Na KONGRESU o Medžugorji mluvili i laici

Oblíbená průvodkyně německých poutníků Vikica mluvila 

o zajímavém zážitku s poutníky 

S poutníky prožíváme nejrůžnější události. Budu vyprávět o jedné.

Hlavní poselství Panny Marie: Modli se, choď ke zpovědi, posti se, čti Bibli, dávej Eucharistii do centra života... O tom všem stále říkáme poutníkům, o těch věcech, které jsou podstatné pro naši víru. Ve dnech, které poutníci tráví zde, jim to mnohokrát opakujeme. S poutníky se o tom jistě snažíme i hovořit: Jaké s tím máte zkušenosti? Je něco čemu jste možná nerozuměli? Zbylo ještě něco nejasného? Můžeme vám ještě v něčem pomoci předtím než odtud odjedete? … 

Měla jsem jednu poutnici – byla Polka – mluvila dobře německy, ale bylo cítit, že to není její mateřština. Měla nějaký problém a stále se nějak točila kolem mě a stále se mne znovu ptala na nějaké podrobnosti, například: Musím opravdu udělat všechno co mi řekl kněz po zpovědi, co mi dal za pokání? Řekla jsem jí: Ano, jestli ti kněz řekl ať se pomodlíš  růženec, máš se ho pomodlit nebo něco nahradit. Stále jsem se ptala, proč se mne ptá na tyhle věci, ale ona mi nechtěla říct o co se jí jedná. A já jí nechtěla uvádět do nepříjemné situace, protože zpověď je něco intimního a osobního mezi mnou a mým Bohem. Ale že má nějaký problém, toho jsem si všímala… 

Při závěrečném rozhovoru, který jsme měli se skupinou, jsem si všímala, že sbírá odvahu. Vstala a před celou skupinou vyprávěla svůj příběh. Řekla, že kvůli svému problému přijela do Medžugorje již potřetí. Tedy, nedařilo se jí nahradit škodu a tak vykonat pokání, které jí kněz uložil při zpovědi za něco čeho se dopustila. Začala svoje vyprávění takto: „Více než 20 roků jsem posílala poštu do Ameriky. Přihlašovala jsem to jako tiskoviny, ale v těch zásilkách byly i soukromé dopisy. Poštovné za dopisy je vyšší než za tiskoviny, což znamená, že jsem podváděla Německý poštovní úřad. Protože je to hřích, zpovídala jsem se z toho. Kněz mi řekl, že to musím nahradit.“ 

A dále v němčině, jak  jen dokázala, vyprávěla jak se pokusila vysvětlit poštovní úřednici u okénka co dělala celých 20 roků, že spočítala kolik to dělá, o jakou částku obrala Německou poštu a že tu částku chce teď Německé poště doplatit. Paní u okénka jenom pokyvovala hlavou, protože nevěděla přes který formulář by mohla evidovat takovouto platbu. Nemohla si to srovnat v hlavě. Nechtěla a nemohla přijmout tu platbu. A ta naše paní byla celá utrápená. Přijela znovu do Medžugorje, opět se vyzpovídala a opět se ptala kněze a opět jí kněz řekl, že to musí nahradit. Ptala se i mne a já jsem jí řekla, že musí udělat to, co jí zpovědník uložil při zpovědi.  

Při druhé pouti prosila Pannu Marii, aby jí pomohla, ale nedostala žádnou odpověď a celá zklamaná se vrátila domů. Chodila od jednoho okénka Německé pošty k druhému, ale řešení se nenacházelo. 

A teď přijela do Medžugorje potřetí a už byla velmi rozzlobená. V modlitbě řekla Duchu Svatému: „Jestli mi Ty teď nepomůžeš, jestli nepromluvíš se svojí Snoubenkou a nepožádáš Ji, aby pro mne našla nějaké řešení, tak s Tebou už nebudu mluvit!“ Potom, v modlitbě na Kopci zjevení najednou dostala inspiraci. Přišla ke mně a chtěla, abych jí pomohla najít adresu německého ministra, který má na starosti Poštu. Já se ptala: Na co potřebuje adresu toho ministra? Ale ona žádá adresu, tak OK. 

Napsala mu dopis ve kterém byla věta: „Boží dar Německému poštovnímu úřadu.“ Vzala ten dopis s sebou do kostela, požádala kněze, aby ho požehnal, na dopis nalepila tolik poštovních známek kolik dlužila poště a ten dopis poslala z Medžugorje bez jména odesílatele tak, aby jí pan ministr nemohl peníze vrátit. 

Jsou situace ve kterých se člověk ptá: „Pane, proč jsi chtěl, abychom slyšeli ten příběh? V první chvíli, když nám to vyprávěla mi to přišlo humorné, nemohla jsem se přestat smát – ale potom jsem uvažovala, proč nám Bůh dal, abychom slyšeli vyprávění o té události? Pro mne  to v tu chvíli bylo potvrzení, že když v některou chvíli nevidím řešení, nemohu něco pochopit, že je potřeba vytrvale hledat řešení, zvláště ve zpovědi. Nikdy nepřestávat zrát, odkládat slupku za slupkou, znovu všechno obětovat Pánu, aby On mohl zhojit všechno co v sobě nosíme. 

Často si připomínám tento příběh, zvláště když jdu ke zpovědi: Udělala jsi opravdu všechno tak jak se má? Řekla jsi opravdu všechno Pánu? Jestli jsi opravdu… Pro mne je to jako nějaké napomenutí. 

Bylo opravdu vhodné si vyslechnout tu paní, jak našla řešení svého problému: Poslala „Boží dar Německé poště“.