Odvážná františkánka k aktuálním, ožehavým tématům

Vysíláno 10. 12. v pravidelné emisi Agape, kterou vede redaktor Radiostanice Mir Medžugorje, fra Mario Knezović, který v úvodu relace posluchače formou živého rozhovoru seznámil s osobností sestry Amabilis, (Doc. Dr. Sc. Kata s Amabilis Jurič, profesorka Katolické bohoslovecké fakulty v Záhřebu) a její duchovní cestou. Potom přešli k jádru rozhovoru.

Široká veřejnost vás zná díky vaší odvaze nebo autentičnosti svědectví. Vy jste v posledních dnech vystoupila při nějakých demonstracích a prohlásila, že bojujete za svobodu a podporovala svobodu svědomí a lidskou svobodu vůbec, je to tak?   

Já jsem se neocitla náhodou v tom několikatisícovém shromáždění lidí. Já jsem tam přišla s růžence v ruce a modlila jsem se růženec spolu se svým národem, protože soucítím s jeho utrpením a chci pomoci zodpovědně k tomu, aby se ta situace ve které se ocitáme změnila. Tak bych to asi vyjádřila nejlépe, jestli to mohu říci. Snad bych na úvod měla krátce říct, že jsem sama prodělala koronu a  to na samotném začátku, když to přišlo v minulém roce. Byla jsem pozitivní, byla mi předepsána samoizolace, tehdy dokonce 14 denní. V té době jsem měla možnost sledovat jak literaturu, videa, úvahy různorodého obsahu k této koronakrizi.  Tak jsem mohla využít ten čas, který mi byl určený, protože mi říkali, že mám ležet v posteli, že se nemoc může projevit za několik dnů – za šest, aby mne to nepřekvapilo. A že mám být opatrná. Já musím přiznat, že jsem neměla nic kromě nějakého mírného nachlazení. Díky Bohu. A to jak se mnou lidé ze všech stran zacházeli mi přicházelo podivné a směšné. Nevím co k tomu dodat. Ten den kdy volala paní doktorka z nemocnice, kde jsem byla testovaná a ptala se mne, jestli mám zánět v krku a cítím-li vůni, mám-li chuť a teplotu apod. A já jí řekla, že nemám nic z toho, řekla mi, abych se v tom případě obrátila ke své obvodní lékařce. To ještě více posílilo moje úvahy získané meditací, modlitbou, četbou a vpíjením Božích slov a Eucharistií. Ta nám zpočátku byla upírána, to víte sami, ale jak se byla možnost, hned jsem šla. Znovu opakuji, že všechno mi to připadalo od počátku nějak podivné. Přitom nepopírám, že někteří touto nemocí byli postiženi a pro některé vlivem této nemoci zkončil pozemský život. To slyšíme každodenně, den po dni. Po své izolaci jsem pokračovala ve svém normálním životě jako i dnes. Byla jsem ještě s jednou sestrou, která patřila mezi moje první studenty teologie a s našimi studenty katolické bohoslovecké fakulty ve Vukovaru (kde se konalo pietní shromáždění na památku 30. výročí velikého válečného masakru v tom místě). Podle medií tam bylo 70 000 lidí.  Tam jsem se účastnila se svým lidem, který hluboce trpí na všech úrovních. A potom jsem se se svými studenty účastnila i té demonstrace 21. listopadu tohoto roku v Záhřebu. Mohu zopakovat i dnes večer co jsem říkala i tehdy novinářce, že lidská svoboda je tím, v čem je on v eminentním slova smyslu člověk – koruna celého stvoření – na rozdíl všech ostatních bytostí.  A přirozeně též skrze svědomí, které je podle Katechizmu Katolické církve pod číslem 1777 (to si člověk snadno zapamatuje, protože 7 je podle bible číslo úplnosti) je to úsudek lidského rozumu, kterým lidská bytost posuzuje skutkovou hodnotu nějakého konkrétního skutku, který zamýšlí vykonat, který koná a nebo ho již učinila. To je svědomí a všem co člověk hodlá učinit nebo činí musí vědět, že je to správné a pravdivé. Podle úsudku vlastního svědomí člověk rozhoduje a přijímá přikázání Božího zákona. Proto je svědomí obrana před ideologiemi světa a svědčí, že Bůh je nadevším. Její popírání vede ke zničení člověka. Jsem hrdá, fra Mario, že žiji v této milostiplné době ve které společně s Bojující Církví, jak zdůrazňuje prof. Mužić ve své přednášce na první mezinárodní konferenci „Duchovní krize Církve“, která se konala asi před měsícem, jejíž obrazem je, že křesťané mohou být stále v pohybu a bojovat za svatý kříž a svobodu zlatou.

Ano. Krásné. Musím říci, že mnozí s tím souhlasili a mnozí věřící tím byli povzbuzení tím, že vy, řeholnice jste byla mezi těmi lidmi různých přesvědčení a různých životních názorů. Nebyli tam všichni ani křesťané... A řekněte mi, prosím, jak vás lidé přijímali, když vás viděli jak jste přišla ve svém řeholním oděvu na náměstí?

Když jsme čekali, když jsme spontánně formovali zástup – nebyla jsem já sama, byly se mnou ještě dvě řeholní sestry – lidé projevovali opravdu nadšení: A díky Bohu! I naše sestry jsou s námi v modlitbě, v boji, v tom všem co prožíváme. A ještě to bych dodala, že už jak se formoval průvod a my sestry jsme tam přistoupily, tak šla kolem jedna babka říkala: Tak i vy patříte mezi ty hlupáky!? Mohu říci, že jsem byla opravdu hrdá!

Ano.

Drazí posluchači připomínám, že mluvíme se sestrou Katou Amabilis Jurič, kandidátkou věd.

A sestro před chvíli jste se zmínila i o profesoru Mužičovi. Byla jste také na inauguraci nové knihy profesora Patera Joze Mužiće, který také vynakládá velké úsilí na to, abychom my mohli rozhodovat opravdu podle svého svědomí. Ta kniha se jmenuje „Vakcíny ano nebo ne. Morální rozhodování během korony“. Řekněte mi co jste vy říkala na tom představování knihy v Záhřebu?

Musím poznamenat, že jsem Patera Jozipa ještě nikdy před tím neviděla. Jenom jsme spolu telefonicky mluvili. Ale když jsme se v sakristii prvně setkali na tom představování knihy, hned jsem měla dojem, že jsme dlouho přátelé... Ale mám-li být stručná - tedy je zapotřebí zdůraznit, že v duchu II. Vatikánského koncilu a nauky Katolické církve profesor Josip Mužić vstupuje do dialogu se současným člověkem a vědou, zkoumá důvody pro pravdu, psanou velkým i malým písmenem, v období koronakrize, která zachvátila celý svět. To byl ve skutečnosti hlavní důvod, že se ujal vyčerpávajícím způsobem zpracování tohoto tématu vyjádřeného názvem knihy, jak jste už sám uvedl „Vakcíny ano nebo ne. Morální rozhodování během korony“. Kdo je ve skutečnosti pravý vědec jestli ne ten, který stále klade otázky a hledá pravé odpovědi? Dnes, když je každé řeč o tomto tématu vystaven útokům, don Jozip jako kněz, morální teolog, filosof a sociolog, statečně a odvážně, multidisciplinárně uvažuje s cílem, aby převládala síla argumentů, což je nakonec příznačné i pro každou jinou diskuzi, tím spíše ve vědecké či akademické společnosti. Mimořádnost této knihy je v tom, že je první knihou tohoto druhu v našem chorvatském národu, psaná způsobem, že se obrací předně k věřícím, ale autor se domnívá, že může posloužit i těm, kteří nejsou věřící. Tedy lidem dobré vůle. Tady se jedná nepochybně o vědecké dílo, které představuje doposud nejobsažnější ukázku teologicko-morálního hodnocení všech morálně etických dilema kovid krize v chorvatsky hovořících oblastech od svobody svědomí až po používá vakcín proti viru SARScor 2. Knižní vydání představuje 240 stránky včetně předmluvy, úvodu a závěru a dodatky. Uvedenou tématiku autor zpracoval ve třech dílech. První díl: Vakcína a potrat – zabývá se problematikou morálního poskvrněnosti vakcín potratem. Druhý díl s názvem Svoboda a zodpovědnost je věnován problematice svobodného a zodpovědného přinášení rozhodnutí o očkování. A třetí díl: Odmítání očkování přináší argumenty zdůvodňující odmítání vakcín. Tady bych už nepokračovala ve své recenzi dále, ale udělám jen stručný přehled, aby to bylo pro lidi přijatelné a krátké. A rozhodla jsem se zmínit jen některé autorovy morální směrnice k zamyšlení. Tedy první: Prozkoumat otázku morální spolupráce se zlem potratu. Tu autor do základů prozkoumal tuto oblast a kategoricky zdůrazňuje, že se při přípravě některých vakcín proti kovidu užívají buňky potracených dětí a že nijak není možné popírat, že existuje materiální spolupráce se zlem ať by byla jakkoli malá a vzdálená. Nejsou to buňky nezáměrně potracených dětí, potracených při spontánních potratech, ale naopak. Jedná se o záměrně potracené fetusy, které byly odebrány zdravé, aby se z nich užil materiál pro účely medicíny. Proto takovéto vakcíny nikdy nemohou být s klidem přijímány, protože v opačném případě se pomalu ale jistě ztrácí veškerý cit pro hřích. V této emisi již bylo věnováno více prostoru této tématice, proto já to nebudu rozebírat hlouběji. Druhá morální směrnice je odmítnout spolupráci se zlem, kde prof. Mužić, jako morální theolog, vědom si nepochybné skutečnosti, že užívání morálně problematických vakcín napomáhá šíření kultury smrti a z toho důvodu se domnívá, že je nejlépe odmítat veškerou spolupráci se zlem, protože v encyklice Evangelium vita svatý Jan Pavel II. pod číslem 74, že jsou křesťané jako všichni lidé dobré vůle vyzýváni vzhledem k závažnému závazku svědomí, aby nepřistupovali na formální spolupráci s takovými skutky, které jsou možná dovolovány civilním zákonodárstvím, ale jsou v rozporu se zákonem Božím. Podle myšlení některých autorů uváděných v knize i samotného prof. Mužiće, to platí zejména dnes, kdy se poprvé v historii plánuje provést globální očkování celého lidského rodu, protože je zločin potratu natolik monstrózní, že už jakákoli spojitost s ním i vzdálená, je nemorální a katolíci ho nemohou přijímat za jakýchkoli okolností. Třetí směrnice se týká uvažování přijatelnosti podmínek pro morálně poskvrněné vakcíny. S vědomím hlubokých a dalekosáhlých implikací morálně poskvrněných vakcín Církev v tom případě vyhlásila i určité podmínky a je normální, že žádá i jejich plnění. Právem se očekává, že by každý věřící před vykonáním rozhodnutí o očkování se nad nimi měl vážně zamyslet, udělat si závěr nakolik jsou přijatelná a osobně na ně odpovědět. Autor v knize uvádí 6 podmínek. Jsou to nedostupnost alternativy. Existence rozumového důvodu pro užití morálně poskvrněných vakcín. Závažná hrozba pro zdraví. Nevyhnutelný je osobní souhlas a činorodý boj pro morálně neposkvrněné vakcíny. K tomu všemu bych dodala postoj Morálního kodexu, který ve své první větě zdůrazňuje: Dobrovolný souhlas lidského subjektu je absolutně nevyhnutelný! Také ve stejném duchu se vyjadřuje Deklarace o bioetice lidských práv: Je třeba zachovávat úctu a autonomnost rozhodnutí osob a přebírání zodpovědnosti za tato rozhodnutí a respektování autonomnosti druhých. A na závěr čtvrtý bod směrnic: Dát primát svědomí! Nesmíme ztratit z mysli, že Bůh opravdu nepromlouvá jen skrze zákonitou církevní a státní moc, ale a prvořadě skrze správně rozvinuté svědomí, které je podle Katechizmu katolické církve prvním z Kristových zástupců, pod číslem 1778.  V moderním chápání, jak to vykládá Benedikt XVI., svědomí označuje poslední instanci při rozhodování jednotlivce v otázce morálky za pomoci intuice a zkušeností. A teď tady máme jedno osobní zamyšlení: Tedy při uvažování o současném křesťanství si autor knihy, Mužič všímá, že jsme si jako křesťané, bohužel, naučili uvažovat světsky. Je nám to všem známo. Můžeme k tomu uvést milion příkladů. A nejčastěji si toho ani nejsme vědomi. My jako věřící nejčastěji zapomínáme, že musíme být ve světě, ale ne také ze světa! V této koronakrizi se bojíme projevovat jako křesťané, pak se přizpůsobujeme světu, kde je i kde není potřeba a pak ztrácíme svoji křesťanskou identitu. Profesor Mužić má za to, že pasivní chování křesťanů a spolu s jejich pastýři, není žádné řešení. Ono vede k zamlčovaným kompromisům se světem a nepřímé podpoře potratů. To ze své strany působí oprávněné pohoršení, které vede k morálnímu relativizmu věřících a ztrátě těžko dosaženého vlivu v boji za kulturu života. A na závěr se ptá autor knihy, prof. Jozip Mužić co máme dělat v tomto případě. A odpovídá ve čtyřech bodech:

Poznávat znamení času

Klást odpor

Udržovat společenství

Obrácení.

 Já bych k tomu dodala ještě několik jeho myšlenek. Že žijeme v období Adventu a každý z nás podle názorů Patera Mužiće, které já s ním osobně sdílím, pozván být hlas volající na poušti jako Jan Křtitel, který nebyl ani mocnář, ani kněz, ani intelektuál a Bůh ho dokázal velmi využít. Proto je nejlepší odpověď na současný stav velikého zmatku PŮST A MODLITBA, skrze které se nám obnovuje MÍR a RADOST. Rozhodně je potřeba se starat především o lásku k bližnímu, která se projevuje konkrétně i ve vzájemném společenství.  Jsme Boží stvoření. Nejsme stvoření ani majetek žádného z lidí, organizací nebo států. Proto je potřeba se klanět jedině Bohu samému a jemu jedinému sloužit. Protože jak je psáno v žalmu 147: Hospodin náš je veliký, Hospodin všemocný a nesmírná je moudrost jeho. Proto bych řekla:

Lidi, hlavu vzhůru a velebme Pána!