a dodrženou. Je to veškerá má spása a veškeré blaho, odjinud nevzejde nic.“ (2 Sam 23, 5). V Božích očích je to vždycky „smlouva míru“, protože je výraz společenství s Bohem (Num 25, 12; Iz 54, 10), tak je možné říci, že pokoj (šalom) v Bibli znamená to, co máme na mysli, když hovoříme o spáse. 

Ztracený pokoj lid nemůže získat sám od sebe, nýbrž ho může sám svým obrácením znovu přijmout od Boha, a kdykoli se někdo v lidu postaví za to, aby se odčiňovala zpronevěra lidu a utišoval hněv Boží, jak se o to snažil Pinhas, když lid obětoval Baalu a smilnil s Moabkami, Bůh zmírnil svůj hněv a obnovil smlouvu míru. Jeho jménem svatopisec v Bibli prohlašuje: „…jsem ve své žárlivosti s Izraelci neskoncoval. Proto vyhlas: Hle, daruji mu svou smlouvu pokoje“ (Nu 25, 11-12).

A po všech hořkých zkušenostech s hříchem a odpadem národa od Boha úmluvy i po potrestání lidu babylonským vyhnanstvím, prorok Izajáš ani trochu nepochybuje o trvání Božího příslibu. Užívaje silnou hyperbolu, Božím jménem zaručuje: „I kdyby ustoupily hory a pohnuly se pahorky, moje milosrdenství od tebe neodstoupí a smlouva mého pokoje se nepohne, praví Hospodin, tvůj slitovník“ (Iz 54, 10).

Příslib pokoje pro mesiášskou dobu

Zkušenost života ve smlouvě s Bohem, nevěrnost smlouvě a stále nové možnosti obrácení na jedné straně a Boží věrnost smlouvě pokoje na straně druhé, vyjadřuje žalmista silně a nadšeně:  „Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí! Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva. Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země. Před ním půjde spravedlnost a on bude kráčet její cestou“ (Ž 85, 9-14).

Mír o kterém mluví Bible, nikdy není záležitostí pouze lidského nitra, jeho srdce, ale vždycky zahrnuje i společenskou dimenzi, jako i náboženskou dimenzi budoucnosti. Jednotlivec a lid jdou nerozlučně společně. A to vždy s pohledem upřeným do budoucnosti, ale výlučně na Bohu. Bůh si sice může při uskutečňování svých plánů posloužit i mocnými, jak použil i perského krále Kira, který roku 538 před Kristem, potom co přemohl Babylonce, umožňuje Izraelcům návrat do jejich země ze které byli vyhnáni. Izaiáš, navíc, Kíra nazývá Božím pomazaným, ale neponechává žádné pochybnosti, že je on jen prostředkem v Božích rukách pro uskutečnění jeho plánu s jeho národem (srov. Iz 45, 1-7). A proto, místo aby svojí budoucnost stavěl na Kírově moci, která se v tu chvíli zdála být neomezená, prorok jménem svého lidu volá: „Nebesa, vydejte krůpěje shůry, ať kane z oblaků spravedlnost; nechť se otevře země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní“ (Iz 45,9).

Boží pomazaný, který přináší pokoj

V Božím působení v přítomnosti stále více dochází k projevům obrysů té mesiánské podoby budoucnosti, která přichází „…za smlouvu lidu a za světlo pronárodům“. (Iz 42,6) Pravý mír Izraele nezávisí na milosti perského krále Kíra, nýbrž na Bohu smlouvy. Proto je Kírovo povolení návratu národa ve vyhnanství do jeho země jenom důvodem k vyhlášení, že mír bude dílem Boha, který bude znovu kralovat nad svým lidem: „Jak líbezné je, když po horách jdou nohy toho, jenž poselství nese a ohlašuje pokoj, jenž nese dobré poselství a ohlašuje spásu, jenž Sijónu hlásá: „Tvůj Bůh kraluje!“ (Iz 52,7) Tedy mír (šalom) je nejvýznamějším darem opětovného Božího kralování nad jeho lidem. Rodí štěstí a poznává se jako spása národa. A prorok Zacharjáš ohlašuje budoucího Mesiáše jako krále přinášejícího mír: „válečný luk bude vymýcen. Vyhlásí pronárodům pokoj…“(Zach 9,10)

Ten zvěstovatel radostné zvěsti v následujících Izajášových slovech přijímá ještě jasnější obrysy: „Duch Panovníka Hospodina je nade mnou. Hospodin mě pomazal k tomu, abych nesl radostnou zvěst pokorným, poslal mě obvázat rány zkroušených srdcem, vyhlásit zajatcům svobodu a vězňům propuštění, vyhlásit léto Hospodinovy přízně“ (Iz 61). Evangelista Lukáš zaznamenává, že Ježíš, potom co během sobotní liturgie v synagoze přečetl ta slova, poznal v nich od Otce předurčený a skrze proroka ohlášený program svého života a poslání, prohlásil na závěr: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“ (Lk 4,21). Tedy Ježíš chápe, že je Mesiáš, který je pomazán Duchem a který jeho silou poučuje a působí uskutečňujíc takto království Boží.

Mír Kristův a mír světa

Jádrem Ježíšova poselství je usmíření světa s Bohem a usmíření lidí navzájem. Proto i učedníkům, které posílá ve svém jménu ukládá, aby, když vstupují do kteréhokoli domu, nejdříve popřáli mír tomu domu (Mt 10,12), a důvod jeho pláče nad Jeruzalémem je odmítnutý a přezíraný mír. (srov. Luk 19,42). A Pavel svoje obrácení a povolání za apoštola vidí jako součást toho plánu usmíření světa s Bohem, jak píše Korintským: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření“ (2 Kor 5,19).

Ježíš nezanechal žádné pochybnosti, že mír si sám svět zajistit nemůže, když prohlásil učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27) Jedině On, kterého Bůh vydal, aby svojí krví byl usmíření skrze víru (viz. Řím 3,25), může zaručit mír světu a každému jednotlivci. To je smysl i vánočního poselství Panny Marie, která s pohledem na jesličky říká: „I dnes vám v náručí přináším svého Syna Ježíše a žádám od něj mír pro vás i mezi vámi.“ Kdoví pokolikáté nás Panna Maria upozorńuje, jak je možné přijmout jeho mír: „ Modlete se a klanějte se mému Synu, aby do vašich srdcí vstoupil jeho mír a radost.“ Při povrchním prohlížení jesliček můžeme vyslovit jejich nějaký estetický posudek, ale když před nimi klečíme a meditujeme nad tajemstvím vánoc, budeme obohacení mírem a radostí. K tomu nás Panna Maria vyzývá slibujíc nám svoji přímluvu.