Fra Željko Barbarić, který je strážcem Svatého Hrobu v Jeruzalémě, se 17.4. ozval, aby i nám přiblížil současnou situaci: Temné dunění výbuchů a sirény zní místo ukolébavky na dobrou noc. Lidé se ptají jestli ještě žiji.

Na svých facebookových stránkách Pretežno vedro napsal zprávu o životě v Jeruzalémě a zveřejnil video raketa iznad Jeruzalema. Zde uvádíme překlad z jeho myšlenek:

Vzhledem k tomu co se všechno děje si nestíhám dělat čas, abych sedl a napsal několik slov. Navíc jsem nevyspalý a prochladlý. Když by se mohlo spát houkají sirény. Mnozí se ptáte jestli ještě žiju. Žiju. Jak se mám? Dobře.

Zdá se mi, že by nebylo špatné tuto část světa ohradit a nazvat ji velikým adrenalinovým parkem a za vstup vybírat poplatky. Tolik emocí se tu střídá během několika dnů, několika hodin. V jednu chvíli je člověk téměř úplně spokojený, šťastný a za okamžik na něj dolehne strach o holý život. A pak zase následující ráno jakoby bylo vše v nejlepším pořádku. Život pokračuje. Modlitba. Mše svatá. Snídaně. A všechno ostatní…

Zase přichází mnoho SMSek s otázkami jestli ještě žiju, jestli se mám dobře. Abych neodpovídal všem jednotlivě: Jsem živý a mám se dobře. V noci ze soboty na neděli mne probudilo jakési hřmění. Měl jsem tušení, že to není hrom. Ten zvuk trval déle. Nebylo jasné jak daleko to je od mého kláštera. Ozvaly se sirény. Brzy přestala jezdit i auta. Po obloze prolétávalo množství letadel. Byl spuštěný protiletadlový raketový štít. To vše za hluboké noci. Všechno jsou to zvuky, které člověk nechce zrovna slyšet jako ukolébavku v noci a přesto – sám nevím jak - podařilo se mi ještě usnout, když to přešlo.

Večer před tím jsme slavili jáhenské svěcení sedmi našich spolubratří. Bylo to krásné. Dojemné. Opět se mi osvěžilo přesvědčení, že jsou františkáni moje rodina a toto, že byla jedna z rodinných událostí jako v jiných rodinách bývají události životně důležité na kterých se shromažďují lidé, proteče nějaká slza, vyprávějí si o důležitých událostech a jsou jedni s druhými. Tak jsme tu byli i my ten večer, a to jsme už šest měsíců ve válce. A další ráno po tom nočním raketovém a dronovém útoku opět mše svatá v Hrobě Božím, tam kde bylo  položeno Ježíšovo mrtvé tělo a kde Smrt prohrála bitvu proti Životu. Tam kde Tma neměla dost síly, aby překonala Světlo. Tam stále znovu chodím pít k prameni Naděje. Ano, je naděje…

Opravdu netuším jak to všechno bude pokračovat dál. Žijeme ze dne na den v modlitbě za mír a snaze žít normální život. Asi moc ani nepřemýšlíme o všem tom co se děje nebo ani nemáme pojem o tom co se všechno děje. Vzpomeňte jen kdy jste slyšeli naposledy nějakou šokující zprávu z Gazy, nakolik vůbec ještě ty zprávy vnímáte… Nakolik se to ještě dotkne vašeho srdce?

Když se zdravím s přáteli, slýchám: Buď na sebe opatrný, abys tam nezemřel! Já ani neuvažuji nad touto možností. Jednoho večera mne probudily exploze na nebi nad Jeruzalémem. Zůstal jsem v posteli. Ani jsem neuvažoval o útěku do krytu. Když to všechno trochu utichlo usnul jsem ještě na několik hodin a pak jsem časně ráno, ještě za úsvitu šel prázdnými ulicemi k Hrobu Božímu...

Modlete se za mír v Jeruzalémě. Modlete se za mír. I když často ten mír vypadá nedosažitelný a vzdálený, je možný… Kéž bychom jen mohli najít způsob jak žít a pomoci druhým, aby žili. A nepřát těm druhým zlo. Abychom se nedívali kradmo na druhé kolem sebe. Kéž lidé nežijí ve strachu z toho co přinesou nová rozhodnutí něčích válečných kabinetů… Což už nemáme dost těch válek !? Což zmizela slova, kterými by se mohla uzavřít nějaká dohoda? Což je lidské soužití tak těžké? …Pane, smiluj se!