Pilotka, která přistála v Medžugorji

V Medžugorji byla v měsíci září na pouti pilotka Gabrelle Russel, ze státu Malawi. Tehdy pro Radiostanici „Mir“ Medžugorje vyprávěla o svém zážitku obrácení a práci v Organizaci Maryś Meals (Mariina jídla).

Všechno začalo v 1981. roce. Já jsem profesionální pilotka. Ale pro závažné poškození páteře jsem byla v nemocnici. Myslila jsem, že je to konec mého života a že má kariéra skončila. Duchovně jsem byla prakticky mrtvá.

Zavolala jsem řeholní sestry a řekla jsem jim, aby mi našly kněze, protože se potřebuji smířit s Bohem. Tak přišel jeden krásný kněz. On mne vyzpovídal. Požádal mne, abych pro něj něco udělala. Až budu propuštěná z nemocnice, abych si předplatila Katolický týdeník v Londýně.

Opustila jsem nemocnici po 5-6 týdnech. A předplatila jsem si Katolický týdeník. Potom co jsem se plně uzdravila jsem se vrátila ke světskému životu. Vrátila jsem se k letectví a do světa bez dostatečné víry. V únoru 1984, když jsem se vrátila domů z cesty stál můj manžel před dveřmi našeho domu a řekl mi: „Tady máš svůj Katolický týdeník.“ Vstoupila jsem do domu a otevřela jsem časopis a přečetla jsem si krátký článek, který informoval o Zjeveních Panny Marie šesti dětem v Medžugorji. Ale bylo tam napsáno i to, že nás Panna Maria vyzvala k půstu o chlebu a vodě v pátek. To se mi ani trochu nelíbilo.

Panna Maria ode mne žádala, ne přímo slovy, ale v srdci jsem věděla, že ode mne očekává, abych udělala něco hodnotného. Pomyslila jsem si, co já mohu udělat. Ano, mohu napsat do redakce Katolického týdeníku a dozvědět se více. Napsala jsem anonymní dopis těm novinám a požádala jsem je, aby ten dopis předali tomu, kdo napsal ten článek, protože bych se chtěla dozvědět více.

Za dva dny jsem znovu nastoupila do služby na let do  Ameriky a vrátila jsem se za 12 dnů. Tehdy jsem našla překrásný dvanácti stránkový ručně psaný dopis se dvěmi fotografiemi na kterých byl Magnus a jeho sestra s vizionáři zde v Medžugorji. Ona mi vysvětlila vše o Medžugorji. Byla jsem dojatá. Odpověděla jsem jí na její dopis. Tak jsme komunikovaly 5-6 měsíců. Od té  doby jsem se skutečně snažila žít poselství Panny Marie. Když jsem přišla do Medžugorje poprvé, cítila jsem se jako bych přišla domů. Šla jsem na Klanění. A když jsem byla před Nejsvětější svátostí oltářní ptala jsem se : „Proč já, co chceš Bože učinit s 12 miliony lidí v Malawii, kteří se sem nikdy nebudou moci dostat?“

Vrátila jsem se domů a vystoupila do poschodí, abych se převlékla a šla do svého úřadu. A když jsem došla nahoru, zazvonil telefon. Hlas se ptal, jestli jsem Gay Russel. Odpověděla jsem, že jsem to já. Řekl mi, že to budu považovat za podivný telefonát. Jmenuji se Tony Smith. Jsem podnikatel z Anglie, ale jsem i žák  Medžugorje. Před dvěma roky jsem pocítil, že Panna Maria ode mne žádá, abych vystavěl repliku Križevace v Anglii pro všechny ty lidi, kteří nebudou moci jet do Medžugorje. A dodal, že se mu nedařilo najít odpovídající kopec. A tuto noc jsem slyšel jasně ve svém srdci, že to mám udělat v Malawiji pro všechny ty, kteří nemohou odjet do Medžugorje. A tak jsme realizovali repliku Križevace a medžugorského kostela v Malawiji.

Teprve po Medžugorji, když mne Panna Maria vzala za ruku, se můj život navždy proměnil. Doslova navždycky. Od té doby jsem neopustila Pána ani na jeden den. Ona je ta, která mne vodila zpět k Ježíšovi a udržela mne u  Něj. Sama jsem byla neužitečná. Také chci říci, že i můj manžel se obrátil v Medžugorji.

Můj manžel byl překrásný člověk. On nebyl vychovaný jako já bez víry. Ale, byl odpůrce Medžugorje a to 28 roků. Když odešel do důchodu, projevil přání jet do Medžugorje. Chtěl jít na Križevac.

Když jsme šli na úpatí Križevace, modlila jsem se růženec. Tehdy se mne zeptal, „Tak to by bylo? Už jsme skončili?“. Odpověděla jsem, že jsme ještě ani nezačali. Myslím, že to na co je obvykle potřeba hodinu a půl nebo dvě hodiny, nám trvalo 6 a půl hodiny. Pokoušel se ustoupit u čtvrtého zastavení, potom i u třináctého, protože i zvracel, ale vytrval a pokračoval až do konce. Teprve později jsem pochopila, že u třináctého zastavení zvracel. A když jsme došli ke  Kříži na vrcholu, objal mne. Nikdy za celé naše manželství jsem neviděla, že by plakal. Bylo zřejmé, že prožíval totéž co jsem prožila já před mnoha roky, tedy zážitek lásky Boží, která ho prostupovala.

Když jsme konečně sestoupili, on byl prostě úplně jiný člověk. Od toho dne nadále byl osvobozený od veškeré svojí hořkosti a zloby. Zamiloval si Medžugorje.

Někdo nám daroval plaketu, která visí nad vstupními dveřmi, a na ní je napsáno: Tady žije jedna krásná žena se strašným, starým mužem. Po návratu, jednou,protože zapomněl klíče, zvonil u hlavních dveří, a já vyšla, abych mu otevřela. Tehdy se mne zeptal: Je to ten dům, kde žije ten krásný člověk se strašnou ženou? Otevřela jsem dveře a řekla mu: Ona je krásná žena, která potřebuje veliké obejmutí. Pevně mne objal a řekl: Ó, Bože, mám infarkt. A tak mi zemřel v náručí. On opustil tento svět přesně na den rok po tom co jsme odjeli z Medžugorje, po jeho zážitku obrácení. To mi vlilo tak velikou sílu! Protože to bylo tak krásné takto zemřít, pro něj, přirozeně, bez utrpení, vyprávěla své svědectví Gabrelle Russell pro Radiostanici „Mir“ Medžugorje.