Modlitba mění člověka a člověk mění svět
(Fra Mario Knezović)
My každý den slyšíme nebo i sami doporučujeme: Pomodli se! Nezapomínej na Boha! Nezapomínej se modlit!
A možná jsme si často uvědomili: Pane, já se přece modlím, modlím se, ale je to jako by´s mne Ty neslyšel. Jako bys byl na míle daleko ode mne a můj nářek, moje volání, moji bolest jako by´s, Ty Ježíši, vůbec nevnímal! Je to opravdu tak?
Snažme se teď uvažovat nad tím, proč máme pocit, že naše modlitby nejsou vyslyšené. Proč my, křesťané současnosti, dnes svými modlitbami a žehnáním nekonáme milostiplné Boží zázračné skutky v tom našem světě kam jsme poslaní?
Na počátku bych se rád pomodlil modlitbu, kterou se modlil svatý Augustin narozený v roce 354. Vybral jsem tu jeho modlitbu, protože on sám je plodem modlitby. Člověk, který později konal mocné Boží skutky ve jménu Božím, on je plod modlitby! Jeho matka sv. Monika se modlila za obrácení svého syna. A nejvíce se modlila - víte kdy - když se zdálo, že je všechno ztracené. Když se zdálo, že dny, hodiny a roky bdění a modlitby nepřinášejí plody, tehdy se právě rodil světec. Tehdy Bůh vytvářel světce v srdci toho mladíka na jehož srdce a duši sestupují modlitby požehnání jeho matky, přestože emotivně, psychologicky, racionálně byl daleko od toho co je Boží. Jedna jeho modlitba zní takto:
Pohlédni na nás, Pane, ať veškerá temnota naší duše zmizí před paprsky Tvého světla. Naplň nás svatou láskou a otevři nás pro bohatství Tvé moudrosti. Jedinou naší touhou je poznávat Tebe. Proto dokonči v nás co jsi započal a Tvůj Duch v nás prohloubil, abychom v modlitbě hledali. Abychom hledali v modlitbě Tvoji tvář. Obrať k nám svoji tvář a ukaž nám všechnu svoji slávu. Tehdy naše touhy budou uspokojené a náš mír dokonalý. Tak se modlí svatý Augustin.
Drazí přátelé, kteří jste zde, i vy kteří nás sledujete prostřednictvím internetu a televize, Albert Schweitzer jednou napsal: Modlitba mění člověka a člověk mění svět. Jestli chceme modlitby vyslovovat ve formulích – i když je to těžké – pak tohle by mohla být jedna z nich. Jeden z postupů, kdy a jak se tento svět na který si tolik ztěžujeme, tento náš svět, který my nedokážeme obejmout, stane lepším, světějším, jiným. To může být teprve až modlitba promění mne a tebe. Vidíte, modlitba mění člověka a teprve potom ten člověk modlitby, když Bůh vstoupil do jeho srdce a vykonal duchovní zásahy, může i měnit tento svět.
My jsme křesťané malověrní!
Proč? Kolik nás věřících myslí, že tento svět změní nastávající volby politiků? Kolik nás myslí, že se stane nějaké setkání na nějaké světové úrovni a tam budou vynesena rozhodnutí díky kterým nám začne být lépe? Probudíme se v nějakém spravedlivějším světě a jak se říká profánním jazykem, zavládne prosperita.
Problém je v tom, že my věřící, jsme začali spoléhat na to co není Bůh. Důvěřovat v to co nejen, že není od Boha, ale je možné v tom najít zárodky zla a satanovy setby. Víte, křesťan by neměl vkládat svoji naději do lidí, kteří se nemodlí. Já nemohu věřit tomu, že my s důvěrou chodíme něco důležitého ze svého života svěřovat člověku o kterém víme, že nadává na Boha, uráží svaté hodnoty, posmívá se zákonu Božímu… Očekáváme, že takoví lidé pro nás udělají něco dobrého!? To je nemožné. Bez modlících se lidí není možné měnit svůj osobní život a jak teprve můžeme očekávat, že se nám při jednání s takovými lidmi podaří tento svět znovuzrodit a vrátit ho obrazu Božímu. To jsme natolik zvrácení?
Proto je stále potřeba se modlit. Svatý Pavel například říká v Listu Korintským a Soluňanům, že je potřeba se stále modlit. Stále se modlete a nepřestávejte! Věřím, že stále máme v srdci tu scénu kdy se Mojžíš modlí za lid na poušti. Bezvýchodná situace. Z žádné strany – řekli bychom pozemsky – nepřichází žádná naděje. Ale Mojžíš se modlí za svůj lid. A dokud se Mojžíš modlil, všechno se obracelo k lepšímu. Dokonce, když se unavil při modlitbě, přišli pomocníci, aby mu drželi ruce. Nespouštěj ruce Mojžíši, protože hyneme! My nemáme naději bez Boha!
Bratři moji a sestry, kde my dnes hledáme řešení? Máme my vůbec dnes v sobě - řekl bych – mandát, abychom vztáhli ruce a modlili se za svoje vnitřní znovuzrození, znovuzrození tohoto světa a svého národa?
Stále se modlete, nepřestávejte! Když se Mojžíš přestával modlit, všechno se obracelo ke zlu. Nesmíme se unavit v modlitbě. Modlitba bude vždycky přinášet prvořadě naši proměnu, je-li to pravá modlitba.
Svatý Evagrie Pontský píše: Chceš-li poznat Boha nejdříve se nauč poznat sebe. V tom nacházím důvod, proč naše modlitby nejsou vyslyšené. Protože často, dokonce i my věřící, kteří býváme často s Pánem se modlíme špatně. Zkuste nyní analyzovat, kolikrát jste se modlili za to, aby se změnily podmínky kolem vás - prostředí, situace, hrozby – nejdříve to. Kolikrát jste se modlili, aby se měnili ti se kterými vy žijete a nakonec se ptejte jestli jste se dostatečně modlili (jestli tedy už vůbec někdy) : Pane, proměň mne! Modlitba je především měnění a poznávání sebe, ne Boha. To by bylo zcela špatně. Proto já rád říkám: My se při výuce náboženství snažíme nějak modlitbu definovat, i když je skoro nemožné modlitbu vyjadřovat nějakými definicemi jako mnoho dalších jevů, zvláště ty nadpřirozené, duchovní, při kterých umlkne rozum a srdce roste. Říká se: Modlitba je rozhovor s Bohem. O, jak by to bylo krásné, kdyby tomu tak hned bylo! Ne! Mne moje vlastní nepatrné zkušenosti, nejdříve z osobního života a ze zkušeností s lidmi, učí následující:
Modlitba je především rozhovor s kým?… se sebou samým!
Nemůže Pán Ježíš vejít do našeho srdce, když je zotročené sebou samým – je egoistické. My jsme nevyšli ze sebe. My jsme nepoznali sebe. Dokud nepoznáme sebe nemůžeme ani vědět co je naše dobro. Já bych vám až do rána mohl vyprávět celé seriály o životech lidí, kteří se na kolenou modlili a poutě konali…, ale modlili se za svoji zkázu. Nemůžete tomu věřit? Oni se modlili, aby se stalo to a ono. Člověk se modlí a koná poutě za to, aby se mu dítě zapsalo na určitou fakultu… Aby se mohla vdát za určitého mladíka… abychom získali práci tam a tam. Je to všechno pro nás dobré? Ano! Když v tu chvíli mluvím s lidmi říkají: O, fra Mario, to je naše největší životní starost! A později se často stane, že děkují Bohu: Bože, díky Ti, že jsi mne nevyslyšel!
My, moji bratři a sestry, nevíme co je pro nás dobré. Proč? Protože jsme se připoutali k časným, pomíjejícím hodnotám. My jsme se mentálně zařadili do kategorie pozemských, pomíjejících lidí, kteří to co získávají nehodnotí podle hodnot a zkušeností duchovních, ale podle seberealizace. Kolik jsme měli úspěchu. Kolik hmotného majetku jsme získali. Jaký máme vliv ve společnosti. Proto, drazí přátelé, musíte nejdříve poznat sami sebe!
Slyšeli jste už, doufám, možná i z mých přednášek, že na tomto světě je jeden člověk, kterého vy skoro vůbec neznáte. Velmi málo s ním hovoříte, je vám na míle vzdálený. Obcházíte ho! Umlčujete ho! Odmítáte ho! Ten člověk jsi ty…Ty. Největšího cizince máš v sobě. Umlčujeme i svoje svědomí. Umlčujeme i ty milosti, které nám Bůh dal ve svátostech. A tak jsme se sobě vzdálili. My neznáme sebe. Když se lidé dopustí některých věcí za to není potřeba je odsuzovat. Říkají: Byl jsem jako bez sebe. Nevím, co mi to bylo. Co se mi to stalo, že jsem něco takového udělala?! Nevím co bylo s mojí hlavou, že jsem já na tohle přistoupila. Neznáme sami sebe. Nemluvili jsme se sebou. Jak potom můžeme hovořit s Pánem? Hovořit s druhými? Jak!? Není možné. Cyprián z Kartága k tomu říká: Jak můžeš od Boha žádat, aby tě slyšel, když neslyšíš ani sám sebe? Vy řeknete: Ale přece slyším sama sebe! Ale co slyšíme? Slyšíme hlavně svoje přání a touhy. Slyšíme: Mám žízeň. Napij se vody. Slyším: Mám hlad. Sněz něco. Podřimuji. Půjdu spát. Ale tolik výkřiků jsme ztišily na nulu. Nechceme slyšet svědomí, ale Bůh je skrze svědomí v nás. My jsme chrámy Ducha Svatého a Bůh k nám mluví a my ho neslyšíme, protože nejsme na stejné frekvenci. Momentálně kolem nás vysílá nějakých 10 radio stanic. Slyšíte vy alespoň jednu radiostanici? Ne! A proč? Zcela prostá odpověď: protože nemáte zapnuté radio, abyste mohli vyhledat frekvenci na které se vysílá. Zbytečné pak je, že vysílají. 20 rozhlasových stanic, 30 televizních signálů kolem nás prochází a vy nic nevnímáte. Proč, protože vy teď posloucháte co já říkám. Tak je to i s Bohem, protože jsme si nevzali Boží nástroj – pokoru, ta je nástroj, abychom mohli slyšet co Bůh říká. My slyšíme hlavně sebe, svoje přání, touhy a jejich naplnění. Neslyšíme sebe. Rozhovor se sebou znamená rozhovor s vlastním hříchem. Je neuvěřitelné kolik máme napomenutí, kolik kázání, kolik milostí, drazí moji přátelé… Já nemohu pochopit: Mnozí přijdou do Medžugorje, dvacet, třicet roků se nezpovídají… přijdou a někteří začnou svoje rozhovory s námi kněžími, se mnou slovy: A k čemu by mi to bylo - Bůh, Církev!? Bůh pro mne v životě nikdy nic neudělal!? Já se modlil a nikdy jsem nebyl vyslyšený. A nasloucháš trochu těm lidem při rozhovoru, jak si oni ztěžují na Boha. Dlouhá je to cesta a postupně teprve dochází k otevírání se... Modlil jste se tedy někdy? No, ano! A jak jste se modlil? - Chodil jsem v neděli na mši v tom období, dokonce jsem se i modlil. Četl jsem Bibli… Když dojdeme k tomu, proč asi nemohou být vyslyšeni, pak se objeví slzy... Víte otče, já - a člověk se otevře - nevěry v manželství, podvody, krádeže, potraty… Vyzpovídal jste se z toho někdy? - Nikdy. Jako by mi stále něco říkalo: Ne, nechoď ke zpovědi! Vidíte jaký máme problém se satanem? Ne jenom že tě dohání k hříchu, ale později tě hříchem zotročí. Hřích se stává tvým dědictvím a tvým průvodce. Ty ho nosíš. Pod jeho břemenem ty vzdycháš ve dne v noci, když leháš a vstáváš. Říkáš, že to neslyšíš? Proč sobě lžeme? Věřte i v těch nejtvrdších srdcích někdy promluví svědomí jenom chybí odvaha padnout na kolena. Proto nemůžeme být vyslyšeni v modlitbě dokud jsme v sobě nevyřešili svůj hřích. Ten je tou bariérou, čínskou zdí, nepřekonatelnou! Dokud se neosvobodíme sami sebe, dokud nepoznáme sami sebe, neosvobodíme se od té slabosti – teprve potom Pán dá milost! Protože my neslyšíme Pána. Slyšíme jenom hřích. Slyšíme jenom co jsme dělali. My jsme zotročení. Osvoboďte se, drazí moji přátelé, drazí bratři a sestry!
Proč děláme luxus z něčeho co je nejdrahocennější – ze své spásy!
Pro mne je to důkaz, že existuje zlo. Jako je věčnost důkazem, že existuje Bůh. Důkaz mi je, že člověk riskuje, protože my jsme v podstatě sobečtí lidé - buďme reální – jsme sobečtí! Ale ono je zdravé být někdy sobecký, protože uvědom si, v té své péči o sebe člověk dojde až k tomu, že si nedělá starost o svou věčnou spásu.Tady musí být veliký vliv satana, že o té nejdůležitější záležitosti – o své spáse neuvažuješ! Ale pořád se ti vnucuje: Vždyť je ještě čas. Já to nějak vyřeším. Bůh se smiluje. Byli horší než jsem já a nějak jsou spaseni. To jsou báchorky Zla, to nejsou slova Ježíšova! Hledejte nejdříve Království Boží a ostatní vám bude přidáno! To je Ježíšova řeč.
Ďábel naopak říká: Hledej nejdříve poklady tohoto světa a zrealizuje se ti kariéra, vyděláš si, bude práce, úspěch, děti, diplomy…
A nakonec si možná uvědomíš: Bylo by dobré i spasení, Království Boží…Mnozí už nemají šanci.
Proto Ježíš říká: Stále se modlete! Buďte bdělí, a my pospáváme… Pochopili jste? Ježíš říká: Nejdříve Království Boží. Potom to ostatní! A my jsme udělali všechno obráceně! Nejdříve všechno ostatní a potom, jestli stihneme, pak i to. A divíme se, že jsme neklidní?
Tak i svatý Augustin zakončil svoji modlitbu: Dej ať na konci pocítím Tvůj mír!
Poznáte, že máte v životě požehnání, když dokážete být sami, nikde nikdo, dokonce uvažujete nad svým životem, nikam neplánujete jít. Nemusí být zapnutá televize ani rádio, vypnete mobil… je noc, jsme sami a v duši pokoj! To je požehnání!
(přeloženo ze zvukového záznamu promluvy z duchovních cvičení fra Maria Knezoviće)