Otec Leon Pereira: Moje obrácení začalo v den, kdy jsem poprvé slyšel o Medžugorji

O. Leon Pereira ve svědectví pro seriál Fruits of Medjugorje (Plody Medžugorje) řekl, že jeho obrácení začalo 19. listopadu 1988, když poprvé slyšel o Medžugorji. Během první poutě do Medžugorje bylo do jeho srdce zaseto semeno povolání, ale teprve potom co vystudoval medicínu se rozhodl vstoupit do dominikánského řádu.

‘Otec Leon’ je v Medžugorji od 2015. roku pověřen péčí o poutníky z anglicky hovořících oblastí. Uvádíme zde překlad jeho svědectví ve kterém říká, že poselství Královny Míru změnila jeho život.

Moje obrácení nastalo 19. listopadu 1988, kdy jsem se dozvěděl o Medžugorji. Tehdy jsem celým srdcem uvěřil. Jmenuji se Leon Pereira, jsem kněz dominikán z anglické provincie, rodem jsem ze Singapuru. Tam jsem vyrostl a pak jsem prožil většinu svého života ve Spojeném Království Velké Británie. 

Vzpomínám, že jsem poprvé slyšel o Medžugorji, když mi bylo 12 roků, v roce 1983 jsem to četl v jedné knize, která se zabývala zvláštními fenomeny. Mluvil jsem o tom před svojí rodinou, ale nikdo o to zájem neměl. Maximálně řekli: Ach, to je super… Já jsem vyrostl v Singapuru, v rodině Indiánů, moje babička a dědeček byli v roce 1930 přestěhováni do Singapuru, takže jako indičtí katolíci byli skutečně velmi zbožní, silně se drželi tradice. V mnohém se podobali Hercegovcům.

Modlili jsme se jako rodina denně růženec, každý večer, před jídlem. Vzpomínám, že v Postním období jsme se museli postit každý den. Dospělí to tak snad dělali, já to měl trochu zmírněné, dokud jsem byl příliš malý. To všechno u nás bylo, ale já jsem se přesto nějak od víry vzdálil. Katolická víra pro mne ztratila smysl. Nikdo mi nikdy nevysvětlil některé věci a když mi bylo 17 roků, trochu jsem se od víry vzdálil. Přátelil jsem se s protestanty, evangelíky a rád jsem se s nimi modlil. Slavili jsme Pána. Ale tam nebyl vlastně žádný program, jenom emoce, emoce byly uspokojené, ale intelekt ne. A já jsem s těmi lidmi strávil rok a stále ještě jsem nebyl spokojený, proto jsem je opustil. Oni se mne dříve snažili vést proti úctě k Panně Marii, což se jim z velké části podařilo, ale nepodařilo se jim obrátit mne proti Eucharistii. Oni také útočili proti papežovi. Z velké míry se jim to podařilo, ale já je přece opustil.

V roce 1988, 15. srpna se na jednom stadionu v Singapuru konalo veliké setkání na které se sešlo asi 100 000 katolíků. I moje máma tam chtěla jít a ptala se mě jestli bych šel s ní. Odpověděl jsem jí, že já nevěřím v Pannu Marii. Ona se na mne dlouze podívala a řekla: To mne nezajímá. Ona věří v tebe. Proto tam se mnou půjdeš! A odvedla mě na to velkolepé setkání…Přišli jsme tam a tam se všichni modlili růženec. Víte, já se ve své hlavě už cítil spíše jako protestant. Všechny jsem je pozoroval a myslel jsem: Ach vy podvedení pověrčiví lidé, počítáte svoje desátky a přitom byste mohli být jako já a modlit se přímo k Bohu. V tom je plno pýchy. Bylo to 15. srpna, a v listopadu končí v Singapuru výuka. Jsme hned vedle rovníku a školní rok trvá od ledna do listopadu. Od poloviny listopadu máš volno, prosinec je volno, skvělé! Jeden z mých tehdejších nejlepších přátel,ktterý byl metodista, mně řekl, že bude přednáška o tom směšném místě v Jugoslávii, Medžugorji. Tam se zjevuje Panna Maria. Šel bys na tu přednášku? Když vyslovil to jméno Medžugorje, které jsem já ještě i dnes špatně vyslovil, uvědomil jsem si, že o něm už vím. Ale uvažoval jsem proč ten protestant o to má zájem. A tak jsem ze zvědavosti šel na tu přednášku a vyslechl jsem co přednášeli manželé Victor a Vivienne Wee. Victor je lékař. On a jeho manželka Vivienne do Medžugorje přijeli někdy v letech 1984-85, v té době. Vrátili se do Singapuru, začali evangelizovat a organizovat přednášky o Medžugorji. A vidíte, výsledkem toho církev v Singapuru omládla. A každá farnost začala zavádět nepřetržité adorace a znovu se lidé začali modlit růženec… Všechno se to dělo díky tomu směšnému místu v Jugoslávii,“Medžugorji”. Šel jsem tedy na tu přednášku Dr. Victora a Vivienne Wee. Když jsem je slyšel, hned jsem uvěřil. Zejména jak mluvili o Eucharistii, o mši svaté, o pěti kamenech a také o půstu… A tehdy začalo moje obrácení. Začal jsem se postit a modlit růženec a chodit pravidelně k měsíční svaté zpovědi. Možná bych i před tím někdy šel ke zpovědi, myslím, maximálně jednou, dvakrát, třikrát do roka. Možná někdy… Ale potom jsme chodili pravidelně jednou měsíčně, protože matka to vyžadovala, takže moje obrácení nastalo 19. listopadu 1988, když jsem slyšel o Medžugorji. A tehdy jsem svým celým srdcem uvěřil.  Tehdy mi bylo teprve 17 roků. V 18 letech dokončujeme střední školu a když jsi muž, nemáš v těch letech povoleno opustit zemi, protože máme vojenskou povinnost. Trvá dva a půl roku, a oni myslí že bychom mohli utéct a už se nevrátit. A proto jsem nemohl jet do Medžugorje hned, když jsem ve zjevení uvěřil. Musel jsem počkat až nastoupím na vojenskou službu. Když se připojíš k armádě, oni už nemají strach, že by jsi mohl odejít. Během služby u armády a tréningu jsem zažil nehodu při které jsem si zlomil páteř na dvou místech. Při té vojenské službě se dělo mnoho ošklivých věcí, to by bylo na dlouhé vyprávění. Po tom zranění jsem měl operaci a rok jsem se zotavoval. Během toho času zotavování se mne někdo z mladých ve farnosti ptal: A proč ty teď neodjedeš do Medžugorje? Teď přece můžeš klidně odjet, jestli tedy chceš! Napadlo mne, že bych teď opravdu mohl, ale přirozeně jsem neměl peníze. Navrhl jsem to tedy rodičům a oni byli nadšení. Chtěli, abychom jeli na den vděčnosti, abych mohl chodit a už nebyl paralyzovaný. Jeli jsme v září 1991. roku. Musím přiznat,že jsme nebyli zrovna moc informováni o tom co se tady děje. Už tady začala válka, Chorvatsko a Slovinsko se odtrhly od Jugoslávie. A už začaly problémy. Myslím, že ještě neprobíhala ta národnostní tragédie ve Vukovaru, ale k tomu došlo už brzy. Vzpomínám jak vypadali lidé. Všude bylo vidět strach v očích lidí. My jsme přistáli v Bělehradu a pak jsme nasedli na autobus. Do Medžugorje jsme přijeli navečer, slunce zapadalo. A než jsme vystoupili z autobusu moje máma vykřikla, aby to slyšeli všichni v autobuse: Podívejte se – sluneční zázrak! Vzpomínám si, že jsem se krátce podíval na nebe. Bylo plné zlaté barvy. Snad i probíhal nějaký sluneční zázrak, ale já si vzpomínám, že mne napadlo: Ne, nedívejte se! Tím bychom zkoušeli Pána! A já jsem se odmítl dívat, nechtěl jsem. Ale také si vzpomínám, že v těch dobách, byly podobné věci skoro pravidelně. Vzpomínám, že se zdálo, že některé růžence začaly být zlaté. Lidé vnímali nevysvětlitelnou vůni růží, zázraky se sluncem a mnoho dalších podobných jevů. Například, kříž na Križevaci změnil tvar nebo někdy zmizel nebo se změnil v ohnivou kouli nebo se otáčel... Všechno možné se dělo, ale jak jsem si všímal - co si vzpomínám – nikoho z místních to nevzrušovalo, ta znamení a zázraky, nikdo neběhal za těmito věcmi. A nejsilnější dojem ve mně vzbuzoval večerní modlitební program, protože v té době všichni chodili na večerní modlitební program, všichni! Každá rodina měla svoji hlavu rodiny. Tou byla babička. A v té době všechny babičky chodily v černém. Pokud byly vdovy pak nosily i černý šátek na hlavě.  A měly velkou moc! Babička by kupříkladu řekla: Jdeme všichni na večerní program! A rodina i poutníci neměli na výběr! Šli jsme všichni! A co na mne velmi působilo bylo, že se všichni z vesnice modlili společně růženec a potom slavili mši svatou a potom zůstávali na klanění. Bylo vidět, že mají mnoho starostí, ale modlili se. V postních dnech, ve středu a v pátek, nám“baba” zase dala do rukou sáček s chlebem a vodou a řekla: Teď jděte nahoru na kopec, modlete se svůj růženec, šup, šup! A bylo to jak řekla! Ten způsob poutě tě vychovával tak, jak Panna Maria sama vedla toto místo.

A jako výsledek příchodu do Medžugorje bylo zaseto sémě mého povolání. Začal jsem chodit na mši každý den z vojenské základny ve které jsem byl ubytován. Vzhledem ke svému zranění jsem mohl chodit domů každý večer, ale já jsem místo domů chodil do kostela. Domů bych šel na jednu stranu, ale kostel byl na druhou stranu. Abych stihl mši svatou od 18 hodin šel jsem směrem ke kostelu a po mši jsem šel domů. A vzpomínám, že jsem byl velmi rozladěn ve dnech, kdy jsem nemohl jít na mši. Když jsem viděl, že jdu pozdě, utíkal jsem a neměl jsem klid dokud jsem se nedostal do kostela. Když jsem to tak dělal, uvažoval jsem: Co se to tady děje? A myslel jsem, OK, snad se mi líbí v kostele. Kněží žijí v kostele, snad bych se měl i já stát knězem…, tak to ve mně rezonovalo. Uvažoval jsem o tom. Dokonce jsem na to téma začal mluvit i s rodiči, ale oni byli naprosto proti tomu. A tehdy mi na paměť přišla Ježíšova slova: Kdo miluje otce nebo matku více než mne, není mne hoden. Ale po několika měsících bez podpory ze strany rodičů jsem cítil, že to pro mne není. Po ukončení vojenské služby jsem odjel do Anglie studovat medicínu na univerzitě v Leedsu v Yorkshire, na severu Anglie. Studoval jsem medicinu i myslel jsem na to jak vyhnat z hlavy všechny myšlenky na kněžství, ale zatímco jsem byl tam, cítil jsem se velmi nespokojeně. Ten pocit mne nikdy neopouštěl a já jsem stále myslel na Medžugorje. Jednou jsem měl sen, který mnou tolik otřásl, že jsem znovu začal uvažovat o kněžství. A myšlenky na kněžství ve mně vzbuzovaly hluboký mír. Z fakulty jsme chodívali do benediktinského kláštera v Ampleforthu. Mluvil jsem tam s jedním z opatů a on mi najednou řekl: Víš ty, že jsi dominikán!? Odpověděl jsem: Co je to dominikán?A on na to: Pokračuj dále a odhalíš to! V té době jsem znal jen, že dominikáni jsou něco jako františkáni, jenom méně okouzlující. To jsem myslel a nepřikládal jsem tomu velký význam. Potom po šesti měsících jedna moje přítelkyně diplomovala o něco dříve, studovala anglický a španělský jazyk, a tak končila studia mnohem dříve. Odjížděla do Jižní Ameriky, byla jako volontérka u jezuitů a pak se vrátila. Šli jsme si spolu sednout do hospody něco vypít a ona vyprávěla o svých přátelích dominikánech. Ptal jsem se jí: To máš na mysli Dominikánskou republiku? Ona: Ale ne, dominikány, řeholníky. Dodala, že je musím poznat! Já jsem jí k tomu řekl ještě co mi říkal ten opat. Proto ještě zopakovala: Musíš je poznat! A dala mi kontaktní číslo. V té době už byly emaily, ale ne každý ho měl a tak jsem musel napsat dopis klasickou poštou jednomu fratrovi v Glasgow, ve Skotsku.Ten mi překrásně odpověděl a řekl: Přijď, přijď a zůstaň, přijď a uvidíš! Tak jsem odjel,zůstal s dominikány a líbilo se mi u nich. Připojil jsem se k řádu 14. září 1998. Tehdy jsem oblékl hábit.

Začal jsem znovu přijíždět do Medžugorje v 2009.roce po 18leté pauze mezi prvním a druhým příjezdem. Od roku 2010 vím, že se z Anglie dá dojet do Medžugorje velmi jednoduše. Začal jsem přijíždět 3-4 krát do roka. A potom v roce 2015 v květnu jsem slyšel, že o. Kevin, kaplan pro poutníky z anglicky hovořících oblastí, odchází do důchodu a někdo mi řekl, že je potřeba se někde přihlásit. Myslím, že jsem se to dozvěděl 12. května a 13.května, v den Panny Marie Fatimské, jsem zpovídal  a viděl jsem, že prochází kolem skupina dominikánů. Bylo jich dvanáct ze Záhřebu. Běžel jsem za nimi. Chtěl jsem je jenom pozdravit, ale z druhé strany přicházel fra Marinko, farář. Volal: “Bratři, bratři”! A pak se podíval na mne. Já rozhodně nevypadám, že bych byl ze Záhřebu. Spíše tak z okolí Medžugorje. A on mi řekl: Vy, otče, sem často přijíždíte, že ano? Potvrdil jsem to. A on mne vyzval, abych šel s ním do kanceláře.Fra Marinko mi položil několik otázek, např. Co si myslím, že je v Medžugorji dobrého. Odpověděl jsem: večerní modlitební program a klanění. Pak se mne ptal co si myslím, že Medžugorje potřebuje. Řekl jsem, kapli pro stálou adoraci. Pak se mne zeptal jakými jazyky hovořím. Odpověděl jsem, a on mi řekl: Dobře, dobře, teď můžeš jít! A já nepochopil, že to ve skutečnosti byl rozhovor týkající se mého budoucího působení v Medžugorji. Výsledkem bylo, že mi řekl, že by chtěli, abych sem přešel jako kaplan.

Medžugorje je jiné, vidíte. Často slýchám od lidí zvenku nebo dokonce na YouTubu, že kněží a laici, kteří jsou proti Medžugorji říkají: Každé místo má svátosti a snaží se minimalizovat význam Medžugorje. Vyprávějí, že tu sami byli a získali dobré duchovní zkušenosti, ale nic víc. Prý tu není nic mimořádného. Ale já myslím, je-li tomu tak, proč se to neděje po celém světě? Proč jenom tady v Medžugorji?

V Anglii, kdybych slyšel, že se někdo vyzpovídal po 30, 40 letech, byl bych nadšený. Ale tady v Medžugorji, mi lidé říkají, že se zpovídají po 50ti letech a je to normální. Můj rekord je svatá zpověď po 63 letech. Z toho by se mohl dělat závěr, že lidé v Medžugorji jsou vlastně horší. Přitom je přiléhavější, že se lidé jezdí do Medžugorje,vyzpovídat. V Lurdech jsem byl mnohokrát a nevzpomínám si, že by tam zpověď měla takovou úlohu v zážitcích poutníků. Co se týká nás kněží, mohu říci, že jsem tam jen jednou šel zpovídat, když jsem pochopil, že i tam je možné dobrovolně zpovídat, ale i to bylo díky mým zkušenostem z Medžugorje, tedy, poznal jsem, že je možné zde zpovídat jako volontér. Tady je to jiné. Se zpověďmi i s adoracemi. Co se týká klanění, jednoho večera jsem seděl sám v kněžišti vnějšího oltáře, kde sedají kněží při klanění a vedle mne seděl nějaký kněz z Afriky. A lidé venku byli všude. Tedy, když jsou všechny lavice venku plné, pak je tu přítomno asi 7000 osob. Ale když je shromážděných více lidí, jsou i na travnatém terénu kolem, pak myslím, že je tu nějakých 10 000 lidí. 10 000 lidí se klaní Bohu v tichosti. Je možné slyšet mouchu bzučet, jaké je ticho. A tehdy mi ten africký kněz pošeptal: Teď věřím, Medžugorje je pravé. Pro něj to byl důkaz. Tedy něco se tu děje mimořádného, jinak by se ta obrácení děla všude ve světě. Přál bych si, aby se děla všude. Ale Medžugorje není jenom pocit. Myslím, že Medžugorje by neexistovalo bez Panny Marie. Nemůžeš oddělit Matku Boží od Medžugorje, nemůžeš se přetvařovat, že je Medžugorje jenom duchovní místo nebo svatyně nebo místo svátostí a tečka! Jestli k tomu nedodáš – díky Matce Boží - bez toho by nebylo ani Medžugorje.

(Radio-medjugorje.com)