Plody svatopostního odříkání

19.02.2021 13:27
Naše rozhodnutí mají krátký dech
Zkušenost nás stále znovu učí, že naše ušlechtilá rozhodnutí mají krátký dech. Při přípravách na velikonoční zpověď se obyčejně zklamaně obracíme k počátkům postní doby a litujeme, že většina našich rozšafných rozhodnutí zůstala jen krásným a neuskutečněným přáním. Těžko se smiřujeme se skutečností, že jsme se ani nemodlili ani nepostili tak, jak jsme zamýšleli a Bohu slibovali. Nedařilo se nám ani myslet na chudé do té míry, do jaké jsme plánovali. A Svatopostní období je relativně krátký čas – jenom čtyřicet dnů. A ještě k tomu se divíme, jak rychle uběhlo, a nám se nepodařilo svá dobrá rozhodnutí proměnit ve skutek.
Co teprve říci o našem životě, který je mnohem delší. Jak zušlechtit každodenní život, ve kterém jsme trvale zkoušeni. Bible mluví o cestě na které se člověk může unavit, klesnout, zklamat se, ale i najít povzbuzení a pokračovat dál. Starozákonní scéna s unaveným a zklamaným prorokem je obrazem zkoušky, která se neustále opakuje, ale i zárukou občerstvení, se kterým můžeme počítat. Ve svém zklamání Eliáš slyší tajemný hlas: ...(1 Kr 19, 7–8). Když žalmista hodnotí dobré i špatné zkušenosti člověka na životní cestě, obrací se k Bohu modlitbou: ...(Ž 119, 37) Vědom si toho, že jsou i špatné cesty, které se člověku nabízí, vroucně se modlí: ...(Ž 143, 10)
Jednou ze základních biblických zkušeností je, že člověk často zbloudí na cestě, vybere si špatný směr. Ale ani to nemusí znamenat beznadějnou situaci. Vždycky je možné se obrátit a vrátit se na pravou cestu, protože Bůh to člověku umožňuje. Proto proroci trvale vyzývají k obrácení, jak národ, tak jednotlivce. V Božím jménu Izaiáš vzkazuje lidu: ...(Iz 44,22)
S vědomím lidské náklonosti k hříchu a jeho neschopnosti se sám obrátit, prosí Jeremiáš Boha, aby mu to On umožnil: ...(Jr 31,18)
 
Obrácení je dar milosti
Jeden z důvodů neplodnosti naší svatopostní doby spočívá v tom, že zapomínáme, že i naše obrácení je možné jen, když ho přijmeme jako milost od Boha. Místo toho se spoléháme na své slabé síly, které nejsou dostatečné. Na to nás upozorňuje i Panna Maria, když říká, že se „mnohá srdce uzavřela milosti“. A Bible nám nabízí mnoho takových příkladů. Tak prorok Zachariáš předhazuje svému národu neposlušnost vůči Bohu: ...(Zach 7,12) Prorok Jeremiáš je tolik rozhořčen z hříchů svého národa, že téměř nevidí žádnou možnost nápravy lidského ztvrdlého srdce, říká: ...(Jr 17, 9). A Izaiáš stejně tak zklamán stavem národa, jako by pomalu vyčítal Bohu co to dopustil: ...(Iz 63, 17).
Bůh není vinen naším blouděním, nýbrž zneužitá svoboda, kterou nás On obdaroval. Není svobodný ten člověk, který si myslí, že je svoboda v tom, že si dělám, co se mi zachce, nýbrž, že si v lásce vyberu lepší a že tomu zůstanu věrný, bez ohledu na cenu. Kristus svoji svobodu zaplatil cenou života položeného na kříži. Proto Pavel vzkazuje: ...(Gal 5, 1) A již o pouhých několik řádků později to proměnil v morální požadavek, který logicky vychází z darované svobody: ...(Gal 5, 13).
Pohanská filosofická mysl se stále opírala a opírá o svobodu, kterou si člověk sám pro sebe vybírá, nevybíraje prostředky, přičemž je druhý člověk často obětí. A křesťanská mysl často vychází ze svobody, kterou umožnil Kristus splácejíc ji v lásce obětí vlastního života. Nakonec pohanská mysl se inspiruje svobodou bez Boha a křesťanská svobodou, která vychází od Boha. Plodem pohanské mysli bylo i nebezpečné rčení, které našlo stoupence i v křesťanském Pavlově společenství v Korintě: Všechno mi je dovoleno! Tak omlouvali morální uvolněnost. Apoštolova odpověď na to zní: Ale všechno není užitečné... Ale já nebudu ničemu otročit (1 Kor 6, 12), a připomíná korinským co se s nimi stalo při křtu: ...(Kor 6, 19)
 
Ďábelské léčky a zápletky
Bez modlitby a půstu si člověk vůbec nemůže začít být vědom zla, které je v něm a které se projevuje v jeho zlých skutcích. A naše srdce od zla může očistit jenom Boží milost. Proto Panna Maria v jednom ze svých poselství upozorňuje: „Modlete se, drahé děti! Jenom tak budete moci poznat všechno zlo, které je ve vás a odevzdat ho Pánu, aby Pán plně očistil vaše srdce. (4. 12. 1986).
Modlitba a půst jsou nutně prostředky očišťování našeho nitra a tak i našeho obrácení. Modlitba je výraz a důkaz naší potřeby Boha, a půst nám ukazuje jestli jsme schopni odříci se něčeho bez čeho můžeme být a co nás možná zotročuje. Půst nám odhaluje jestli jsme schopni sebeovládání nebo jestli nás ovládá něco jiného, můžeme-li se vždy rozhodnout pro to, co je vůle Boží: ...(Řím 12,2) nebo se poddáváme plánům, které nám prostřednictvím modernizmu ďábel nabízí? – jak nás upozorňuje Panna Maria. 
Každý člověk v podstatě chce být svobodný a lidé všemi prostředky bojují za svobodu myšlení, projevu, jednání. Nikdo nechce, aby mu někdo druhý něco předepisoval a tak zužoval prostor jeho svobody. Což není potom pravou absurdností, že se mnozí lidé těší z různých závislostí a tak rádi přijímají, že se stanou otroky a ztratí svojí svobodu? A právě v tom je půst nevyhnutelný prostředek, že si člověk znovu začne být vědom své svobody a rozhoduje se pro ni.
 
Modlitba s pohledem na kříž
Charles de Foucauld definuje modlitbu jako „hledění na Ježíše s láskou“. To můžeme uskutečňovat různými způsoby. Hledíme na něj s láskou pokaždé, když Ho poznáváme v chudých, nemocných, opuštěných, přehlížených, se kterými se On ztotožnil, a když jim v jeho jménu projevíme lásku (srov. Mt 25, 40). S láskou na něj můžeme hledět v jeho slovech, která jsou „slovy života věčného“ nebo když se mu klaníme v Nejsvětější svátosti oltářní. Přesto na něj snad nejintenzivněji s láskou hledíme, když ve svatopostní době patříme na jeho trpitelský kříž a rozjímáme o jeho utrpení, které snášel pro naši spásu.
To není žádná náboženská nasládlost, která vyzývá k následování: „... (Mk 8, 34). Obdiv k Ježíšovi, který zasluhuje, aby byl následován, projevují dokonce i ti, kteří neměli štěstí, aby darem milosti uvěřili v Jeho Božství, jako například německý filosof židovského původu E. Bloch, který říká: „Křesťanská víra, jako žádná druhá, žije z historické reality svého zakladatele. V jádru se jedná o následování jeho životní cesty a ne nějakých kultovních obrazů. V něm působil člověk, který byl ve všem dobrý, jak se nikomu dříve nepodařilo. Připojil se k chudým a přehlíženým, ale nedíval se na ně z výšky. A jeho pohled k nebi byl kritikou směnárníka v chrámě a vládce. Důsledkem toho je: první bude poslední. Ježíš je proti vládnoucí moci, znamení, které odporuje, a svět se proti tomu znamení vzepřel znamením kříže; kříž je odpověď světa na křesťanskou lásku.
To je důvod proč se křesťan modlí s pohledem na kříž, přesněji na Ukřižovaného. Modlitba není jen jednou z mnoha křesťanských povinností, kterou by mohlo nahradit i něco jiného. Modlitba je i víra dvou souběžných skutečností, které není možné rozdělit. Ony existují jedna vedle druhé. Modlitba je jádro, podstata víry. Je to nejkonkrétnější podoba uskutečnění víry. Proto je ona i jediné, pravé kritérium nebo měřítko síly a hloubky našeho procesu obrácení. Lidé jsou dnes nespokojeni se světem jaký je. Všichni by rádi žili v jiném, lepším světě. Ale je jich málo, kteří jsou ochotni sebe měnit. A bez naší osobní proměny není ani proměněný svět. S námi se ten nový svět může již nyní a zde, stát skutečností. To je nejhlubší smysl každého našeho odříkání a půstu. K tomu nás i Panna Maria trvale vyzývá. 
(Glasnik Mira, č. 4, duben 2015)
(Fra Ivan Dugandžić)
Naše rozhodnutí mají krátký dech
Zkušenost nás stále znovu učí, že naše ušlechtilá rozhodnutí mají krátký dech. Při přípravách na velikonoční zpověď se obyčejně zklamaně obracíme k počátkům postní doby a litujeme, že většina našich rozšafných rozhodnutí zůstala jen krásným a neuskutečněným přáním. Těžko se smiřujeme se skutečností, že jsme se ani nemodlili ani nepostili tak, jak jsme zamýšleli a Bohu slibovali. Nedařilo se nám ani myslet na chudé do té míry, do jaké jsme plánovali. A Svatopostní období je relativně krátký čas – jenom čtyřicet dnů. A ještě k tomu se divíme, jak rychle uběhlo, a nám se nepodařilo svá dobrá rozhodnutí proměnit ve skutek.
Co teprve říci o našem životě, který je mnohem delší. Jak zušlechtit každodenní život, ve kterém jsme trvale zkoušeni. Bible mluví o cestě na které se člověk může unavit, klesnout, zklamat se, ale i najít povzbuzení a pokračovat dál. Starozákonní scéna s unaveným a zklamaným prorokem je obrazem zkoušky, která se neustále opakuje, ale i zárukou občerstvení, se kterým můžeme počítat. Ve svém zklamání Eliáš slyší tajemný hlas: ...(1 Kr 19, 7–8). Když žalmista hodnotí dobré i špatné zkušenosti člověka na životní cestě, obrací se k Bohu modlitbou: ...(Ž 119, 37) Vědom si toho, že jsou i špatné cesty, které se člověku nabízí, vroucně se modlí: ...(Ž 143, 10)
Jednou ze základních biblických zkušeností je, že člověk často zbloudí na cestě, vybere si špatný směr. Ale ani to nemusí znamenat beznadějnou situaci. Vždycky je možné se obrátit a vrátit se na pravou cestu, protože Bůh to člověku umožňuje. Proto proroci trvale vyzývají k obrácení, jak národ, tak jednotlivce. V Božím jménu Izaiáš vzkazuje lidu: ...(Iz 44,22)
S vědomím lidské náklonosti k hříchu a jeho neschopnosti se sám obrátit, prosí Jeremiáš Boha, aby mu to On umožnil: ...(Jr 31,18)
 
Obrácení je dar milosti
Jeden z důvodů neplodnosti naší svatopostní doby spočívá v tom, že zapomínáme, že i naše obrácení je možné jen, když ho přijmeme jako milost od Boha. Místo toho se spoléháme na své slabé síly, které nejsou dostatečné. Na to nás upozorňuje i Panna Maria, když říká, že se „mnohá srdce uzavřela milosti“. A Bible nám nabízí mnoho takových příkladů. Tak prorok Zachariáš předhazuje svému národu neposlušnost vůči Bohu: ...(Zach 7,12) Prorok Jeremiáš je tolik rozhořčen z hříchů svého národa, že téměř nevidí žádnou možnost nápravy lidského ztvrdlého srdce, říká: ...(Jr 17, 9). A Izaiáš stejně tak zklamán stavem národa, jako by pomalu vyčítal Bohu co to dopustil: ...(Iz 63, 17).
Bůh není vinen naším blouděním, nýbrž zneužitá svoboda, kterou nás On obdaroval. Není svobodný ten člověk, který si myslí, že je svoboda v tom, že si dělám, co se mi zachce, nýbrž, že si v lásce vyberu lepší a že tomu zůstanu věrný, bez ohledu na cenu. Kristus svoji svobodu zaplatil cenou života položeného na kříži. Proto Pavel vzkazuje: ...(Gal 5, 1) A již o pouhých několik řádků později to proměnil v morální požadavek, který logicky vychází z darované svobody: ...(Gal 5, 13).
Pohanská filosofická mysl se stále opírala a opírá o svobodu, kterou si člověk sám pro sebe vybírá, nevybíraje prostředky, přičemž je druhý člověk často obětí. A křesťanská mysl často vychází ze svobody, kterou umožnil Kristus splácejíc ji v lásce obětí vlastního života. Nakonec pohanská mysl se inspiruje svobodou bez Boha a křesťanská svobodou, která vychází od Boha. Plodem pohanské mysli bylo i nebezpečné rčení, které našlo stoupence i v křesťanském Pavlově společenství v Korintě: Všechno mi je dovoleno! Tak omlouvali morální uvolněnost. Apoštolova odpověď na to zní: Ale všechno není užitečné... Ale já nebudu ničemu otročit (1 Kor 6, 12), a připomíná korinským co se s nimi stalo při křtu: ...(Kor 6, 19)
 
Ďábelské léčky a zápletky
Bez modlitby a půstu si člověk vůbec nemůže začít být vědom zla, které je v něm a které se projevuje v jeho zlých skutcích. A naše srdce od zla může očistit jenom Boží milost. Proto Panna Maria v jednom ze svých poselství upozorňuje: „Modlete se, drahé děti! Jenom tak budete moci poznat všechno zlo, které je ve vás a odevzdat ho Pánu, aby Pán plně očistil vaše srdce. (4. 12. 1986).
Modlitba a půst jsou nutně prostředky očišťování našeho nitra a tak i našeho obrácení. Modlitba je výraz a důkaz naší potřeby Boha, a půst nám ukazuje jestli jsme schopni odříci se něčeho bez čeho můžeme být a co nás možná zotročuje. Půst nám odhaluje jestli jsme schopni sebeovládání nebo jestli nás ovládá něco jiného, můžeme-li se vždy rozhodnout pro to, co je vůle Boží: ...(Řím 12,2) nebo se poddáváme plánům, které nám prostřednictvím modernizmu ďábel nabízí? – jak nás upozorňuje Panna Maria. 
Každý člověk v podstatě chce být svobodný a lidé všemi prostředky bojují za svobodu myšlení, projevu, jednání. Nikdo nechce, aby mu někdo druhý něco předepisoval a tak zužoval prostor jeho svobody. Což není potom pravou absurdností, že se mnozí lidé těší z různých závislostí a tak rádi přijímají, že se stanou otroky a ztratí svojí svobodu? A právě v tom je půst nevyhnutelný prostředek, že si člověk znovu začne být vědom své svobody a rozhoduje se pro ni.
 
Modlitba s pohledem na kříž
Charles de Foucauld definuje modlitbu jako „hledění na Ježíše s láskou“. To můžeme uskutečňovat různými způsoby. Hledíme na něj s láskou pokaždé, když Ho poznáváme v chudých, nemocných, opuštěných, přehlížených, se kterými se On ztotožnil, a když jim v jeho jménu projevíme lásku (srov. Mt 25, 40). S láskou na něj můžeme hledět v jeho slovech, která jsou „slovy života věčného“ nebo když se mu klaníme v Nejsvětější svátosti oltářní. Přesto na něj snad nejintenzivněji s láskou hledíme, když ve svatopostní době patříme na jeho trpitelský kříž a rozjímáme o jeho utrpení, které snášel pro naši spásu.
To není žádná náboženská nasládlost, která vyzývá k následování: „... (Mk 8, 34). Obdiv k Ježíšovi, který zasluhuje, aby byl následován, projevují dokonce i ti, kteří neměli štěstí, aby darem milosti uvěřili v Jeho Božství, jako například německý filosof židovského původu E. Bloch, který říká: „Křesťanská víra, jako žádná druhá, žije z historické reality svého zakladatele. V jádru se jedná o následování jeho životní cesty a ne nějakých kultovních obrazů. V něm působil člověk, který byl ve všem dobrý, jak se nikomu dříve nepodařilo. Připojil se k chudým a přehlíženým, ale nedíval se na ně z výšky. A jeho pohled k nebi byl kritikou směnárníka v chrámě a vládce. Důsledkem toho je: první bude poslední. Ježíš je proti vládnoucí moci, znamení, které odporuje, a svět se proti tomu znamení vzepřel znamením kříže; kříž je odpověď světa na křesťanskou lásku.
To je důvod proč se křesťan modlí s pohledem na kříž, přesněji na Ukřižovaného. Modlitba není jen jednou z mnoha křesťanských povinností, kterou by mohlo nahradit i něco jiného. Modlitba je i víra dvou souběžných skutečností, které není možné rozdělit. Ony existují jedna vedle druhé. Modlitba je jádro, podstata víry. Je to nejkonkrétnější podoba uskutečnění víry. Proto je ona i jediné, pravé kritérium nebo měřítko síly a hloubky našeho procesu obrácení. Lidé jsou dnes nespokojeni se světem jaký je. Všichni by rádi žili v jiném, lepším světě. Ale je jich málo, kteří jsou ochotni sebe měnit. A bez naší osobní proměny není ani proměněný svět. S námi se ten nový svět může již nyní a zde, stát skutečností. To je nejhlubší smysl každého našeho odříkání a půstu. K tomu nás i Panna Maria trvale vyzývá. 
(Glasnik Mira, č. 4, duben 2015)
 
Zpět