Nezrušila jsem svoji pouť do Medžugorje

Bylo to v roce 2006. Spakovala jsem se na třítýdenní pouť do Medžugorje. Byla to moje třicátá pouť na to místo. Když jsem zařizovala poslední drobnosti, zazvonil telefon: moje lékařka mě požádala, abych zrušila cestu, protože v nemocnici chtějí udělat ještě nějaké dodatečné testy. V posledních deseti týdnech jsem měla nějaký suchý kašel a přestože jsem brala předepsaná antibiotika, bylo to stále stejné. kašel neustupoval. Můj lékař mne poslal na rentgen v pondělí, protože jsem mu řekla, že ve čtvrtek plánuji jet do Medžugorje a že se tedy ozvu znovu za tři týdny. Byla jsem překvapená tím požadavkem svojí lékařky a odpověděla jsem jí, že svojí cestu nemíním odvolávat. Lékařka mi nemohla říci o jaký problém se jedná, jenom opakovala, že nemocnice chce okamžitě provést nějaké testy. Ptala se mne, jestli k ní zítra, zajdu a to jsem udělala. Nedělala jsem si žádné velké starosti s vyšetřením, větší starost jsem měla se svým cestováním do Medžugorje. Zatímco jsem jela k lékařce, poprosila jsem Boha o dvě věci: první, abych odhalila co není v pořádku s mým zdravím a dále, abych další den mohla odcestovat do Medžugorje.

Stín na plicích

Lékařka mi sdělila, že mi na plicích objevili stín a domnívá se, že je za ním nádor a proto, že je nutné provést hloubkovou prohlídku. Na moje slova, že jsem už sbalená a že zítra odjíždím do Medžugorje, řekla, že tři týdny mohou být velmi nebezpečné, protože se nemoc rozšíří. Řekla jsem jí, jen aby se nestarala, že je mi dobře. Nakonec, že jsem měla hezký život, a jediné co si přeji je strávit ještě tři týdny v Medžugorji a až se vrátím, ať si se mnou už dělají co chtějí. Musela jsem si vybrat mezi nemocnicí a  Medžugorjem. Odevzdala jsem všechno do rukou Božích a rozhodla jsem se putovat na místo, které mi přineslo v životě tolik radostí. První týden v Medžugorji jsem strávila tím, že jsem si užívala pouti a společenství s přáteli. Bohužel na kopce jsem nemohla vystupovat, což jsem za svých předcházejících poutí pravidelně dělala.

Růže pro Pannu Marii

Druhý týden jsem se necítila dobře. Jednou, cestou k Modrému kříži, jsem došla k  Vicce, která byla před svým domem. Ptala jsem se jí, jestli se za mne může pomodlit – ne za uzdravení, ale za statečnost, abych dobře prošla vším co mne čeká. Nesla jsem růži, kterou jsem chtěla dát na sochu Panny Marie jako znamení mojí lásky. Když jsem odešla, cítila jsem veliký mír. Po druhé mne Nancy a Patrick odvezli na modlitební setkání u fra Joze. Při svých dřívějších poutích jsem často potkávala za úsvitu fra Slavka na modlitebních místech na kopcích, tak jsem ho teď požádala, aby mi tentokrát přímluvou z nebe pomohl při výstupu na kopce, protože si přeji prožít nějaký čas na Križevaci a na Kopci zjevení. O několik dnů později jsem vystoupila na oba kopce a byla jsem velmi šťastná.

O Medžugorji uvažuji jako o svém nebi na zemi

Když jsem se chystala již na návrat domů, uvědomovala jsem si, že příliš brzy nastává čas rozloučení s Medžugorjem. Byla jsem vděčná za čas, který jsem tady mohla prožít. Když jsem dojela domů, šla jsem přímo do nemocnice, kde jsem měla podstoupit snímkování. Očekávala jsem to nejhorší, protože moje lékařka mne upozorňovala, že se nemoc může rozšířit. Po vyšetření, mi doktorka řekla: plíce jsou čisté, nic na nich není. Můžete jít klidně domů a oslavovat. Ani jednou jsem nepomyslela, že se uzdravím, nikdy jsem se nemodlila o uzdravení. V nemocnici mi dělali snímek ještě jednou za půl roku a znovu potvrdili, že jsem zdráva. Ptala jsem se své doktorky, co by se stalo, kdybych neodjela do Medžugorje, a ona odpověděla, že to se nikdy nedozvíme.

Právě jsem dobalila věci, protože zítra odjíždím do Medžugorje, opět po dvou letech. O Medžugorji uvažuji jako o svém nebi na zemi. Sláva Ježíši a Marii!