Novoroční homílii vatikánského nuncia pronesenou při mši svaté v Medžugorji přinášíme v plném znění

''Ocitáme se v chrámě Královny míru, vztyčeném v Bosně a Hercegovině. Jestli je pravý mír – jak jsme řekli - výsledkem odpuštění a milosrdenství, jak by Maria mohla být Královna Míru, a nebýt současně i Královnou Božího milosrdenství? Maria je Královna míru, protože je Královna Božího Milosrdenství, jehož tváří je Ježíš'', zdůraznil ve svém kázání mons. Pezzuto.

Při půlnoční mši s ním koncelebrovalo 115 kněží, mezi kterými byl i apoštolský vizitátor se zvláštní úlohou pro farnost Medžugorje, arcibiskup Henryk Hoser, provinciál Hercegovské františkánské provincie, fra Miljenko Šteko, medžugorský farář, fra Marinko Šakota...

Kázání apoštolského nuncia v BiH, arcibiskupa Luigiho Pezzuta, přinášíme v plném znění:

Vyvýšená Excelence, apoštolský vizitátore,
velectěný otče provinciále,
ctěný otče faráři,
vážení spolubratří v kněžství
a všichni vy,  sestry a bratři ve víře

Rytmus času, který plyne charakterizován roky, dny a hodinami, nás povzbudil k pouti, aby nás dnes přivedl na toto mariánské místo, kde v chrámě Královny míru, nalézajícím se zde v Hercegovině, zamýšlíme znovu oživit, svoji touhu po míru, při příležitosti  Světového dne míru, který si připomínáme 1. ledna každého roku, vedeni moudrým Papežským Učitelským úřadem.

Ano! Drahé sestry a bratři, musíme uznat, že je mír – jak nám připomíná papežské poselství tohoto roku - „drahocenné dobro“, ale je přesto stále ještě „předmět“ naděje pro celé lidstvo.

My jsme ještě i nyní, na cestě k míru. Ještě jsme ho plně nedosáhli, protože i nadále existují překážky, které někdy vypadají nepřemostitelné, zvláště ve světle "znamení", která minulé války, jakož i momentální spory naší doby, zanechaly a zanechávají v našem duchu a v našem těle, jako i na teritoriích, kde jsou vedeny.

1. Svatý Otec ve svém poselství z 1. ledna 2020 vybízí ke vzpouře, především nás katolíky, ale i mezinárodní společenství, vzhledem ke dvěma základním důvodům vyvolávajícím všechny války: Jedná se o "strachu z druhého člověk" a "nedůvěře k druhému".

Přesto však, paradoxně, dnes se strach a nedůvěra považuje za základ a záruku stability, jistoty a  rovnováhy, nejen na mezinárodní, ale i na národní úrovni.

Což není pravda, že jsou dokonce i mezilidské vztahy – jednotlivce k jednotlivci, jednoho obyvatele města k druhému obyvateli toho města – řízeny tímto principem "strachu jednoho z druhého" a "nedůvěry k druhému"?

Pravda, ta bolestnost momentální lidské logiky je velmi zneklidňující, zatímco, jak skutečně a věcně soudíme, strach a nedůvěra přinášejí nestabilitu, křehkost ve vztazích a riziko násilí.

Z toho důvodu, zvláště pro nás křesťany, zvláště pro nás, žáky Vtěleného Slova, se dnes stává ještě naléhavější pochopit, že se logika strachu a nedůvěry točí v začarovaném kruhu, který jistě k míru nevede.

Ale chtěl bych, abychom se zeptali: co se skrývá za  strachem? Odkud pochází to veliké "proč" strach z druhého, kterého prožíváme jako jiného než jsme my?

Známe bezprostřední důvody našeho strachu: nemoc, chudoba, agrese, pronásledování, smrt. Ale, musí existovat hlubší důvod, který nutí jednotlivce i společnost, aby upadali do strachu.

V Evangeliu podle Marka 4, 35-41 můžeme najít Ježíšovu  reakci na strach  apoštolů, kteří byli s ním na lodi zmítané vlnami, za bouře. A jim, velmi rozrušeným ze silně rozbouřeného moře, Ježíš klade otázku: „Proč se bojíte? Což nemáte víru?“

Tady Ježíš přibližuje dvě rozporuplné skutečnosti: strach a víru. A to je jako, když řekne: „Podívej, strach je tam, kde není víra“. Tedy, nepřítomnost víry je hluboký kořen strachu. Ale, nepřítomnost víry znamená nepřítomnost Boha. Proto není překvapení, že se ve světě, který je sekularizovaný téměř v celé  globálnosti, mezinárodní rovnováha, když se jedná o mír, jistotu a stabilitu, zakládá na strachu z druhého!

To je situace, která se – jestli si vzpomínáte - již stala v Edenské zahradě: potom, co snědli zakázané ovoce, Adam a Eva slyšeli hlas Pána Boha... a skryli se mezi stromy v zahradě. Ale Hospodin zavolal člověka a řekl mu: „Kde jsi?“ Odpověděl:„Uslyšel jsem v zahradě Tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (1 Moj 3, 8-10).

To je chvíle, kdy strach vstoupil do světa, nikdy ho už neopustil. Přitom, mějte na paměti, že strach „vstupuje  ne jako syn nahoty, jak to tvrdí Adam, ale jiné matky. Člověk se skrývá proto, že je Bůh ten, který ho leká“ (E. Randi: Le nude domandedelVangelo, str. 31).

Tak, se strachem z Boha, do lidského srdce také vstupuje i nedůvěra v Něj. Jako by jim had řekl: Bůh „vám dal tisíce stromů, to je pravda, ale ten nejlepší vám odepřel; bojí se vás, je žárlivý, zakázal ti nejdůležitější věc. Nevěřte mu“ (E. Randi: Le nude domandedelVangelo, str. 31).

Celý tento proces se odvíjí jenom v lidském rozumu, který zachází dokonce tak daleko, že deformuje obraz o Bohu: On, Bůh, by se bál člověka; On, Bůh, by byl žárlivý; On, Bůh, by neměl důvěru v člověka? Opravdu, s  tím vším Bůh nemá nic společného. To je jen jednostranné lidské uvažování, které se konečně rozhoduje udeřit na sebe sama, bez tolerance k odlišnosti druhého, který je počatý jako hrozba nad kterou musí dominovat, až do chvíle, kdy tu hrozbu vyloučí a zničí.

Namísto toho, tam kde existuje víra, strach mizí. To  je veliká revoluce, kterou uskutečnilo křesťanství a  jeho Zakladatel.

Ježíš opravdu přišel vrhnout nové a rozhodující světlo na otázku strachu, ohlašujíc, že Bůh je, že je jiný než člověk, jako je člověk jiný než Bůh; ale jejich vztah není oboustranná nedůvěra: Bůh je Otec a my jsme děti v Jednorozeném Synovi, Ježíši Kristu.

To znamená, tedy, že jsou všechny děti Boží mezi sebou bratři.

To je jasné pro pokřtěné v Kristu. Přitom, otcovství Boží a podle toho bratrství mezi všemi členy lidské rodiny, se rozšíří na celé lidstvo, vzhledem ke společnému původu celého lidstva v Bohu.

My jsme, jako Církev, povolaní, abychom byli - jak je řečeno v poselství Svatého Otce – „přesvědčenými  svědky“ a "učiteli míru otevřenými pro dialog bez výjimky a manipulace“.

2. Odvolávaje se na cestu míru, která vyžaduje dlouhý časový rámec, papež prakticky opakuje koncept, který je již známý a již přítomný z poselství jeho předchůdců: nemůže být mír bez hledání pravdy a spravedlnosti.

Opravdu je odvážné a transparentní hledání pravdy první a nevyhnutelný krok, který je potřeba vykonat, aby se dosáhl mír. Přitom, toto pátrání po pravdě, musí být osvobozeno od jakéhokoli ducha určitých stran a každé ideologie, aby se došlo co nejblíže k objektivní pravdě. Pravda není podřízena subjektivním interpretacím, ve snaze o obranu zájmů určitých  stran, za cenu trestu zatajování samotné historické skutečnosti.

Z druhé strany, vztah míru a spravedlnosti je složitější. Tady se jedná o lidský mír, jako plod lidské spravedlnosti.

Na první pohled se zdá být možné, že  lidská spravedlnost vede k uspokojování práv všech stran zapojených do určitého sporu. Přitom, když se nad otázkou dobře zamyslíme, není tomu tak, protože lidská  spravedlnost, ať by byla jakkoli správná, vždycky nechává neuspokojenou alespoň jednu stranu, která by vyhledáváním vlastního práva mohla vytvářet nějaké problémy při uskutečňování procesu míru, a tak by mohla překazit konečný závěr.

Proto je nutné, aby spravedlnost byla překonána jinou hodnotou: usmířením.

Přitom, usmíření není dostatečné k dosažení pravého míru, protože je usmíření pouze domluva stran, aby žily v míru, i když možná zůstane hořkost kvůli překonané   nespravedlnosti. Proto se to musí překonat odpuštěním a milosrdenstvím - jedinými a typickými hodnotami křesťanství - které předpokládají úplné osvobození od každé rozhořčenosti a zahořklosti kvůli přijatému zlu.

Drahé sestry a bratři,

Nacházíme se v chrámě Královny míru, zbudovaném v  Bosně a Hercegovině. Jestli je pravý mír – jak už jsme  řekli - výsledkem odpuštění a milosrdenství, jak by Maria mohla být Královnou Míru, a přitom nebýt  Královnou Božího milosrdenství? Maria je Královna míru, protože je Královna Božího Milosrdenství, jehož tváří je Ježíš.

Jako i na svatbě v Káni, tak se i dnes Maria obrací k Božímu milosrdenství: „Nemají víno“. A toto, Boží milosrdenství vychází vstříc královské prosbě té,  která ho rodila v těle, svým způsobem předvídajíce v Káně jeho projevy v lidské historii.

Proto by bylo vhodné a spravedlivé, kdybychom na tomto místě mohli nazývat Marii titulem „Královna míru a Božího milosrdenství“. Po staletí jsme ji vzývali, a ještě stále ji vzýváme jako Matku Milosrdenství. Ale tento věrný mateřský postoj ji přeměnil v Královnu, které Boží milosrdenství rádo vyslyší i nejmenší přání ve prospěch jejích dětí.

Na závěr ji vzývejme všichni společně: Maria, Královno Míru a Božího milosrdenství, pros za nás. Amen!